Jaké to bylo, zakládat pojišťovnu?
Jak už se říkalo, „Kdo přichází pozdě, toho trestá život.“ Takže nám bylo jasné, že musíme začít co nejdříve, neboli 1. ledna 1993, což znamenalo, že jsme měli prakticky akorát půl roku na to, abychom s kolegy dali rozjezd pojišťovny dohromady. Nešlo jen o to, být k 1. lednu schopní prodat nějaké pojištění, ale umět ho také administrovat, takže vystavit předpis pojistného, vyplatit provizi, zaregistrovat případné škody… Dělali jsme to tenkrát s tím, že potom dostaneme nějaký skvělý systém od „matky“, ale k tomu rozhodně tak rychle nedošlo. Během vývoje nastaly i určité kroky, které bych nazval retardujícími momenty, které nás vrhaly zpátky. Ale k 1. lednu jsme to zvládli, všechny základní věci jsme měli na počítačích a běžely v pořádku. Jsem na to stále opravdu pyšný. Podařilo se to díky skvělým lidem, skvělým odborníkům, kteří nehleděli na čas.
V pojišťovnictví jste pracoval 36 let. Jak na naši branži nahlížíte?
Pro mě to vždycky byl a stále je úžasný obor. Když jsem se v něm pohyboval, uvědomil jsem si, jak moc je tenhle obor důležitý vůbec pro to, aby mohla v zemi dobře běžet ekonomika. Kdyby podnikatelé neměli možnost pojistit si své podnikání, ať už jakékoli velikosti, určitě by spousta z nich do toho rizika sama nešla. A já bych se jim nedivil. Myslím si, že dnes není možné, aby nějaká země měla vyspělou ekonomiku, aniž by v té zemi bylo i vysoce rozvinuté pojišťovnictví.
Mohlo by vás zajímat: IBM: Insurtech trh inspiruje a pozvolna i rozděluje
Pojišťovnictví je vnímané jako velice konzervativní obor. Vidíte to také tak?
Když jsem v pojišťovně začínal v oddělení výpočetní techniky, to bylo ještě v Německu, naším největším útvarem byly dámy zvané „Locherinnen“, které přenášely data z formulářů do forem na děrovací štítky… Pamatuji si, jak jsme tenkrát byli pyšní, když jsme dostali velký sálový počítač IBM 36040, model s 256 kB paměti. Tomu by se dnes každý zasmál. Abychom uspořili místo v úložišti, neměl náš počítač naprogramovanou ani základní sadu příkazů – vše jsme úsporně programovali sami až se zadáním konkrétního úkolu. Takže to byly naše začátky. Řekl bych tedy, že vývoj jde hodně rychle, ty skoky jsou velké.
Je to dobře?
Myslím si, že na jednu věc bychom si měli dát pozor – aby ta rychlost, s jakou přicházejí nové věci, nebyla překotná. Protože potom spousta lidí řekne, že s tím nechce mít co dočinění. Lidé začnou hledat nevýhody nových technologií a určitě i nějaké najdou… Já si myslím, že v pojišťovnictví budou pořád hrát velkou roli lidi. I přes všechnu dnešní digitalizaci bude člověk, ten lidský přístup, vždycky zapotřebí. Pojišťovny, které si toto udrží, budou mít konkurenční výhodu. Obchodní služba bude vždycky potřeba, to je můj názor.
A co back office? Jak vy jste si pro sebe uměl tyto misky vah vybalancovat?
To je dobrá otázka. Z mého hlediska je obchod opravdu velice, velice důležitý pro pojišťovnu. Ale aby klienti pojišťovnu vnímali pozitivně, musí obě tyto složky, vnitřní i vnější služba, spolu umět dobře komunikovat. Já jsem vždycky říkal – pokud pracujete, sčítáte si, jste zrovna u čísla 190 a do místnosti přijde klient nebo obchodní zástupce (podle vaší pozice), co uděláte? Vzal jsem pak tužku do ruky a upustil ji, protože samozřejmě vstanete, přivítáte návštěvníka, posadíte se s ním a vyřešíte jeho problém. Až odejde, můžete zase začít u svého čísla. Zkrátka váš klient musí opravdu vždycky stát v popředí.
Mluvíte o tom s velkým zápalem. Těšil jste se tenkrát každý den do práce?
Po celý svůj pracovní život jsem v podstatě neznal osmihodinový pracovní den. Neříkám, že nebyly dny, kdy jsem si pomyslel, kdybys radši zůstal doma, možná by to bylo dobré i pro tu práci… Ale já jsem vždycky pracoval rád. Měl jsem prostě štěstí, že jsem se v práci mohl realizovat. Já jsem pořád srdcem „Alliančák“ a pojišťovák. Práce pro mě nebyla zátěží, nebo ano, zátěž tam určitě byla, ale ne taková, kterou by člověk vnímal. Určitě se to pak u mě projevilo, když mi „pumpa“ nechtěla pracovat tak, jak by měla, ale to se díkybohu dalo do kupy. Neumím si ale představit, že bych pracoval bez kontaktu s kolegy, já ty mezilidské vztahy prostě potřebuji. Že bych třeba ráno přišel, sedl si, začal psát, a o osm hodin později skončil… Asi bych to taky zvládl, ale nebyl byl tak šťastný.
Mohlo by vás zajímat: USF k uchovávání záznamů komunikace s klienty
Které momenty byly ve vývoji vaší kariéry ty nejsilnější? Kromě jejích začátků.
Určitě to bylo zavedení havarijního pojištění motorových vozidel, které jsme spustili v roce 1995, se kterým jsme měli úspěch. Dělali jsme i nové typy produktů, které si klient mohl sestavit sám podle toho, jakou pojistnou ochranu považoval za nutnou. To byl velký úspěch. Myslím, že hned v tom prvním roce, nebo nejpozději v tom druhém, jsme se dostali přes 100 tisíc pojištěných vozidel, což bylo krásné. Dalším takovým příkladem by byla demonopolizace povinného ručení v roce 2000, což byla velice náročná doba, ale myslím, že se nám to podařilo také skvěle zvládnout. Někdy v té době jsme se už napevno etablovali na třetí příčce na trhu, kde je Allianz dodnes. Začínali jsme na zelené louce, a jak rozkvetla. Já prosím nejsem básník, ale tohle mi jde hlavou.
Jak hodnotíte dnešní situaci Allianz?
Konkurence je velká a Allianz se dobře drží na té třetí příčce. To je skvělé. Výhrady mám ale k pojistnému trhu v Česku jako k celku. Nemohl jsem si nevšimnout, že se v určitém období veškerý konkurenční boj mezi pojišťovnami začal odehrávat v rovině ceny. Myslím, že to tomu trhu způsobilo velké problémy. Až teď je konečně vidět snaha se z této situace dostat. Věřím, že se to povede.
Děkuji Vám za rozhovor.
Komentáře
Přidat komentář