Dalším z ožehavých témat transpozice IDD do českého prostředí je možnost, že by u všech produktů mohla být vyžadována povinnost zveřejňovat nejenom povahu odměny distributora, ale i její konkrétní výši. Zatímco IDD takovou informační povinnost obecně vůbec nepředpokládá (transparentnost ohledně výše vyžaduje jen u odměn hrazených přímo zákazníkem), Návrh zákona o distribuci ji upravuje pro rezervotvorná pojištění a Česká národní banka ve svých připomínkách navrhuje její rozšíření na všechny typy produktů.
Uvedený návrh takové zveřejnění předpokládá nejen u zprostředkovatele, ale i u pracovníka pojišťovny, jenž by měl sdělovat výši pohyblivé složky své mzdy, která může představovat jeho motivaci na prodeji daného produktu.
Mohlo by vás zajímat: IDD v ČR: Klíčové otázky lokální úpravy
V první řadě je otázkou, jaký přínos má uvedená informace pro spotřebitele, když tento v případě rezervotvorných pojištění již dostává podrobnou informaci o nákladovosti produktu (včetně informace o jeho pořizovacích nákladech) a když v případě ostatních druhů pojištění nemá výše odměny distributora žádný vliv na plnění z pojistné smlouvy. Spotřebitel z konkrétní částky odměny ani nezjistí nic o kvalitě či hodnotě služby, která je mu zprostředkovatelem poskytována, obzvláště proto, že výše provize se poměrně významně liší např. v závislosti na složitosti produktu či individuálním vztahu s daným distributorem.
Je zajímavé, že IDD zveřejňování výše odměny nepředpokládá ani v případě produktů s investiční složkou. Je tomu proto, že informační povinnost ohledně odměny není primárním nástrojem sloužícím k zamezení prodeje nevhodných produktů pro zákazníka, ale pouze součástí komplexních opatření v rámci řešení konfliktu zájmů, kdy cílem těchto opatření je, aby na trhu vůbec nebyly zprostředkovatelům poskytovány odměny, které by je k takovému prodeji motivovaly.
Mohlo by vás zajímat: Tomáš Vaníček: Pojišťovna České spořitelny má potenciál stát se jedničkou v životním pojištění
V neposlední řadě je požadavek na sdělení konkrétní výše odměny vztahující se ke konkrétnímu zákazníkovi v rámci předsmluvních informací prakticky neproveditelný. Provizní systémy pojišťovacích zprostředkovatelů, stejně tak i konstrukce nenárokové složky odměny zaměstnance pojišťovny, jsou sofistikovanými systémy, kdy do výpočtu finální „odměny“ vstupuje celá řada parametrů, které nejsou odvozeny pouze od vlastního momentu sjednání konkrétní pojistné smlouvy a kvantitativního ukazatele výše pojistného, ale i od řady ukazatelů kvalitativních, které nelze předem vyhodnocovat.
Taková cesta by tedy byla v evropském prostředí ojedinělá a i proti unijním tendencím upřednostňovat kvalitativní, a ne kvantitativní kritéria v rámci odměňování distributorů v oblastech možných střetů zájmů či řešení pobídek.
Povinné rozhodčí řízení s podnikateli?
Dalším tématem, které se sice na první pohled nemusí zdát problémové, ale které by v konečném důsledku mohlo mít významný právní i praktický dopad, je povinnost členských států zajistit zavedení vhodných, účinných, nezávislých a nestranných postupů pro mimosoudní řešení sporů mezi zákazníky a distributory pojištění.
Konkrétní řešení tohoto požadavku zvolené v Návrhu zákona o distribuci, podle kterého je distributor pojištění povinen uzavřít se zákazníkem-podnikatelem rozhodčí smlouvu, pokud o to zákazník požádá (tedy je vlastně povinen podrobit se rozhodčímu řízení), by totiž mohlo narážet nejen na principiální požadavky na řešení sporů, ale i na právo každého na přístup k soudu.
Mohlo by vás zajímat: IBM představila superpočítač. Revoluce v pojišťovnictví může začít
Je navíc otázkou, zda by taková úprava nebyla v rozporu se samotnou podstatou rozhodčího řízení, které je dobrovolnou metodou mimosoudního řešení sporů, a musí se na něm shodnout obě strany. Do rozhodčího řízení se totiž vstupuje, jen pokud byla mezi stranami sporu na základě jejich svobodné vůle uzavřena rozhodčí smlouva či doložka s jasným obsahem a podmínkami (včetně osoby rozhodce či rozhodců, ceny, pravidel jednání apod.).
Pokud by Návrh zákona o distribuci uložil distributorovi povinnost podrobit se povinně rozhodčímu řízení a vyloučil by tak jeho možnost uplatnit či přezkoumat svůj nárok u soudu (podle českého práva soud v zásadě rozhodčí nálezy věcně nepřezkoumává, ale může je zrušit, jen z jiných, spíše procesních důvodů nebo při nesplnění předpokladů pro rozhodčí řízení), mohl by takový postup vést k rozporu s právem na spravedlivý proces.
Z tohoto pohledu se kvalita povinného rozhodčího řízení v minulosti testovala i vzhledem k článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech (upravující právo na spravedlivý proces), jehož porušení bylo konstatováno například v případě, kdy proti rozhodnutí rozhodců nebyla zavedena odvolací procedura (tedy přezkum rozhodčích nálezů).
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Červencové postřehy
Jak již bylo zmíněno výše, IDD sama požaduje pouze zavedení takových mimosoudních řízení, jejich povinné využití v rámci sporů vztahujících se k ní však nestanoví. Takový postup by totiž mohl být problematický i vzhledem k ustálené judikatuře SDEU týkající se vymezení, který orgán (soud) je oprávněn položit předběžnou otázku k SDEU dle čl. 267 SFEU (např. C-54/96 Dorsch Consult, 102/81 Nordsee a další). Ze závěrů SDEU totiž vyplynulo, že rozhodci v podstatě tuto možnost nemají.
Vzhledem k tomu, že Návrh zákona o distribuci je zejména transpozicí IDD, mohla by tak v budoucnu vyvstat otázka výkladu ustanovení IDD v rámci národního sporu mezi distributorem pojištění a zákazníkem (který není spotřebitel), kterou však rozhodce na základě rozhodčí smlouvy nebude moct k SDEU podat. Taková situace jistě nebyla snahou stran legislativního procesu při přijímání směrnice.
Vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava je pouze plněním požadavků IDD a nereaguje na bezprostřední potřeby trhu, mohlo by do velké míry pragmatickým řešením být využití stávajících možností, které dává český právní řád. Jedná se např. o možnost dobrovolné institucionalizované mediace (která je v některých případech ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 občanského soudního řádu i soudem nařizována) či rozhodčího řízení, na jehož využití se mohou distributor pojištění a podnikatel dobrovolně dohodnout.
Pokud by však využití mimosoudního řešení sporů mělo být nově uloženo povinně, mohlo by v úvahu přicházet i zavedení povinné mediace (ve smyslu občanského soudního řádu), která může taktéž vést k rychlému a konsenzuálnímu vyřešení sporu, nepředstavuje však pravomocné a meritorně nepřezkoumatelné, tedy konečné rozhodnutí.
Alokace odpovědnosti mezi pojišťovnou a zprostředkovatelem. Kdo tedy odpovídá?
Jen málokterá pojišťovna se ve své praxi ještě nesetkala s nárokem nespokojeného spotřebitele souvisejícím s nevhodně uzavřenou pojistnou smlouvou. Tyto nároky jsou zpravidla formulovány jako nároky na náhradu škody či je v některých případech dovozována neplatnost a s ní související vydání bezdůvodného obohacení. V případě prodeje prostřednictvím interní sítě je situace v zásadě jednoduchá. Pokud je nárok oprávněný, pojišťovna odpovídá za škodu či nese následky neplatně uzavřené smlouvy v plném rozsahu. Pokud však v prodejním procesu vystupuje samostatný zprostředkovatel, dochází k poměrně složitému rozdělování prodejního procesu na fázi poradenskou, ve které zprostředkovatel vystupuje a odpovídá samostatně, a fázi kontraktační, ve které již jedná za pojišťovnu a ta za něj nese odpovědnost jako za svého zástupce.
Mohlo by vás zajímat: Ranking: Nejznámějším pojistitelem v Německu se stává...
Návrh zákona o distribuci předpokládá výlučnou odpovědnost samostatného zprostředkovatele v kombinaci s ručením pojišťovny pro případ nesprávného výběru zprostředkovatele či dohledu nad ním. Vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava je v zásadě totožná s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru se zjevným cílem tyto úpravy sjednotit, nelze zřejmě očekávat její výrazné úpravy, ačkoliv je předmětem řady připomínek.
Přestože použitá formulace by mohla vést k výkladu, na základě kterého by pojišťovna ručila de facto za jakékoliv škody způsobené samostatným zprostředkovatelem (tedy nejen za škody způsobené v rámci kontraktační fáze prodeje), byl by takový výklad absurdní, zákonodárcem zjevně nezamýšlený, a je tedy třeba věřit, že v praxi by tak při interpretaci uvedené úpravy alokace odpovědnosti převážil argument zdravého rozumu.
Co říci na závěr?
Včasné přijetí Návrhu zákona o distribuci je vzhledem k podzimním parlamentním volbám velmi nepravděpodobné, ale na to jsme si už zvykli. Lhůta pro adaptaci pojišťoven, které pro případné úpravy jejich interních procesů a systémů potřebují znát finální znění tohoto předpisu, bude zřejmě poměrně krátká, ale ani to není nic nového.
Lze tak jen doufat, že konečná podoba zákona o distribuci pojištění a zajištění bude rozumná, nepůjde nedůvodně nad rámec požadavků IDD, jak je zvláštním českým zvykem, a bude na specifické problémy českého trhu reagovat cíleně, nikoliv plošnými zásahy. V současné době se o konečné podobě Návrhu zákona o distribuci vede intenzivní dialog. A to je podstatné.
Celé číslo Pojistného obzoru k přečtení ZDE.
Eva Nováková
JŠK, advokátní kancelář, s.r.o.
Tomáš Landa
JŠK, advokátní kancelář, s.r.o.
Komentáře
Přidat komentář