Nejzásadnější novinkou je, že prokazování odbornosti se bude týkat všech osob, které zprostředkování fakticky provádějí. Tedy včetně zaměstnanců pojišťoven nebo zprostředkovatelů. Právě u těchto osob je velmi často kvalita činnosti nízká. To platí jak pro zaměstnance nepojišťovacích finančních institucí, tak pro pracovníky společností provozujících činnost mající k finančním službám ještě dál (tady je situace obvykle nejhorší). Zarážející je ovšem to, že na štíru s kvalitou jsou někdy i zaměstnanci samotných pojišťoven. Snaha o zlepšení úrovně zprostředkování by měla být stěžejní prioritou i samotných pojišťoven a zprostředkovatelů. Vynakládají prostředky na to, aby všechny osoby, které zprostředkování prakticky provádějí, byly náležitě vzdělány nejen v oblasti znalosti pojistných produktů, ale i prodejních dovedností a technik. Rozšíření povinnosti prokazovat odbornost by tedy z jejich pohledu nemělo být nic, co by šlo proti smyslu jejich konání.
Odborná zkouška
Je navrhované sjednocení a vyžadování odborné zkoušky, přičemž ji nebude možno nahradit jiným způsobem (odborným studiem nebo praxí). Zda se podaří záměr zvýšení kvality naplnit, bude záviset na nastavení vlastní zkoušky. Tedy jestli dokáže opravdu zájemce o vykonávání činnosti prověřit. Současný stav, kdy lze z testových otázek vybírat podle pravidla „nejdelší odpověď je správná“, patřičné kvalitě příliš nepřispívá. Určité naděje vzbuzuje návrh, aby samotná zkouška nebyla omezena jen na prokázání odborných znalostí, ale také patřičných dovedností.
Institucionální zajištění ověřování odbornosti
Návrh předpokládá delegování ověření odporné způsobilosti z ČNB na akreditované instituce. Akreditace bude přidělovat ČNB, čímž by měla být zajištěna její dohledová činnost v této oblasti. S tímto záměrem jsou spojená očekávání úspor a zvýšení kvality ověřování v konkurenčním prostředí několika akreditovaných institucí. O skutečném naplnění těchto očekávání však lze vážně pochybovat. Je otázkou zda opravdu dojde k úsporám na straně ČNB, nebo se naopak náklady nezvýší z důvodu „komplikovanějšího“ dohledu nad akreditacemi. Také se nabízejí pochybnosti, zda produktem konkurenčního prostředí nebude možnost získat pozitivní výsledek u některých institucí „jednodušší“ cestou než u jiných. Případů, kdy různé subjekty vydávají osvědčení ne vždy podle principu „ověření kvality“, máme kolem sebe ostatně dost.
Registrační a obnovovací poplatek
Stávající správní poplatek za zápis do registru se nemění ani v rámci nových kategorií. Novinkou je každoroční poplatek za obnovení zápisu do registru. V návrhu jsou uvedeny částky, které jsou ve výši poloviny poplatku za prvotní registraci (tedy 1 000,- pro vázaného zástupce a 5 000,- pro samostatného zprostředkovatele). Motivací je nejspíš zavedení samočistícího mechanismu v registru. V současnosti totiž obsahuje celou řadu zprostředkovatelů, kteří svoji činnost již neprovozují a z registru se přitom neodhlásili. Je samozřejmě možné diskutovat, jestli jsou zvolené částky nastaveny správně (funkci by jistě splnily i nižší – princip nespočívá ve výši poplatku, ale v aktu jeho zaplacení), ovšem z principiálního pohledu je to opatření akceptovatelné.
Kateřina Lhotská, NESS
Komentáře
Přidat komentář