Přijměte, pane profesore, upřímnou gratulaci k ocenění. V čem podle vás tkví kouzlo pojišťovnictví?
Předně mi dovolte poděkovat prezidiu AČPM. Ceny si velmi vážím, přiřadil jsem se k lidem, kteří byli takto oceněni přede mnou a jež mají významné zásluhy o rozvoj českého pojistného trhu po kvalitativní i kvantitativní stránce. Od svých starších kolegů, mých učitelů v oboru, jsem slýchával, že pojišťovací komunita je v jistém smyslu šlechtou mezi všemi finančníky, rozhodně pojišťovnictví vyžaduje nejvšestrannější odbornost.
Mohl byste popsat ty nejdůležitější momenty vaší kariéry?
Začátek byl jednoduchý, dostal jsem ze školy umístěnku do tehdejšího inspektorátu České státní pojišťovny a v této firmě jsem zůstal 34 let. Střídal jsem různé exekutivní funkce a končil jsem ve funkci místopředsedy představenstva. Od počátku mne silně přitahovala i teorie, od sedmdesátých let jsem začal spolupracovat s Vysokou školou ekonomickou, kam jsem pak také naplno přestoupil. To mi vydrželo až do dneška.
Jak se pojišťovnictví za dobu vaší působnosti změnilo a odráží se tyto změny i v přístupu a myšlení vašich studentů? Jaký vlastně je dnešní student?
Pojišťovnictví je obor, jehož byznys je založen na důvěře klientů, musí tedy již z této své podstaty být v jistém smyslu konzervativní. Na druhé straně současné pojišťovnictví plně anticipuje moderní požadavky na podobu pojistných produktů, způsob styku s klienty atd. Řekl bych, že dnešní doba se u studentů projevuje snahou více využít studia na vysoké škole jako příležitost k získání odborných znalostí. Studenti jsou aktivnější, více diskutují, mají na věc svůj názor.
V jaké formě se nachází české pojišťovnictví a co našemu pojistnému trhu schází, aby dosáhl úrovně vyspělých západních států?
Nemyslím si, že náš pojistný trh je, alespoň co do úrovně nabídky pojistných produktů, oproti vyspělým ekonomikám pozadu. Problém je v zatím podstatně nižší pojištěnosti. Nicméně po období recese se v poslední době začíná náš pojistný trh zase zvedat, tak snad začneme dohánět vyspělé ekonomiky i v tomto ukazateli.
Jak byste popsal situaci, ve které se nejen pojišťovnictví nachází v kontextu zvyšujícího se počtu regulatorních opatření?
To je asi obecnější otázka, v tomto ohledu ve mně současné směřování EU vzbuzuje jisté rozpaky. Myslím, že si politici příliš nevědí rady se současnými hektickými ekonomickými ději a ve zvýšené regulaci vidí možné řešení. Vidíme ovšem, že důsledky pokračující dluhové krize stále neustupují, a to svědčí spíše o tom, že regulace není tím správným lékem. V současném složitém globálním světě dochází k vyšší míře tržních selhání, což nahrává příznivcům státních zásahů do ekonomických záležitostí. Tím mohou nastat nekoordinované situace, které by Milton Friedman asi nazval improvizací byrokracie.
Regulace často souvisí s otázkou ochrany spotřebitele? Nestává se tato „ochrana“ univerzální politicky korektní mantrou, za kterou se dá schovat většina regulací?
Osobně jsem toho názoru, že stává! Pokud dotáhnete „politicky korektní mantru“ až do polohy, že spotřebitele je třeba chránit i proti jeho vůli, pak to nemá chybu (úsměv).
Jak vlastně hodnotíte finanční gramotnost Čechů? Myslíte si, že odpovídá vývoji celé společnosti, nebo jsme opravdu zaspali?
Problém finanční gramotnosti u nás nevidím nijak dramaticky, zádrhel je spíše v rostoucí příjmové polaritě, na kterou zatím není žádný pravicový recept. Nejmenší gramotnost se pak projevuje v nejnižších příjmových skupinách obyvatelstva. Zůstává ale otázkou, zda důvod, proč se tito lidé stávají snadnou kořistí např. poskytovatelů „žraločích” půjček, není jinde než ve finanční gramotnosti…
Evergreenem je směrnice Solvency II, jejíž účinnost byla už poněkolikáté posunuta. Proč tomu podle vás tak je a neubírají tyto nejasnosti směrnici na vážnosti a důležitosti?
Regulatorní projekt Solvency II zapadá do konceptu snížit volatilitu finančních trhů vyšší mírou regulace založené na matematických modelech, který považuji za v mnoha ohledech kontroverzní. Myšlenka prvního pilíře homogenizovat soubor pojištěných rizik limity a výlukami jde do jisté míry proti samotnému pojišťovacímu byznysu. Posouvání termínu implementace je výrazem rozpaků nad potenciálními efekty realizace projektu, který si už žije svým vlastním životem. Námitky empiriků, že nahodilé děje nelze v současném složitém globálním světě formalizovat, pak stoupenci regulace neberou vůbec v potaz.
Pojištění motorových vozidel se jen pomalu vzpamatovává z propadu, který byl způsobený konkurenční cenovou politikou pojišťoven. Jaké ponaučení by si z tohoto vývoje měl český trh vzít?
Znovu se potvrzuje, jak ošidný je cenový dum-ping v pojišťovnictví. Představa, že náhodný mechanizmus, který generuje nějaký škodní průběh, bude na pojišťovnu „hodný“, a škodní průběh tak bude dlouhodobě podprůměrný, je jen iluze. Stejně nakonec výplaty, které mají spíše tendenci růst, pojišťovnu doženou. Na druhou stranu v krizové době lidé z důvodu ekonomické nejistoty neradi vydávají finanční prostředky a pojistný trh se jim v tomto ohledu snažil přizpůsobit do té míry, že konkurence se dostala do své negativní fáze.
Myslíte si, že by neúspěch penzijní reformy mohl „prospět“ produktům životního pojištění jako alternativě zabezpečení si klidného důchodu?
Určitě mohl. Na druhé straně jeden problém mají oba instrumenty shodný, je jím nízká výnosnost finančních trhů. Konzervativní instrumenty jsou v tomto ohledu na historických minimech, II. pilíř tak může mít problém s generováním potřebných zdrojů. V životním pojištění současná garantovaná výnosnost 1,9 % asi také není právě motivační.
Blíží se doba prázdnin a zasloužených dovolených, jak nejraději odpočívá Jaroslav Daňhel?
S vnoučaty na chalupě (úsměv).
Děkuji vám za rozhovor.
Mgr.jan Cigánik, šéfredaktor Pojistného obzoru
Komentáře
Přidat komentář