Na úvod je vhodné zmínit, proč vlastně onen standard vznikl. Už samotné zavedení jeho předchůdce, standardu IFRS 4, se prezentovalo jako „dočasné řešení, které krátkodobě [sic!] překlene období“ nutné k vytvoření standardu nového, propracovanějšího a po všech stránkách lepšího. Uvedené období se nakonec protáhlo na téměř 15 let, během nichž nejednou zazněly pochyby, zda nový standard vůbec někdy vyjde. Avšak stalo se – a 18. května 2017 byl standard IFRS 17 skutečně vydán.
Pojistný obzor je ke stažení ZDE
Datum jeho vejití v platnost připadlo na 1. ledna 2021. Zapátráme-li po motivaci, která International Accounting Standards Board (IASB) vedla k vydání tohoto standardu, narazíme na formulace jako „sjednocení vykazování zisků z pojistných smluv za účelem porovnatelnosti“, „jednotné oceňování pojistných závazků“ nebo „větší transparentnost výkazů pojišťoven“. Leckomu se může zdát, že s ohledem na celý vývoj tvorby standardu a jeho konečnou podobu lze o splnění alespoň některých z těchto cílů do jisté míry pochybovat, nicméně standard je hotov a pojišťovny, pro které je relevantní (ať už pro statutární, nebo skupinové výkaznictví), nyní mají tři roky na to, aby se na nové požadavky připravily.
Náhled do technických požadavků
Nejprve si ve stručnosti představme technické požadavky standardu týkající se ocenění pojistných závazků. Čtenářům se předem omlouvám za nadměrné používání anglických termínů, jelikož rozhodně nemám ambici stanovovat jejich české ekvivalenty. Metodika ocenění vychází z konceptu blízkého Solventnosti II. Základ hodnoty pojistného závazku spočívá v tzv. „fulfilment cash flows“, tedy v očekávané současné hodnotě budoucích peněžních toků plynoucích z dané smlouvy.
Tento odhad v sobě zahrnuje též explicitně stanovenou (a následně samostatně vykázanou) rizikovou přirážku. Zcela novým pojmem je pak tzv. „contractual service margin (CSM)“. Vytvoření této nové položky v rozvaze je přímým důsledkem jednoho ze základních konceptů celého standardu, a sice zamezení vykazování zisku v okamžiku upsání pojistné smlouvy. Pokud tedy pojišťovna předpokládá, že právě upsaná (hypotetická) pojistná smlouva bude profitabilní, pak očekávané budoucí příjmy z této smlouvy (především pojistné) převáží výdaje spojené se smlouvou (výplaty pojistných plnění, náklady, provize apod.), a hodnota závazku plynoucího z této smlouvy je tedy záporná.
Mohlo by vás zajímat: Poradenství v číslech: MLM a Pool (provize)
Pokud záporná zůstane i po zohlednění rizikové přirážky, vykázání takového závazku by implicitně znamenalo vytvoření zisku. Tomu zabrání vytvoření dodatečné rozvahové položky CSM v takové výši, aby celková výše závazku v okamžiku upsání smlouvy byla nulová. Na hodnotu CSM lze pak pohlížet jako na současnou hodnotu očekávaných budoucích zisků z dané smlouvy. Jinými slovy, pojišťovna v okamžiku upsání smlouvy odhadne budoucí peněžní toky vyplývající z dané smlouvy a z nich plynoucí výši závazku a v rozvaze vytvoří položku (v kladné hodnotě, CSM nemůže být záporná) ve výši očekávaného zisku z dané smlouvy, jejímž postupným rozpouštěním tento zisk realizuje.
Samotné vykázání výše CSM je pak jedním z kroků k avizované „transparentnosti“ výkazů, přičemž dle mnohých názorů se jedná o krok příliš velký… Pokud však pojišťovna očekává, že (hypotetická) pojistná smlouva bude ztrátová, záporná CSM se netvoří a namísto toho pojišťovna vykáže v okamžiku upsání této smlouvy ztrátu. Toto opět zapadá do obecného a pro pojišťovny nepříjemně nesymetrického konceptu IFRS 17: zisky se rozkládají v čase, zatímco ztráty se vykazují okamžitě.
Co se týče CSM jakožto klíčového ukazatele při ocenění pojistných závazků, její výše se v průběhu života smlouvy mění nejen kvůli jejímu postupnému rozpouštění, dle standardu v souladu s exspirací rizika z příslušných smluv, ale též na základě rozdílů mezi očekávanými a skutečně realizovanými peněžními toky a v neposlední řadě jako následek změny v odhadu budoucích finančních toků (tj. změny odhadu výše zbývajícího závazku). Obecně jsou pak nastavení počáteční CSM a její následný vývoj klíčovými body celého standardu, což lze nejlépe ilustrovat na okamžiku přechodu k IFRS 17.
Okamžik přechodu
Okamžik přechodu k IFRS 17 je mnohými považován – právem – za nejproblematičtější aspekt celého standardu z pohledu náročnosti na implementaci. Zároveň se však jedná o extrémně důležitý krok, který bude do značné míry určovat výši budoucích zisků pojišťoven na mnoho let dopředu. Avizovaná náročnost spočívá v následujícím: Ve chvíli, kdy IFRS 17 vstoupí v platnost, budou pojišťovny nuceny „rozpustit“ stávající rezervy a namísto nich natvořit závazek dle nového standardu. Což pravděpodobně nebude problém v případě odhadu současné hodnoty budoucích peněžních toků a nejspíše i rizikové přirážky.
Kamenem úrazu je však CSM. Pro nový obchod je ještě situace jednoduchá: CSM se stanoví v souladu s výše uvedeným popisem, tj. tak, aby celková výše závazku v okamžiku upsání smluv byla nulová. Pro stávající portfolio se však situace dramaticky komplikuje. Vývoj CSM totiž závisí na celé historii života smlouvy a jediným teoreticky správným postupem pro její stanovení v průběhu života smlouvy je retrospektivní výpočet, při kterém je CSM „zrekonstruována“ na základě projekcí a skutečného vývoje smlouvy v celé její historii (tj. jako by standard IFRS 17 byl v platnosti již v okamžiku upsání této smlouvy).
Technicky to znamená, že k okamžiku upsání smlouvy je třeba stanovit původní odhady budoucích peněžních toků, počáteční rizikovou přirážku, a tím i CSM. Následně je třeba v průběhu života smlouvy upravit CSM o její postupné rozpouštění a také úpravy odhadů budoucích peněžních toků a skutečné peněžní toky se smlouvou spojené. A po všech těchto peripetiích, projekcích a výpočtech je výsledkem CSM k okamžiku přechodu. Popsaný postup se v IFRS 17 nazývá jako „full retrospective approach“ a představuje primární metodu, kterou by pojišťovny v této situaci měly použít. Ač to na první pohled může vypadat děsivě, pokusím se vše v následujících odstavcích vysvětlit. Situace nemusí být až tak zoufalá.
Mohlo by vás zajímat: Podcast: Vývoj autonomních vozidel. Co na to Asimov?
Předně je třeba zdůraznit, že výše popsaná metoda stanovení CSM není jediná možná. IFRS 17 dovoluje v situaci, kdy pojišťovna nemá dostatek dat k aplikaci této metody, použití tzv. „zjednodušené retrospektivní metody“. Ta ve zkratce připouští aplikovat zjednodušení a aproximace v těch částech retrospektivního výpočtu, pro které nemá pojišťovna dostatek dat. Přirozeně sice nyní neexistuje žádný konkrétní návod, jaká zjednodušení budou přípustná (i když IASB určila vybrané oblasti, kde je možné v rámci zjednodušeného přístupu modifikovat ten plně retrospektivní), nicméně tato metoda skýtá pro pojišťovny zajímavý potenciál. Poslední alternativou, kterou lze použít v situaci, kdy pojišťovna nemá dostatek dat ani pro zjednodušenou retrospektivní metodu, je tzv. „fair value approach“.
Použitím této metody je CSM stanovena jako rozdíl mezi „fulfilment cash flows“ (tedy odhadem současné hodnoty budoucích peněžních toků a rizikovou přirážkou) a očekávanou cenou, za kterou by pojišťovna danou smlouvu byla schopna prodat (dle IFRS 13). Pominu-li fakt, že pro použití jednodušších metod musí pojišťovna prokázat, že ty sofistikovanější skutečně není schopna aplikovat ani při vynaložení „přiměřeného“ úsilí, důležitým faktorem při volbě metody je očekávaná výše CSM, kterou použití dané metody implikuje. Tato CSM totiž představuje veškeré budoucí zisky, které z již existujících smluv bude pojišťovna v budoucnu realizovat: čím vyšší CSM v okamžiku přechodu, tím vyšší očekávané budoucí zisky.
Mohlo by vás zajímat: Arbitr opět zasahuje. Cílem IŽP České pojišťovny
Proto se např. použití metody „fair value approach“, která se jeví jako nejjednodušší na implementaci, může ukázat jako nevhodné. Tato metoda totiž implikuje velice nízkou – ne-li nulovou – výslednou CSM, což zřejmě nebude pro vedení pojišťoven žádoucím výsledkem. Naopak, dosud provedené testy ukazují, že pokud je plně retrospektivní metoda aplikovatelná (tj. pojišťovny pro ni mají dostatek dat), pak tato metoda implikuje obecně vyšší CSM než většina zjednodušených metod. I tak však některé z těchto metod dávají výsledky blízké plně retrospektivní metodě, a opět lze tedy konstatovat, že tato „střední cesta“ může být pro pojišťovny dobrým kompromisem mezi náročností implementace a očekávaným výsledkem. Určitě je též na místě zmínit, že standard umožňuje použití různých metod pro různé části portfolia.
Smysluplným postupem tedy může být např. aplikace plně retrospektivního přístupu na nejmladší smlouvy, pro které tento postup není tolik náročný na výpočty a dostupnost dat a pro které je zároveň žádoucí, aby jejich budoucí zisk byl vzhledem k jejich očekávanému trvání co nejvyšší. Pro starší smlouvy je smysluplné uvažovat o zjednodušené metodě, jež umožní zachovat rozumnou úroveň CSM za cenu přiměřeného úsilí, zatímco pro nejstarší smlouvy, které budou pravděpodobně tvořit jen zlomek portfolia, je přirozené uvažovat o tom, jestli nepoužít nejjednodušší metodu „fair value approach“ (samozřejmě za předpokladu, že data nejsou přímo k dispozici). Celkově tedy přechod bude vyžadovat jednorázové úsilí, které však do velké míry určí výši budoucích zisků pojišťoven. Půjde o krok náročný, nicméně i zde je několik možností, které pojišťovny mohou využít k tomu, aby náročnost tohoto kroku zmírnily.
Očekávaný dopad na pojišťovny
Předem je nutno zdůraznit, že jakékoli obecné soudy ohledně očekávaného dopadu na pojišťovny, neřku-li celý pojistný trh, by v tuto chvíli byly pouze zoufalým výstřelem od boku. Už nyní je však zřejmé, že v některých oblastech čekají pojišťovny poměrně radikální změny. Především se jedná o hospodářský výsledek coby základní ukazatel úspěšnosti pojišťovny. Pravděpodobně se též významně změní celý vykazovací proces, potažmo pak způsob, jak pojišťovny zacházejí s daty. Pojďme se nejdříve podívat na to druhé, a sice očekávaný dopad IFRS 17 na vykazovací proces.
Pro pochopení změn, jichž tento proces bude muset doznat, je třeba alespoň stručně nastínit požadavky, které standard na pojišťovny klade, zejména v oblasti struktury a obsahu výkazů na jedné straně a v oblasti aktuárských výpočtů na straně druhé. Co se týče výpočtů, základní ideu jsem nastínil výše. Pověstným kamenem úrazu je zde však požadovaná granularita výpočtů. Standard IFRS 17 vyžaduje, aby veškeré výpočty byly prováděny na úrovni tzv. „unit of account“, přičemž pro stanovení těchto skupin smluv platí následující pravidla:
- seskupují se smlouvy se stejným rizikovým profilem;
- v rámci jedné skupiny nemohou být smlouvy, mezi jejichž vznikem uplynulo více než 12 měsíců;
- skupiny se dále dělí podle očekávané profitability, a to na ztrátové, vysoce ziskové (tj. takové, u kterých není významná pravděpodobnost, že se v budoucnu stanou ztrátovými) a ostatní.
Jak toto zjednodušené shrnutí dává tušit, IFRS 17 neposkytuje jasně stanovená pravidla pro definici „unit of account“ – a tato definice je nyní jedním z hlavních bodů diskuzí nad výkladem standardu. Lze předpokládat, že se časem vytvoří obecně uznávaný postup napříč trhem (pravděpodobně se zohledněním lokálních specifik), nicméně již nyní je možné celkem střízlivě odhadnout, že těchto skupin budou v každé pojišťovně přinejmenším desítky, možná i stovky.
Mohlo by vás zajímat: Viktor Brůžek: Ve víru regulace
A právě tato skutečnost bude jednou z hlavních komplikací pro pojišťovny. Bude totiž třeba nejen stanovit předpoklady separátně pro každou z těchto skupin (což samo o sobě nemusí být triviální), ale především bude třeba veškerá data pro aktuárské výpočty zpracovávat v takovéto granularitě. Představa, že aktuáři v současnosti plně automatizovaně připravují vstupy do svých modelů na základě dat z často vícerých zdrojů (ať už provozního systému, nebo různých databází), je přinejmenším idealistická (čest výjimkám) – momentálně je zkrátka manuální vstup aktuára do tohoto procesu běžný. Bude však takový postup proveditelný, pokud bude potřeba data zpracovávat, uchovávat a příští rok opět používat ve stovkách skupin? – Pravděpodobně ne, alespoň při zachování současného stavu.
Co tedy bude následovat? Přijmou pojišťovny další aktuáry, aby manuálně zpracovávali data a umožnili stihnutí termínů pro vykazování? Nebo se pokusí svůj proces zpracování dat pro aktuárské výpočty automatizovat? To už zní přeci jen realističtěji. Tak či tak, zde jsou změny patrně nevyhnutelné. Pokud se pak podíváme na vykazovací proces jako celek, je zřejmé, že zavedením IFRS 17 role aktuárů v tomto procesu významně vzroste. Díky samotnému principu, na kterém je standard založen (viz výše), bude podkladem drtivé většiny vykazovaných položek nějaký aktuárský výpočet. Ne všechny výpočty (resp. způsob, jak je provést) jsou nyní zřejmé a zcela jistě proběhne mezi aktuáry ještě mnoho diskuzí o tom, co a jak správně počítat. Ve finále však aktuáři nepochybně najdou cestu, jak se dobrat „správného“ výsledku. Otázkou ovšem zůstává: Bude těmto výsledkům někdo kromě aktuárů rozumět?
Doposud aktuáři dodávali do výkazů především výši technických rezerv. Ačkoliv vysvětlení způsobu výpočtu těchto rezerv „neaktuárovi“ nemusí být pro aktuára triviální záležitostí, důvody jejich meziročních změn (což je v aktuálních výkazech to podstatné) lze většinou popsat relativně srozumitelně. Bude to tak i v případě „insurance contract revenue“ či „recognised losses from onerous contracts“? A půjde o zásadní hodnoty, na základě kterých bude vedení pojišťovny činit strategická rozhodnutí. Na aktuárská bedra tak padá nejen břímě nových výpočtů, ale přímo spoluzodpovědnost za budoucnost pojišťovny. Budou to totiž nejspíš právě aktuáři, kdo bude managementu vysvětlovat, proč se zisk společnosti změnil oproti loňskému roku zrovna tímto konkrétní způsobem…
Mohlo by vás zajímat: Nekuřte! Ušetříte až třetinu z pojistného
Co se týče očekávaného dopadu na hospodářský výsledek, zde už se jakékoli odhady blíží věštění z křišťálové koule (tedy ne že by v tom aktuáři neměli praxi…). Když situaci stručně shrnu: víme, že hospodářské výsledky doznají změn; očekáváme, že tyto změny budou významné, a netušíme, jaký bude konečný dopad. S tím, jak se změní profil zisku z pojistných smluv, se přirozeně změní struktura zisku pojišťoven. Tato změna však může být diametrálně odlišná pojišťovna od pojišťovny, a to v závislosti na struktuře portfolia, metodických rozhodnutích a dalších aspektech. Jak však naznačuje výše uvedená pasáž o okamžiku přechodu, klíčem k úspěšnému zvládnutí těchto změn budou metodická rozhodnutí na základě dostupných dat, přičemž přirozeně: čím více dat, tím lépe.
Pokud nyní čtenář nabyl dojmu, že se tak trochu točíme v kruhu, nezbývá mi než souhlasit. Očekávané dopady IFRS 17 na jednotlivé oblasti jsou úzce provázané a rozhodnutí ohledně metodiky bude mít (potenciálně zásadní) dopad na výsledky; naopak očekávaný vliv na výsledky může mít za následek změnu metodiky. A přirozeně stanovení metodiky bude mít dopad na samotný vykazovací proces – např. čím složitější přístup k rizikové přirážce (což může být žádoucí s ohledem na očekávané výsledky), tím náročnější implementace jejího výpočtu. Jak tedy z tohoto kruhu ven?
Jak začít?
Klíčem k úspěchu budou rozhodnutí – přesněji řečeno: informovaná rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, jak se zachovat v době, která zbývá do zavedení standardu, a rozhodnutí o tom, jak nastavit klíčové parametry a které možnosti zvolit. A prvním krokem k těmto rozhodnutím je porozumění tomu, jaký bude dopad těchto rozhodnutí na výsledky pojišťovny. Jak již bylo zdůrazněno, IFRS 17 i ve své konkrétnosti oproti IFRS 4 pojišťovnám stále umožňuje volbu ve vybraných aspektech výpočtů a vykazování. Mimoto některé definice a požadavky standardu umožňují více výkladů, a tedy více přístupů. Přirozeným prvním krokem by tedy měl být odhad dopadu na finanční výkazy (hospodářský výsledek, rozvaha) v závislosti na metodických rozhodnutích tam, kde to standard dovoluje.
Mohlo by vás zajímat: Poradenství v číslech: MLM a Pool (počty PPZ)
Takový odhad nejenže umožní porozumět závislosti IFRS 17 výsledků na těchto rozhodnutích, ale zároveň pojišťovnám umožní zmapovat dostupná data, identifikovat slabá místa v celém procesu a pochopit, jakých oddělení v pojišťovně se změny spojené s IFRS 17 dotknou. Půjde nevyhnutelně o iterativní proces, během něhož budou rozhodnutí upravována na základě předchozích výsledků a nová rozhodnutí přinesou nové výsledky.
Celý tento proces, jakkoli náročně může vypadat, pak pojišťovnám značně ulehčí následnou implementaci a především zajistí, že při přechodu na IFRS 17 je nečekají žádná nemilá překvapení. Touto cestou se vydala i Česká asociace pojišťoven, která ustavila pracovní skupinu pro IFRS 17 a zahájila spolupráci s Deloitte (podobně jako Slovenská asociace pojišťoven). Prvním krokem této pracovní skupiny je zpracování případové studie, která má za cíl odhadnout dopad IFRS 17 na finanční výkazy českého pojistného trhu, resp. na fiktivní pojišťovnu s pojistným portfoliem typickým pro český trh. Výstupy z této studie pak budou podkladem pro další činnost pracovní skupiny, ať už v oblasti vzdělávání, daňové problematiky, nebo tržních statistik.
Pojistný obzor je ke stažení ZDE
Pro Pojistný obzor
Martin Schenk
manažer Deloitte
Komentáře
Přidat komentář