Vliv legislativní regulace na pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře

1. Tímto pojištěním jsou kryty smluvní závazky insolventní cestovní kanceláře vůči jejím klientům. Jinak řečeno – v případě, že cestovní kancelář není schopna z důvodu své insolvence poskytnout svým klientům smluvně dojednané služby, tak povinnost kompenzovat neuskutečněnou službu (zájezd) přebírá pojišťovna.
2. Toto pojištění je povinně-smluvním pojištěním. Povinnost sjednat pojištění ukládá cestovním kancelářím zákon č. 159/1999 Sb. Tento zákon je implementací směrnice evropské unie, která uložila členským státům zabezpečit klientům insolventní cestovní kanceláře služby, které byly smluvně ujednány a zaplaceny.
3. Zákon č. 159/1999 Sb. definuje mimo jiné i nezbytné základní podmínky pojistného krytí a likvidace pojistné události.

Zákon č. 159/1999 Sb. je platný od roku 2000. Do současné doby byl zákon za 15 let své existence již 6 krát novelizován a 7. novela je ve fázi projednávání v parlamentu. Rozsah pojistného krytí upravují, resp. rozšiřují 2 z těchto 15 novel. A to 4. novela, která vstoupila v platnost 30. 6. 2008 a především v současnosti připravovaná novela. Proto se na obě zaměříme podrobněji:

Novela č. 4 z 30.6. 2008.

Všechny pojišťovny, které po ukončení činnosti poolu na pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře toto pojištění provozují samostatně, navázaly na praxi poolu a pojištění sjednávaly až do doby účinnosti této novely na principu claims made. Tj. pojistná ochrana byla identická s dobou trvání pojištění. To znamená, že pojistná ochrana se vztahovala, na ty zájezdy, které cestovní kancelář prodala v době trvání pojištění. Avšak pokud pojistná smlouva z jakéhokoli důvodu pozbyla platnosti, tak okamžikem zániku platnosti pojistné smlouvy končila i pojistná ochrana prodaných zájezdů. Tato 4. novela však předepsala pojistitelům, kteří chtěli a chtějí toto pojištění provozovat, rozšířit pojistnou ochranu a nahradit do té doby používaný princip claims made, principem loss occurence. Tj. pojistná ochrana se nyní vztahuje na zájezdy prodané v době trvání pojištění  a v případě zániku platnosti pojistné smlouvy pokračuje její účinnost tj. pojistná ochrana i pro ty zájezdy, které byly prodány v době platnosti pojistné smlouvy, ale mají se uskutečnit až po ukončení její platnosti.

Je zřejmé, že tato změna představovala pro pojišťovny značné rozšíření pojistné ochrany. Jsme si téměř jisti, že konkurenční boj, který mezi pojišťovnami probíhá i v tomto segmentu, jim zabránil adekvátně promítnout toto zvýšení rizika do výše pojistného. Ale tato změna je pořád ničím proti tomu, co bude představovat v současnosti připravovaná novela, pokud bude přijata v aktuálně navrženém znění.

Aktuálně připravovaná novela

Aktuálně připravovaná novela zahrnuje dva body, které jsou z¨hlediska pojišťoven více než problematické:

První problematická část novely se týká toho, že pojišťovny by měly mít povinnost poskytnout pojistné plnění i nad sjednaný limit pojistného plnění. To znamená, že takto novelizovaný zákon 159/1999 Sb. by byl v příkrém rozporu se zákonem o pojišťovnictví, který pojišťovnám ukládá povinnost podnikat s obezřetností. Jednalo by se o obezřetné podnikání, pokud by pojišťovna vystavila pojistnou smlouvu s neznámým a neomezeným limitem pojistného plnění? Určitě nikoli. A vzhledem k výše uvedenému lze předpokládat, že pojišťovny, by mohly být následně vystaveny postihu ze strany ČNB, jakožto regulátora pojistného trhu. (Stranou necháváme otázku, zda je vůbec takovýto model bezlimitního pojistného krytí akceptovatelný z hlediska zajišťoven.)

Druhý neméně problematický moment obsahuje ujednání proponované novely poskytnout pojistné plnění i v případě, že úpadek cestovní kanceláře by byl způsoben úmyslně. Což by neznamenalo nic jiného, než poskytnout pojistné plnění i v případě pojistného podvodu. Zde je kolize s trestním zákoníkem více než zřejmá.

Pokud by tedy novela zákona 159/1999 Sb. byla přijata včetně výše uvedených změn, je velmi pravděpodobné, ne-li jisté, že pojišťovny by toto pojištění přestaly poskytovat.

Otázku, jak je možné, že jeden zákon tak výrazně koliduje s jinými, přenecháme právním odborníkům. Zkusme se spíše zaměřit na to, zda jsou a případně jaké jsou jiné možnosti kompenzace nároků zkrachovalých cestovních kanceláří.

Možné alternativy k pojištění?

Jaké jsou z hlediska státní správy (Ministerstva pro místní rozvoj) alternativní možnosti pro zajištění ochrany zákazníků insolventních cestovních kanceláří?

1. První diskutovanou možností je garanční fond, do kterého by přispívaly všechny cestovní kanceláře. Tento fond by schraňoval finanční prostředky a v případě úpadku jednotlivé cestovní kanceláře by plnil postiženým klientům této CK dle požadavků zákona č. 159/1999 Sb. Lze však předpokládat, že by takovýto fond byl schopen a ochoten poskytnout kompenzaci bez omezení (bez limitu plnění)? To znamená, že cestovní kanceláře, které by do fondu přispívaly, by na sebe převzaly závazek ve fakticky neomezené výši? Máme za to, že nikoli. Lze předpokládat, že požadavek na poskytnutí kompenzací i v případě úpadku cestovní kanceláře způsobeného úmyslně by byl v souladu s právním postavením takovéhoto fondu? Máme za to, že nikoli. A to necháváme stranou fakt, že v druhé polovině devadesátých let zde garanční fond založený cestovními kancelářemi již existoval. A v momentě, kdy došlo k řetězovému krachu několika cestovních kanceláří, tak tento fond nebyl schopen dostát svým závazkům vůči klientům těchto zkrachovalých CK a fakticky zbankrotoval.
2. Druhou diskutovanou možností je použití instrumentu bankovní záruky*. V tomto případě je problém v tom, že na bankovní záruku by dosáhla pouze menšina cestovních kanceláří. A to pouze ty velké a finančně stabilní, které tak jako tak nemají zásadní problém vyjednat si příznivé podmínky pojištění. Lze s jistotou předpokládat, že několik stovek malých cestovních kanceláří, které podnikají jako fyzické osoby a nevedou ani podvojné účetnictví, by na bankoví záruku od žádné banky nedosáhly. Takže tato varianta by byla diskriminační k velké části trhu cestovního ruchu.

Ale i zde by banky narážely na stejné problémy s požadavky novely tak jako pojišťovny nebo hypotetický garanční fond. Lze předpokládat, že by nějaká banka vystavila záruční listinu, která by vyhovovala dikci novely, tj. že by vystavila záruční listinu s fakticky neomezeným limitem ručení?. Máme za to, že nikoli. Lze předpokládat, že by banky akceptovaly, že by měly poskytnout plnění a vyplatit záruku i v případě úmyslně způsobeného úpadku? Máme za to, že nikoli.

Závěr

Státní správa (Ministerstvo pro místní rozvoj) při snaze dosáhnout co největší ochrany spotřebitele podle našeho názoru pravděpodobně přestřelila. V současné době připravovaná novela zákona č. 159/1999 Sb. ve svém konečném důsledku míří k tomu, že pojišťovny nebudou moci toto pojištění dále provozovat. Ani diskutované náhradní instrumenty zajištění kompenzace nároků klientů insolventních CK – jako je garanční fond či bankovní záruka, nejsou schopny dostát požadavkům aktuálně připravované novely.

Máme, za to, že pokud by došlo k naplnění nejhoršího možného scénáře a novela by byla přijata v této problematické verzi a následně by pojišťovny přestaly toto pojištění nabízet, tak černý Petr zůstane mimo jiné i v rukou Ministerstva pro místní rozvoj. A to z následujícího důvodu: Státní správa je povinna splnit požadavek již zmíněné směrnice evropské unie a ochránit nároky klientů insolventních cestovních kanceláří. Ale jak toho dosáhnout, pokud ani pojišťovny, ani banky ani garanční fond nebudou schopny poskytnout takový rozsah kompenzace, které novela zákona 159/1999 Sb. požaduje?

Je otázkou, zda výše uvedené důvody byly či nebyly příčinou toho, že Ministerstvo pro místní rozvoj požádalo o odložení projednání novely v parlamentním ve druhém čtení. V každém případě bude zajímavé sledovat příběh pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře i nadále.

*) Princip fungování bankovních záruk je popsán v části tohoto seriálu zaměřeného na pojištění smluvních záruk bondů

Autor: Zdeněk Janata