Budou pojišťovny chtít nabízet výplaty důchodů?

22.3.2013 Pojistný trh

Primární účel důchodové reformy je ulehčit zadlužené státní kase a podpořit občany, aby ve stáří spoléhali nejen na státní důchodový systém. Snaha o zavedení II. pilíře přes soukromý trh penzijních společností a životních pojišťoven a zároveň velká míra regulace však vede až k absurdnímu řešení, které nenaplňuje původní myšlenky reformy. Princip důchodového spoření je postaven na dvou fázích – spořicí, jež byla svěřena do rukou penzijních společností, a výplatní, kterou mají obhospodařovat výhradně pojišťovny.

Současná platná legislativa ohledně výplatní fáze z II. pilíře pro pojišťovny připravila dva zásadní paradoxy: omezuje trh na konkurenci slibů v podobě garantovaných pojistných částek a poskytuje prostor k výrazné arbitráži.

Nulový ekonomický zisk
Každý klient, který dosáhne důchodového věku, obdrží nabídky měsíčního příjmu sice z několika pojišťoven, ale naprosto shodného produktu. Jedná se o homogenní produkt, možnost ho měnit, nebo přizpůsobit je velmi malá. Klient tak bude pravděpodobně vybírat pouze podle výše měsíčního důchodu. Pojišťovny nemají stejné náklady na implementaci a správu, je možné, že cena bude pro některé stanovena pod hranicí ziskovosti. Zápornou marži si dobrý hospodář vůči svým akcionářům nemůže dovolit. Tedy z pohledu pojišťoven jsou výhledy následující: významné riziko ztráty, minimální možnost zisku, produkt bez rizika – to rozhodně nepředstavuje neodolatelnou příležitost, které potřeba využít.

Proč se nebude vybírat doživotní penze?
Velmi diskutabilně zvolená regulace výplatní fáze doživotního důchodu jde proti zásadám rizika dlouhověkosti. V případech nadúmrtnosti oproti tabulkám jsou pojišťovny povinny nevyplacené částky přerozdělit mezi zbývající klienty. Naopak v případě podúmrtnosti veškerou ztrátu nese pouze sama pojišťovna. Zároveň je pojišťovna povinna nejméně 90 % výnosů z investování aktiv použít k navýšení vyplácených důchodů. V případě ztráty jde opět vše na vrub pouze pojišťovně. Stát pro pojišťovny připravil možnost podílet se na novém důchodovém systému za podmínky, že riziko nesou samy a zisk rozdělují mezi klienty. Což je v komerčním prostředí příležitost, kterou lze asi jen stěží označit za byznysově zajímavou. Důsledkem nerovnosti mezi možností zisku a rizikem ztráty může být snížení měsíčních dávek doživotního důchodu.

Přežití dvacetileté penze

Nabízí se otázka, co bude dělat stát s lidmi, kteří se dožijí více jak 20 let v důchodu a skončí jim výplata z II. pilíře, což může významně snížit jejich příjem? Například v roce 2013 odcházejí do důchodu ženy narozené v roce 1954, které měly dvě děti. Dle úmrtnostních tabulek 47 % těchto žen bude ale žít déle než 20 let. Aby vyplácené důchody dlouhodobě zabezpečovaly finanční podporu, jsou pojišťovny povinny důchod navyšovat o vyhlášené valorizační procento, což má zamezit reálnému neznehodnocování důchodu vlivem inflace. Ale že po dvaceti letech mnoho občanů již nebude mít nárok na výplatu a jejich příjem se skokově sníží, to se v tuto chvíli neřeší. Nejenže současný stav legislativy výrazně nahrává výběru jisté dvacetileté penze, navíc snaha státu o homogenní produkt dále snižuje motivaci pojišťoven zapojit se do výplatní fáze, což přinese i negativní dopad na klienta v podobě nižších měsíčních dávek.

Za optimální řešení z pohledu klienta, státu i pojišťoven se zdá nejlepším řešením umožnit nabídku produktu doživotní penze, který většina pojišťoven ve svém portfoliu již má. Z pohledu státu by klienti měli až do konce života zajištěnou odpovídající životní úroveň. Klient by mohl vybírat ze široké nabídky a pojišťovny by mohli nabízet produkt, který přirozeně reaguje na měnící se požadavky trhu.

pro Pojistný obzor Hana Vonráčková, produktový manažer České pojišťovny