Novela zákona o daních z příjmů – do hry vstoupila ČNB


			Novela zákona o daních z příjmů – do hry vstoupila ČNB
15.1.2015 Vývoj trhu

ČNB zveřejnila krátce před Vánocemi na svých stránkách upozornění pro veřejnost, ve kterém oznamuje, že veškeré úpravy pojistných smluv související s novelou zákona o daních z příjmů mají být prováděny výhradně formou „aktivního souhlasu“ pojistníka s touto změnou. Tím je konkrétně myšleno, že pojistník musí svůj souhlas zřetelně projevit a jeho nečinnost nemůže být za projev akceptace návrhu změny považována. Obdobná vyjádření již předtím obdržely také pojišťovny.

Jen na doplnění. Jde o změnu pojistné smlouvy týkající se znemožnění vybírat ze životního pojištění prostředky a tedy její uvedení do souladu s požadavky na „daňovou uznatelnost“ tak, jak je stanoví zmiňovaná novela.

Její přijetí postavilo před pojistitele jeden poměrně závažný a komplikovaný úkol. V relativně krátkém čase několika měsíců provést hromadnou změnu více než 3 miliónů pojistných smluv. Je to tak jedna z nejrozsáhlejších akcí v historii našeho pojišťovnictví, kterou svoji masovostí překonává snad jen liberalizace trhu povinného ručení v letech 1999 a 2000. Pojišťovny v průběhu podzimu loňské roku intenzivně hledaly řešení, jak celou tuto akci efektivně zvládnout a přitom zachovat zájem klienta v maximální možné míře. Přitom si musely zcela logicky položit otázku, co je vlastně oním „zájmem klienta“. Má to být zachování „daňové uznatelnosti“, nebo možnost provádět výběry? Odpověď není jednoduchá a především ani jednoznačná.

V úvahu je třeba vzít třeba to, že životní pojištění bylo při prodeji klientům představováno jako produkt, kde je možno využívat daňové zvýhodnění a zároveň disponovat vloženými prostředky. Pokud ale nemůže mít produkt obě vlastnosti najednou, která z nich je pro klienta důležitější? „Zájem klienta“ se mohl odhadovat například na základě jeho chování. Tedy kolik výběrů udělal, jak byly vysoké, jejich pravidelnost apod. Ovšem tyto aktivity klient prováděl za jiných podmínek a tedy usuzovat na jejich základě na skutečné preference by mohlo být velmi zavádějící. Nelze také opomenout, že životní pojištění se spořící/investiční složkou, které doposud splňovalo podmínky „daňové uznatelnosti“, je primárně určeno pro vytváření finanční rezervy na stáří. Proto je také státem formou daňových úlev podporováno.

Dalším úhlem pohledu je pak zamyšlení nad tím, jak může být poškozen klient, jehož zájem by pojišťovna odhadla špatně. Co tedy hrozí v případě, že pojistník chce svoje prostředky vybírat, ale má smlouvu „bez svého přičinění“ převedenou do stavu výběry neumožňujícím? V podstatě není nic ztraceno, protože může kdykoliv v budoucnosti z režimu „daňové uznatelnosti“ vystoupit s tím, že bude muset dodanit odpočty realizované po 1. 1. 2015. Na tuto povinnost ovšem není možno pohlížet jako na sankci, protože pokud by měl klient smlouvu „daňově neuznatelnou“, měl by v příslušných letech daňový základ (a tím i daň) také vyšší. Jak by tomu však bylo naopak v případě, že by pojistník chtěl využívat daňové zvýhodnění, ale nemohl by, protože by o „daňovou uznatelnost“ přišel? Tady je pro něj situace výrazně horší. Pokud by po 1. 1. 2015 neprovedl žádný výběr, tak sice může dodatečně přistoupit na podmínky „daňové uznatelnosti“, ale pokud to udělá až po 31. 3. 2015, přijde o možnost uplatňovat daňové zvýhodnění související s pojistným zaplaceným před datem, kdy na podmínky přistoupil. Z toho pohledu je evidentní, že zájmem klienta je mít spíše smlouvu „daňově uznatelnou“. A to znamená, že klientsky „přívětivější“ je převést do tohoto režimu maximum pojistných smluv co nejjednodušším způsobem. 

Z těchto důvodů většina pojišťoven zvolila provedení hromadné změny metodou tzv. „pasivního souhlasu“, kdy pojistník dostane návrh dodatku zamezující výběrům, ten podepíše a uschová, aby mohl v budoucnosti případně prokázat „daňovou uznatelnost“ zaplaceného pojistného. Pokud by s tímto dodatkem nesouhlasil, pošle do své pojišťovny zamítnutí změny. O tomto postupu již velká část pojišťoven informovala svoje klienty na webových stránkách, byl prezentován v masmédiích a někteří pojistitelé už dokonce odeslali i příslušné dodatky. To vše se ovšem zveřejněním postoje ČNB dostalo do roviny „nesprávného přístupu“. Jaké to však má dopady?

Ty jsou hned v několika rovinách. Jednak je tu pohled právní a s tím související otázka reputace. Představme si ne nepravděpodobnou situaci: Pojistník dostal „první“ dodatek, který podle pokynů uschoval. Později obdržel i „druhý“, ten však podepsaný nevrátil a proto v roce 2016 nedostane daňové potvrzení za rok 2015. Bude mu to divné, prohledá doma šuplíky a najde „první“ dopis s dodatkem, kde mu pojišťovna oznamuje, že pro zachování „daňové uznatelnosti“ nemusí dělat „nic“. Bude jím argumentovat v pojišťovně, ale tam mu někdo vysvětlí, že rozhodující byl ten „druhý“ dodatek. Na ten už však nejspíš zapomněl, protože mu připadalo, že byl stejný jako ten „první“. Co pak? Máme tu naštvaného klienta, který sice postupoval podle původních instrukcí pojišťovny, ale o daňové zvýhodnění přesto přišel. Neplatnost „prvního“ dodatku bude nejspíš formulačně ošetřena v onom „druhém“ dodatku, takže „de iure“ nedostal pojistník potvrzení oprávněně, ale co to udělá s reputací dané pojišťovny? No asi ji to moc nezvýší…

Pak tu jsou například i vysloveně praktické otázky související s provozem pojišťovny. Zatímco v případě „pasivních souhlasů“ se dalo očekávat, že odmítnutých dodatků bude spíše méně, teď se musí pojišťovny připravit na poněkud větší nápor. A v neposlední řadě také není úplně jasné, co s těmi pojistníky, kteří podepsaný dodatek nevrátí. Má se je pojišťovny snažit kontaktovat a zjišťovat, proč dodatek neposlali? Jestli je to z důvodu nepochopení (což lze, vzhledem k protichůdným informacím, očekávat), nebo omylu („vždyť už mi to jednom posílali“ – klient si zkrátka nevšimne, že „druhý“ dopis je jiný, než ten „první“), nebo proto, že opravdu chce zachovat možnost výběrů? Kde vlastně leží hranice „odborné péče“? Možná by v této otázce nebyl bez zajímavosti ani názor ČNB.

Na klienty má nově vzniklá situace samozřejmě také dopad. Je totiž velmi pravděpodobné, že část z nich o daňové zvýhodnění v „dobré víře“ přijde. Paradoxně tak budou v důsledku snahy o jejich ochranu poškozeni. A hrozí jim ještě jedno nebezpečí. V této nepřehledné situaci lze oprávněně očekávat, že se opět někteří zprostředkovatelé pokusí využít okolností a klienty ovlivňovat ve svůj vlastní prospěch. Nahrávat jim k tomu bude domnělá „neprofesionalita“ pojišťoven („vždyť ani sami nevědí, jak to má být“) a zmatenost klientů dostávajících protichůdné informace. Nejspíš budou argumentovat tím, že pojišťovna XY jenom prokázala svoji neschopnost a že tedy bude nejlepší, když u ní klient svoje pojištění zruší a sjedná si „nové a lepší“ u někoho jiného.  A tak jsou tito „takyzprostředkovatelé“ snad jediní, kteří z tohoto zmatku mohou něco vytěžit. Dost možná, že se budou pokoušet nabídnout svoje služby i pojišťovnám s tím, že jim se získáním souhlasů s dodatky „pomohou“. Jak by to asi probíhalo snad netřeba dodávat…    

Autor: Kateřina Lhotská, expert pro pojišťovací sektor, oddělení poradenství pro finanční instituce společnosti EY

Zdroj: Kateřina Lhotská

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články