Vždy jsem se obklopoval chytrými lidmi

Radil se s odborníky, jaké pravomoci by měl mít dohled, hasil malé i velké požáry, z nichž ten největší (a naštěstí jediný) představoval krach pojišťovny Morava. Na straně druhé jsme to byli my, ekonomičtí novináři, kteří jsme mu byli neustále v patách a dělali jsme vše pro to, abychom získali informace dřív, než vyšly v oficiálních tiskových zprávách. Bohužel, to se nikdy nepodařilo. Václav Křivohlávek jako správný gentleman uměl mlčet jako hrob. Ani potom, co odešel z ministerstva financí, neposkytoval rozhovory.  Bylo pro mne proto velkou příležitostí využít jeho souhlasu a povídat si u zapnutého mikrofonu. Většinu osobností, o nichž byla řeč, jsme oba znali, stejně jako události, které utvářely pojistný trh, takže rozhovor jakoby neměl konce…

-Předpokládám, že na ministerstvo financí jste se dostal po sametové revoluci. Kdy to bylo?

To si pamatuji zcela přesně. 7. září 1992 jsem nastoupil na federální ministerstvo financí. Byla to ode mne obrovská drzost, protože předtím jsem byl na ministerstvu průmyslu a měl jsem na starosti něco úplně jiného. Tehdy mě požádal pan ministr Klak, abych pomohl ministerstvu s druhou vlnou privatizace federálního majetku.Na ministerstvo průmyslu v tu dobu nastoupil pan ministr Dlouhý, podniky připravené k privatizaci začaly v podobě akciových společností fungovat a já bych tam postupně neměl co na práci. Likvidovat zbytkové státní podniky jsem opravdu nechtěl.

Na ministerstvu financí jsem se jako inženýr a kandidát věd dostal na právní odbor. V závěru svého působení jsem na tomto postu dokonce stihl dělit republiku. Materiál, který jsem předložil na posledním zasedání federální vlády, byl přijat, takže jsem byl najednou „bez práce“. Čekal jsem, jak bude vypadat české ministerstvo financí a zda na něm pro mne bude místo. Českému ministerstvu v té době šéfoval pan ministr Kočárník. Znali jsme se z mého působení na federálním ministerstvu financí a vnímal jsem, že ho potěšilo, když jsem mu řekl, že na ministerstvu rád zůstanu.

Stal jsem se zástupcem ministerstva financí v procesu privatizace státního majetku a do vínku jsem dostal i celý kapitálový trh a pojišťovnictví. To bylo do 1. ledna 1993. Od té doby jsem se začal jako ředitel odboru mimo jiné starat společně s dalšími sedmi lidmi o pojišťovnictví. Absolvoval jsem Strojní fakultu VŠST (nyní Technická univerzita Liberec), k matematice mám blízko. Využil jsem svého logického myšlení, to jsem měl pod kůží, protože jsem původním zaměřením strojař – konstruktér. Dvacet let jsem pracoval ve dvou výzkumných ústavech získal vědeckou hodnost kandidáta technických věd. Byl jsem zvyklý myslet ve variantách a to jsem uplatňoval i na ministerstvech, ať už to bylo ministerstvo průmyslu nebo financí.

 -Předpokládám, že jste se museli všechno učit za pochodu. Ani vy, ani my novináři, jsme přesně nevěděli, co si představit například pod pojmem kapitálový trh. Tehdy byla jedinečná doba: dělali jsme všichni všechno… Dnes už jsou to jen vzpomínky. Ale krásné…

To všechno samozřejmě představovalo obrovské úsilí. V životě jsem se tolik neučil, jako v té době, kdy se všechno vytvářelo. Já jsem přece jen musel být o kousíček dál než mé okolí, protože jinak by mě roznesli na kopytech. Snažil jsem se obklopit se vždy chytrými lidmi. Čerpat od nich informace a ty dávat do souvislostí. To byla doba, která byla velmi tvrdá, ale krásná. Někteří změnu ustáli, jiní odpadli.

 -Ale vraťme se k vašemu odboru a k jeho sedmi pracovníkům oddělení pojišťovnictví.

Komplikace nastaly, když se čtyři z těchto sedmi lidí rozhodli, že odejdou z ministerstva do pojišťoven. Sdělil jsem své obavy mému náměstkovi, kterým tehdy byl pan Rudlovčák. Rozhodli jsme se výpovědi přijmout a věřili, že to zvládneme. Pomalu jsme doplňovali oddělení dalšími lidmi. Tehdy jsme do odboru přijali pana Přikryla, Svobodu a další, postupně se tak vytvářel tým, který chtěl něco vytvořit, i když členové týmu měli často rozdílné názory. Hovořili jsme spolu, nebyly to střety lidí, ale názorů, často jsme se pohádali a pak jsme šli společně na pivo. Když jsme si něco slíbili, tak to platilo. Rukama nám při naší práci procházely milióny, desítky miliónů, možná miliardy korun, z kanceláře jsme vyhazovali lidi s úplatkem i v podobě jedné lahve vína. Nebylo přece možné, aby něco takového přijal státní úředník! Dnes si to už nikdo neumí představit. Tenkrát to ale tak bylo.

To byla doba, kdy jsem se začal učit pojišťovnictví a kdy jsem se začal dostávat do úzkého kontaktu s trhem. Trh pro mne byl další velkou školou. Takže nejen literatura a lidi z vysokých škol, ale i trh. Mým prvním velkým učitelem byl pan Uzel (generální ředitel České pojišťovny – pozn. red.). Ten dobře znal i zahraniční pojistný trh, byl rozvážný, měl vztah k umění, byl šéfem České asociace pojišťoven a díky němu jsem se dostával i ke spolupracovníkům z nejvyššího vedení pojišťoven. Později ho nahradil v pozici šéfa České asociace pojišťoven jako můj další odborný učitel pan Mráz, s nímž jsem se postupně osobně spřátelil a mnoho dalších odborníků z pojistného trhu.

 -Od kdy začaly na českém trhu vznikat konkurenční pojišťovny a Česká pojišťovna ztratila svůj monopol?

Od roku 1991, ale v té době jsem ještě nebyl na ministerstvu financí. Hluboce jsem si vážil, po mém nástupu v roce 1993 do pozice ředitele odboru, který měl na starosti mj. výkon státního dozoru v pojišťovnictví, všech odborníků, se kterými jsem se stýkal. Jedině díky jim jsem mohl společně se svými spolupracovníky vytvořit postupně fungující Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění na konci svého působení na ministerstvu 67 pracovníků.  Jenom s nimi jsme se mohli a uměli věcně pohádat, vzniklé situace řešit a hlavně předcházet tomu, co by se mohlo stát.

Jediný velký „průšvih“ byla v roce 1997 pojišťovna Morava. Zákon o pojišťovnictví neupravoval, jak by státní dozor potřeboval, například ustavení nucené správy nebo převod pojistného kmene, takže jsme byli doslova bezbranní.

Chtěli jsme vzniklou situaci pojišťovny řešit významným zahraničním investorem, který by pojišťovnu kapitálově posílil a znamenal změnu základních aktivit. Zájemců bylo několik a všichni postupně odpadávali. V pojišťovně bylo víc problémů, šlo nejen o podvody, ale i o špatné zajištění pojišťovny. Zahraniční investor nakonec nepodepsal kapitálový vstup do pojišťovny, údajně se bál kostlivců ve skříni. Nedivil jsem se mu, i když jsem mu fandil.

Zavolal jsem si tehdy do Letenské ulice, kde jsme působili, generálního ředitele pojišťovny Morava a předal mu schválené rozhodnutí o odebrání povolení k činnosti v pojišťovnictví. Byl tak překvapený, že převzetí rozhodnutí podepsal. To byl sice konec pojišťovny Morava, ale problémy nastaly nám, státnímu dozoru. Poslanecká sněmovna, uvolnila tehdy klientům pojišťovny Morava  poškozeným povodněmi v roce 1997 několik desítek milión korun.

To bylo podle mého názoru špatně, protože poškozeni byli v tomto případě nejen klienti této pojišťovny. Peníze jsme rozdělili, jak jsme nejlépe uměli. Představovalo to asi1800 rozhodnutí!  Ta se musela podepisovat dvojmo. Tady si neodpustím osobní poznámku. Já jsem před Vánoci kopal na Orlíku na poli křen, uklouzl jsem a zlomil jsem si zápěstní kůstky pravé ruky. Dali mi ji do sádry. Musel jsem si tehdy sehnat velmi silnou tužku a trénovat svůj podpis rukou v sádře, abych to zvládl. Několik dnů jsem pilně podepisoval a nakonec se to podařilo.

Pojišťovna Morava byla velkým ponaučením pro další vývoj legislativy. Zákon o pojišťovnictví, jak jsem již uvedl, tehdy neumožňoval převod pojistného kmene a zavedení nucené správy v pojišťovně. Do zákona o pojišťovnictví č. 363 jsme již do vínku státnímu dozoru tuto možnost s účinností od roku 2000 dali. Případ pojišťovny Morava se již nikdy neopakoval.

 -Jak jste to dokázali utajit před zvídavými novináři?

Dokázali! A v průběhu času se nám podařilo utajit i jiné informace až do doby, kdy jsme výsledky dozorové činnosti zveřejnili. Některé informace a návrhy řešení dokonce nevěděli ani lidé z mého odboru. Společně se mnou znali informace v souvislostech pouze jeden nebo dva lidé a ode mne samozřejmě i pan ministr, kterého jsem vždy informoval osobně.

 -V současné době vykonává dohled nad pojistným trhem Česká národní banka (ČNB). Vy určitě budete vědět, co bylo skutečným důvodem k tomu, aby se dohled převedl na ČNB.

Jistě jste si všimla toho, že jsem se až dosud vyhýbal všem rozhovorům na toto téma, ale dnes už, myslím si, je možné o tom hovořit. Názory, které se týkají této záležitosti, se od počátku lišily. Jednotný dozor nad finančním trhem je určitě dobrá cesta. V závěru devadesátých let jsme se zhlédli v německém BaFinu i v anglickém systému dozoru a to jsou samostatné instituce. Pro vládu České republiky jsme proto zpracovali návrh vzniku samostatného dozoru nad finančním trhem. V prvním kroku se měla spojit Komise pro cenné papíry a dozor ministerstva financí, které dozorovalo penzijní fondy a pojistný trh. Současně se měl spojit dohled ČNB nad bankami s dohledem nad družstevními záložnami. Místo čtyř dozorových organizací by tak vznikly jen dvě. V  druhém kroku by se tyto dva dozory spojily do samostatné instituce, jež by samozřejmě měla vlastní rozpočet i vlastní zaměstnance. Tak návrh prošel připomínkovými řízeními, legislativní radou vlády, vládou i prvním čtením v Poslanecké sněmovně. V té době ale již podle mého názoru probíhala zákulisní jednání, protože se jednalo o dobu, která signalizovala, že přijetí eura by mohlo být velice rychlé.

 -Takže pokud by k tomu došlo, ČNB by vlastně byla téměř zbytečná?

Zbytečná by ČNB určitě nebyla, má jiné základní povinnosti, ale ztratila by svou činnost jako dohled nad bankami. Tak jsem to chápal také já. A výsledek? Po prvním čtení byl do poslanecké sněmovny předložen komplexní pozměňovací návrh zákona s tím, že nebude existovat žádný samostatný dozor nad finančním trhem, ale dohled nad finančním trhem bude součástí aktivit ČNB.

 - A jak jste tehdy dopadl vy?

Tušil jsem, že situace může vygradovat do jiného řešení, než ministerstvo financí formou zákona přes vládu ČR do poslanecké sněmovny předložilo. Převedení všech dozorových aktivit do ČNB jsem nepodporoval. V roce 2005 jsem byl odvolán z funkce ředitele Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění a následně jsem odešel z ministerstva dohodou. Inženýrka Staňková, moje nástupkyně ve funkci, pak postupně převedla veškerou agendu na ČNB. Výkon jednotného dohledu nad finančním trhem začala ČNB vykonávat od 1. dubna 2006. Další vývoj dozorové činnosti od tohoto okamžiku nechci rozebírat.

Dnes přednáším na Vysoké škole finanční a správní. Ostatně přednášel jsem na vysokých školách a školících institutech, na konferencích i seminářích v tuzemsku i v zahraničí celý svůj profesní život, a to i v době, kdy jsem pracoval na ministerstvu financí.

Víte, nemám rád výrok, že něco nejde. Já ho přímo z hloubi duše nesnáším, protože jde všechno. Něco je možná náročnější, ale všechno jde. Proto jsem se vždy obklopoval lidmi, kteří mi neřekli deset důvodů, proč něco nejde. To jsem nechtěl slyšet. Chtěl jsem znát vždy alespoň jediný návrh, jak to udělat, aby to šlo. To mě pronásleduje celý život.

 -Co vaše rodina?  

Mám již věk, kdy se mohu a budu chlubit tím, že mám sedm vnoučat. Nejmladšímu jsou čtyři a půl roku, nejstarší končí vysokoškolské studium. Ten nejmladší se jmenuje po mně– Vašík. Moc si ho užívám a těší mě ho nejen učit poznávat svět kolem nás, ale také rozmazlovat.

 -A koníčky?

Vysokohorská turistika. Nemohl bych dělat to, co dělám, kdybych neměl nějaký relax. Toulám se nejen po českých, slovenských a rakouských horách, ale před pěti lety jsem si troufl i do Nepálu, Himaláje na trek kolem Annapuren. Letos potřebuji nejprve získat opět formu, plánuji Krkonoše, Šumavu, Vysoké Tatry. A znovu se mi vkrádá do hlavy myšlenka – a co takhle znovu do Nepálu?

Děkuji vám za rozhovor.

Dagmar Šístková