Pojištění cestovních kanceláří proti úpadku – další nepovedený pokus


			Pojištění cestovních kanceláří proti úpadku – další nepovedený pokus
17.7.2014 Vývoj trhu

Před několika dny schválila vláda novelu zákona 159/1999 upravující podmínky podnikání cestovních kanceláří (CK). Změny se týkají také povinného pojištění CK proti úpadku. To je ve stávajícím zákoně upraveno poměrně nešťastně a nenaplňuje původní záměr, kterým je ochrana klientů CK.

Kolem této problematiky toho bylo již napsáno poměrně hodně a tak jen ve stručnosti. Klienti nejsou v případě krachu CK vždy odškodněni v plné výši, přičemž příčinou je podpojištění CK. Na pojišťovny je přitom vyvíjen tlak, aby poskytovaly poškozeným klientům plnění nad rámec sjednaných limitů. To ony ovšem nemohou udělat. Nepovolují jim to totiž jiné zákony – zákon o pojišťovnictví a aktuálně Občanský zákoník (dříve zákon o pojistné smlouvě).

Podívejme se však na celou problematiku i z jiného úhlu a zmiňme některé, doposud opomíjené, skutečnosti. Pochybný je totiž již samotný záměr chránit právě klienty CK. Proč například neochraňovat klienty developerů před jejich krachem? Vždyť v tomto případě jsou dopady mnohem zásadnější, znamenající ztrátu prostředků třeba i v řádu miliónů korun. Navíc většinou bez možnosti na dlouhou dobu řešit uspokojivě svoji bytovou potřebu a tedy s podstatným zásahem do osobního života. Zkažená dovolená kvůli krachu CK je vedle toho v podstatě „jen“ nepříjemností. Snaha chránit klienty CK se tedy jeví poněkud nepřiměřená. Tato povinnost pro členské státy EU však vyplývá z evropské směrnice, takže otázky adekvátnosti musí jít stranou.

Takovému jednání se říká pojistný podvod

Stát se rozhodl naplnit požadavky směrnice formou povinného pojištění CK proti úpadku. Přitom se však snaží přenášet náklady svého závazku na soukromé společnosti bez možnosti, aby tyto subjekty měly možnost související výdaje účinně kontrolovat a řídit. Jak jinak totiž lze rozumět ustanovení novely převádějící na pojišťovny odpovědnost za výši sjednaných limitů a navíc i plnit nad jejich úroveň. Tedy v praxi povinnost vyplácet „neomezená“ pojistná plnění. To však nemá nic společného s požadavky na obezřetnost, které musí pojišťovny plnit. To by se, kromě akcionářů daných pojišťoven, určitě nelíbilo ani ČNB. O zajišťovnách nemluvě.

Přidejme ještě jeden pohled. Prakticky ve všech medializovaných případech krachů CK jsme byli svědky stejného scénáře. V okamžiku, kdy bylo majitelům jasné, že situaci „neustojí“, totiž nadále prodávali svoje zájezdy nic netušícím klientům. A to je krajně neetické, ne-li dokonce podvodné jednání. Bylo by jistě zajímavé pokusit se zjistit, jak vysoké by byly nároky klientů zkrachovalé CK v případě, že ta by ukončila svoji činnost včas. Možná bychom v těchto případech žádné problémy s podpojištěním nemuseli vůbec řešit. V každém případě požadavek na „neomezené“ plnění je ve světle těchto praktik obrovským morálním hazardem a povede k ještě nezodpovědnějšímu jednání majitelů krachujících CK. Ti navíc mohou prostřednictvím nastrčených osob dokonce inkasovat pojistné plnění. Stačí, aby „na poslední chvíli“ objednali a zaplatili zájezdy. Budou pak mít obojí – platby za zájezdy (zaplatí je sami sobě) a navíc i plnění od pojišťovny. Takovému jednání se říká pojistný podvod. To už není jen morální hazard, ale vytváření podmínek pro páchání trestné činnosti.

Nabízí se však hned několik způsobů, jak situaci řešit

Za těchto okolností je zřejmé, že pojišťovny nebudou moci pojištění proti úpadku CK poskytovat. Co však bude dál? Podle zmiňovaného zákona totiž nepojištěná CK nemůže podnikat. To by znamenalo, že by si lidé mohli kupovat zájezdy jen v zahraničí buď přímo, nebo prostřednictvím cestovních agentur. Ty totiž nemusí být ze zákona pojištěné. Takže by se nám ta „ochrana spotřebitele“, kterou se tato novela (jak jinak) zaštiťuje, mohla obránit proti těm, kterým měla původně pomoci.

Nabízí se však hned několik způsobů, jak situaci řešit lépe. Jedním z nich je garanční fond. Do něj by přispívaly přímo CK, na což by dohlížel stát. Ten má ostatně nejvíc možností ověřit správnost odváděných příspěvků a v případě nesrovnalostí zasáhnout. Pokud by stát chtěl zachovat variantu s povinným pojištěním, tak by mohl garanční fond fungovat analogicky, jako je tomu třeba u povinného ručení. Pojišťovny by do něj odváděly část pojistného a z těchto prostředků by se pak hradily nároky poškozených klientů CK, které by nebylo možné pokrýt z důvodu podpojištění. V praxi by to však znamenalo, že poctivé CK by doplácely na ty, které by k otázce dostatečného pojištění přistupovaly méně zodpovědně.

Nebezpečí podpojištění by tak bylo zcela eliminováno

Nabízí se tak ještě jedno řešení, zatím nezmiňované. Je založené na odvození pojistných částek a tím pádem i pojistného od skutečných závazků CK. Tedy od objemu prodaných služeb, respektive plateb zaplacených klienty. Podobný princip se dnes využívá například u schopnosti splácet úvěr, kdy je pojistné zpravidla odvozeno od výše nesplacené jistiny, nebo úvěru. Jak by to celé fungovalo? CK by předávaly pravidelně pojišťovně informace o prodaných zájezdech a přijatých platbách od klientů. Od toho by pojišťovna odvozovala výši pojistného a zároveň určovala limit pojistného plnění. Platilo by přitom, že každý „předaný“ zájezd by byl automaticky pojištěn. Nebezpečí podpojištění by tak bylo prakticky zcela eliminováno, protože v každém okamžiku by pojišťovna kryla do výše skutečně zaplacených prostředků za dosud neuskutečněné, nebo neukončené zájezdy.

Jisté je jedno

Bez ohledu na to, které řešení bude nakonec zvoleno, jedno je již teď jisté. Všechny změny zaplatí zákazníci CK. Je to logické. Lepší „ochrana“ také něco stojí. Akorát jim to zatím nikdo neřekl. Je bohužel pravidlem, že při proklamacích o boji za jejich práva se zamlčuje podstatná skutečnost, že si to také musí sami zaplatit.

Kateřina Lhotská, expert pro pojišťovací sector EY

Zdroj: Kateřina Lhotská, EY

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články