S Tomášem Jelínkem o jeho knize Pojišťovny ve službách hákového kříže


			S Tomášem Jelínkem o jeho knize Pojišťovny ve službách hákového kříže
14.12.2015 Rozhovory

Jak proběhla arizace životních pojistek během druhé světové války? Jaké bylo postavení pojišťoven v protektorátu a jejich role ve financování hospodářství třetí říše? O těchto a mnoha dalších tématech pojednává kniha Tomáše Jelínka Pojišťovny ve službách hákového kříže.

Vznik této pozoruhodné historické knihy má kořeny v devadesátých letech na pozadí formování samostatné České republiky. Krátce po rozdělení Československa se pro Prahu stalo významným cílem připojit se k NATO a získat tak potřebnou vojenskou ochranu. Spolu s plněním podmínek pro vstup však vyvstala na mezinárodní scéně diskuse o odpovědnosti pojišťoven z východní Evropy za neproplacené smlouvy životního pojištění obětem holokaustu a tato situace se musela řešit. V tu dobu v kanceláři prezidenta pracoval Tomáš Jelínek, který dostal za úkol odpovědět na vznesené otázky a pomoci tak české diplomacii při vyjednáváních. Toto téma druhé světové války a pojišťovnictví se pro něj stalo natolik zajímavým, že nepřestával bádat ani po splnění úkolu pro Hrad a nyní o svých poznatcích vydal knihu zkoumající problematiku protektorátního pojišťovnictví za třetí říše.

Bylo toto téma životních pojistek důležité jen pro NATO a evropské země, nebo se to řešilo i jinde?

Téma nároků ze životních pojistek obětí holokaustu se otevřelo v USA ve druhé polovině 90. let. Pojišťovací komisaři se tehdy začali věnovat tématu neproplacených pojistných smluv. Pak se objevily žaloby od tamních soudů, které se týkaly i bývalých občanů Československa. Primárně šlo o otázku, kdo má tyto nároky zaplatit. NATO jako instituce se nikdy tomuto tématu nevěnovalo, ale v USA byla v roce 1998 kampaň, která se snažila přesvědčit americké politiky, že mají zvednout roku pro rozšíření NATO, až Česká republika, Polsko a Maďarsko zaplatí potomkům obětí. Ministerstvo zahraničních věcí toto téma zaregistrovalo a diplomaté se začali ptát historiků, co se o tom ví. A ono toho nebylo mnoho. Pokud tedy ČR měla na tyto útoky nějak reagovat a vyjádřit svůj postoj, museli jsme sami zahájit výzkum v této oblasti. Jednalo se o výzkum, na který jsme měli velmi málo času a potřebovali jsme odpovědi v řádech měsíců.

Jak jste při výzkumu postupovali?

Spolupracovali jsme s odborníky, kteří nám radili jak postupovat. Například paní doktorka Milotová, archivářka, která tehdy pracovala v Institutu Terezínské iniciativy a velmi nám pomohla v počátcích. Pomohla nám najít archivy, které potvrdily, že životní pojistky byly konfiskovány ve prospěch nacistických institucí. Mluvíme teď o životních pojistkách židovské populace a nepřátel říše. Brzy jsme našli příslušná nařízení i doklady ukazující jak tehdy vše fungovalo.

Tomas_Jelinek_1

Mluvil jste o zahraničních žalobách na majetková vyrovnání. Jak jste v tomto ohledu uspěli s vyšetřováním?

V čem jsme uspěli, bylo, že jsme ustáli obranu České republiky. Doložili jsme, že majetek obětí holokaustu a majetek nepřátel říše byl konfiskován nacistickými institucemi. Nezůstal tak v protektorátu a ČR nemusela platit pojistné nároky. Ty ostatně dle mého názoru mělo platit Německo, ale k tomu nikdy nedošlo. Nakonec vše zaplatily především velké evropské pojišťovny, kterých se týkaly ony smlouvy z doby války a které uznaly nároky pozůstalých na životní pojistky svých příbuzných. Šlo hlavně o ty, kteří byli pojištěni u Generali, RAS, Zurich, AXA a Allianz. Zahraniční žaloby se řešily napřímo a pozůstalí žalovali konkrétní pojišťovny. Do tohoto odškodňovacího procesu se zapojilo mnoho lidí nejen ze Spojených států, ale i z bývalého Československa. Díky hromadným žalobám to byly desetitisíce lidí, kteří se do tohoto procesu zapojili a měli šanci díky odškodňovacímu procesu dostat peníze, na které by v rámci česko-německé deklarace a dohod, neměli šanci dosáhnout.

Existuje zde něco jako promlčecí lhůta?

Odškodňovací proces Mezinárodní komise pro pojistné nároky z období holokaustu byl ukončen v roce 2007. Některé členské komise jako např. Generali se zavázali, že budou proplácet nároky podle stejných pravidel, ale musí se týkat přímo jejich ústavů. V principu pro soudní spory promlčecí lhůta neexistuje, ale pro proces odškodňování pojistných nároků z období holokaustu, byla lhůta nastavena a lidé, kteří žádali o vyrovnání, se zároveň vzdávali práv vést další soudní spor. Paradoxně peníze za pojistné nároky byly mnohem vyšší než platby za věznění v koncentračních táborech.

V knize se píše o arizaci životních pojistek. Jak tato arizace probíhala?

Nacisté se snažili shromáždit veškeré informace o majetku lidí, kteří museli nastoupit do transportu a součástí přihlášení majetku, které lidé odevzdávali před transportem, byla i informace o pojistkách. V těchto dokumentech bylo uvedeno, kde pojistná smlouva je, například v bankovní úschově, nebo jí museli lidé přímo odevzdávat. Pokud bylo podezření, že je smlouva zamlčená, obesílaly německé úřady jednotlivé finanční ústavy a smlouvy hledaly. Pojišťovny pak smlouvy hlásily a hlásily také, jaká je jejich zůstatková hodnota. Nacisté následně zvažovali, kdy si nechat jednotlivé životní pojistky proplatit. Byl k tomu celý mechanismus.

Bylo životní pojištění důležité pro financování německého hospodářství? O jakých částkách se bavíme?

Nacisté se na životní pojištění dívali jako na zdroj, který umožňoval financovat válku. Většina financí na válku šla z povinných vkladů finančních institucí, mezi které patřily i pojišťovny a do určité míry i protektorátní pojišťovny. Pokud se máme bavit o přesné výši vkladů, tak o těch jsem bohužel konkrétní informace zatím nenašel. Snažil jsem se je najít v ČNB, ale bohužel nemohu říct, jak velké byly. To co já jsem udělal, je odhad, kolik mohli nacisté arizovat z životního pojištění. Celkem se podle mého propočtu mohlo jednat o 520 milionů korun.

Jaký byl postoj zaměstnanců pojišťoven k odboji?

To mě během bádání velmi zaujalo a doufám, že tato oblast bude historiky ještě blíže prozkoumána. Pojišťovnictví jako takové je zdrojem velmi strategických informací. A to si uvědomovali Němci a uvědomoval si to i odboj. Já jsem v této věci našel detailnější informace jen k odboji v pojišťovně Slavia a zdá se, že odboj zde probíhal jen na úrovni nižšího a středního personálu, s tím že odbojová činnost ze strany nejvyššího vedení, byla odmítána, protože to brali jako něco, čím by popřeli poslání pojišťoven.

Jakou úlohu tehdy hrálo Švýcarsko a jakou mělo pozici?

Švýcarsko bylo velmi významné pro financování války ze strany Německa. Zajišťovalo říši přístup k tvrdé valutě a nákupům v neutrálních zemích. S Německem mělo v oblasti pojišťovnictví exkluzivní smlouvu, která platila až do února roku 1945, kdy vyšlo federální nařízení o zmrazení německých aktiv. Uvádí se, že např. Švýcarská zajišťovna vydělala díky obchodům s říší asi 40 milionů švýcarských franků. Na protektorátu měla vydělat o 4 miliony. To vše za 5 let od roku 1940.

Píšete také o pádu rakouské pojišťovny Fénix. Proč tehdy ke krachu došlo?

Pád pojišťovny Fénix nastal ještě před okupací. Pro mě to bylo téma, které jsem musel zpracovat, abych dokázal popsat stav pojistného trhu v Československu před okupací. Fénix byla jednoduše vytunelována. Ve své době to byla velmi významná evropská pojišťovna, která měla své aktivity v řadě evropských zemí. Po smrti generálního ředitele Berlinera, se ukázalo, že pojišťovna nemá dostatečná aktiva, která by kryla její závazky. V tu chvíli došlo k jejímu bankrotu. Ve všech zemích to byla velká politická událost, protože pojišťovna byla úzce napojena na politické kruhy. Pro české pojišťovny byl pád Fénixe určité zadostiučinění, protože se velmi kriticky dívaly na ekonomické aktivity Fénixu, což je věc, která nikdy nebyla prakticky vyřešena, protože stát vstoupil do stabilizace a vytvořil v podstatě státní pojišťovnu STAR, která nutila celý pojišťovací trh, aby se podílel na ztrátách pojišťovny Fénix. Pak přišla okupace a znárodnění.

Bylo něco, co Vás během Vašeho bádání překvapilo?

Zajímavé je, že zatímco většinou vidíme převážně jednotnou frontu nacistické politiky tak v oblasti pojišťovnictví probíhalo silné přetahování mezi soukromým sektorem, který vedla Allianz a Mnichovská zajišťovna, což byli silní hráči a na druhé straně to byli nacističtí odboráři, kteří chtěli mít silné odborové pojišťovny. Byl to spor o koncept, kdy odborářské pojišťovny vyčítaly tradičním pojišťovnám, že jsou orientovány pouze na zisk, a že to jsou židovské praktiky. To znamená, že se válka neodehrávala jen na bitevních polích formou nacisté versus zbytek Evropy, ale i v podnikáni, kde  soukromé pojišťovny neustále bojovaly o svou vizi, jak má fungovat byznys a to na pozadí války, kdy umíraly miliony lidí jak na frontách, tak v koncentračních táborech.

Většina lidí má představu, že válka funguje jenom na frontách, ale to je jen vrchol. Na spodku je fungující ekonomika, fungující pojišťovny a banky, které zajišťují, že funguje celý hospodářský aparát. To pro mě bylo takové ujasnění si, kdo všechno byli ti vojáci druhé světové války. Že mezi ně patřili i pojišťováci, kteří pojišťovali ponorky, a zajišťovali, aby nedošlo ke ztrátám nově vyrobených lodí, které se posílají do konvojů a podobně, což mně během mého výzkumu hodně otevřelo oči.

Děkuji za rozhovor

Zdroj: oPojištění.cz

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články