Jistoty Šinclova návrhu: poškozený spotřebitel a eldorádo pojišťoven

Mýtus první – výše provizí

Prvním mýtem, kterým se pan poslanec Šincl a jeho kolegové z pojišťoven často ohánějí, jsou ohromující údaje o výši provizí za sjednání životního pojištění. Výroky typu „až 200% ročního pojistného“ mají šokovat běžného člověka a připravit půdu pro závistný posun veřejného mínění v duchu „oni si za deset minut vydělají tolik, co my za měsíc!“. Mohu samozřejmě čtenáře uklidnit. Kouzelné a často zapomínané slůvko „až“ má obdobný význam jako u úvěrů známé „již od“ – mluví o něm všichni, ale má je málokdo. Ke konci roku 2014 činila reálná výše průměrné provize za sjednání smlouvy o (běžně placeném) životním pojištění okolo devíti tisíc Kč[1]. Vyjdeme-li z předpokladu, že průměrné pojistné na běžně placené smlouvě se pohybuje někde okolo 1000 Kč/měsíc, docházíme k procentní sazbě o hodně nižší, než oněch mýtických 200 %. Čím to je? Navzdory příběhům o tom, jak „pojišťovny samy nemohou s provizemi nijak pohnout“ začaly pojišťovací ústavy po soustředěném tlaku ČNB samy rozlišovat, kdo přináší jak kvalitní obchod a tomu přizpůsobily i výši provizi. Doby, kdy nabízely nejvyšší odměnu každému, kdo „má ruce a nohy“ se, doufejme, již blíží ke konci a s ním i pravdivost prvního argumentu z dílny regulovčíků.

Mýtus druhý – přepojišťování poškozuje klienta a pojišťovny nemohou provize změnit

Druhým a asi nejvíc akcentovaným argumentem je, že zprostředkovatelé ročně přetočí okolo milionu smluv, jen aby získali novou provizi, čímž poškozují své zákazníky. Na první pohled to vypadá jako jasný důvod k tvrdé regulaci, není-liž pravda? Nicméně, ďábel je jako vždy skrytý v zásadním detailu: rozlišení mezi smlouvami s převažující rezervotvornou složkou („na spoření“) a složkou rizikovou („na rizika“). Zatímco přetočení první smlouvy je bezesporu v naprosté většině případů finanční zločin, který by měl být tvrdě potrestán, u přepojištění smlouvy nastavené na krytí rizik je pravdou pravý opak! Ceny rizik díky tvrdé konkurenci v čase velmi výrazně klesají (až o desítky procent) a ponechat klienta zamčeného v původní smlouvě „za draho“ z ekonomického pohledu prostě nemá logiku. Samozřejmě, pokud nejste pojišťovna, která z takové smlouvy inkasuje pojistné. A to je jistě příjemné – vzpomeňme, kolik se například před deseti lety platilo za povinné ručení, běžný účet, za vyřízení hypotečního úvěru… Pro ziskovost pojišťoven je tento tržní vývoj a tlak na marže mrzutý, ale pro klienta přesně naopak. A to je také pravým důvodem navrhované změny zákona.

S tím souvisí i další často skloňovaný mýtus: pojišťovny samy nemohou výši provizí nijak ovlivnit, neboť by se okamžitě přestaly prodávat, respektive se dopustily kartelu. Zajímavé, a co tedy znamenají současné kroky pojišťovny Allianz, přecházející v oblasti životního pojištění na částečně rozloženou získatelskou provizi přesně v duchu diskutovaného návrhu poslance Šincla? Inu, té asi zapomněli kolegové z asociace pojišťoven zdůraznit, že to přece udělat „nemůže“…

Mýtus třetí: regulace je pro pojišťovny ziskově neutrální a klient vydělá

Pro profesionála asi nejúsměvnější, avšak pro laika nejvíce nebezpečná je třetí skupina argumentů, spojená s vějičkou ochrany spotřebitele v podobě limitu na provizní náklady, které může pojišťovna promítnout do odkupného. Díky tomu je prý regulace pro pojišťovny „ziskově neutrální“ a „klientům se vrátí 4 miliardy pojistného“. Pomiňme teď prostou selskou logiku, že pojišťovny by asi těžko prosazovaly změny, z nichž by neměly jakýkoliv prospěch (rovná se zisk). Především však stále platí okřídlené, že regulace pouze jednoho typu produktového poplatku/nákladu je jen a pouze fíkovým listem, který má umožnit prosadit změnu do zákona a pojišťovnám vesele vybrat své „palmare“ jinde – například poplatkem za předčasné ukončení smlouvy. Pokud má něco smysl zde regulovat, tak pouze celkové náklady produktů, jakkoliv je to také kontroverzní téma. Pouhé zaregulování provizí se symbolickým stropem na jeden typ poplatku je asi stejně „ziskově neutrální“ jako čtverec kulatý. V dlouhém období pak omezení zprostředkovatelské konkurence může vést k ještě drastičtějším důsledkům, v podobě obrácení trendu a opětovného růstu cen rizik. Tady už se skutečně bavíme o přesunu miliard, ale rozhodně ne ke klientům. Spíše k akcionářům sídlícím ve velkých mramorových palácích.

Sečteno a podtrženo, celý současný boj o regulaci provizí má nádech klasického lobbistického příběhu. (Velké) pojišťovny dlouhodobě přemýšlejí o tom, že další cenovou válku ala povinné ručení si v „životě“ nemohou dovolit a bude dobré trh zakonzervovat a „zkonsolidovat“. Nikoliv překvapivě našli vstřícné ucho v panu poslanci Šinclovi, který z ničeho nic dospěl k názoru, že experti Ministerstva financí, Legislativní rady vlády i vlády jako takové se prostě všichni mýlí a že regulace provizí je třeba. Inu, taková klasika, chtělo by se říci, jen se už nepíše rok 1995, ale 2015. Nabízí se proto otázka: nejsme už, nejen jako pojišťovací komunita, ale jako celá společnost, na taková „prozření“ trochu staří?

[1] Jde o poměr nákladů na provize a nově sjednaných smluv o ŽP, dle finančních dat ČNB.