Kontrolní a řídící systém v pojišťovnách – rok poté


			Kontrolní a řídící systém v pojišťovnách – rok poté

Již více než rok platí nový zákon o pojišťovnictví. Je to vhodná příležitost k tomu, abychom se ohlédli zpět a pokusili se zamyslet nad tím, jak do fungování pojistného trhu zasáhl.

Zákon zavedl poměrně mnoho novinek, jejichž hodnocení s odstupem roku by vystačilo na několik sáhodlouhých analýz. Některé změny se povedlo zavést do praxe poměrně jednoduše, u jiných se to snad brzy podaří (o některých z nich se zmíním v některém z budoucích článků).

Zastavme se u jedné ze zásadních novinek v zákoně – požadavku na kontrolní a řídicí systém. Povinnost jeho zavedení a provozování stanoví §6 odstavec (1), §7 pak tento systém definuje a konkrétní požadavky stanoví vyhláška ČNB 434/2009 především v části druhé (§2-§5) a v příloze 1 k této vyhlášce. Tyto požadavky lze rozdělit do několika skupin – na postupy řízení, organizační strukturu, úpravu vnitřních postupů, systém řízení rizik a vnitřní kontroly.

Již v roce 2009 – tedy ještě před platností těchto nových pravidel – se v odborné veřejnosti objevovaly pochyby o účelnosti a nutnosti zavádět v pojišťovnách takovýto systém. Panovaly obavy z přílišného byrokratického zatížení a s tím souvisejícího růstu administrativních nákladů, zneužívání tohoto systému kontrolními orgány k nadměrnému omezování aktivit pojišťoven a pochyby panovaly i v otázce, zda může tímto způsobem opravdu dojít ke zkvalitnění řízení společnosti.

V tehdejší diskuzi se podle mého názoru zapomínalo ještě na jeden podstatný fakt – dostávají vůbec řídící orgány pojišťoven informace pro řízení společnosti v takové kvalitě, aby bylo eliminováno riziko chybných rozhodnutí a s tím spojených ztrát? Kloním se k názoru, že tomu tak v současnosti úplně není.

Nakonec asi každý si vzpomene, že měl nejednou pochybnosti o věrohodnosti a správnosti informací, které jsou mu předkládány. A jak bylo těžké se na jejich základě rozhodnout, pokud byl navíc v nějaké řídící pozici. Pojišťovny se to snaží řešit tak, že jsou například konzervativnější v nastavování svých rezerv, aby dokázaly pokrýt případné ztráty vzniklé jako následek kroků učiněných na základě nespolehlivých informací. Každé zvýšení jejich důvěryhodnosti tedy logicky vede k možným úsporám. Za další efekt lze považovat posílení důvěry v jednotlivé společnosti a v celý pojistný trh. Byl by to tím pádem také silný argumentem proti snahám stále více svazovat a zatěžovat trh dalšími a dalšími náklady (například přísnější kalibrace rizik v rámci Solvency 2). Zdá se tedy, že investice do tohoto úsilí se vyplatí.

Jak tedy zvyšovat důvěryhodnost informací?

Jedním z hlavních zdrojů informací je v pojišťovnictví (a nejen tam) reporting. Není samozřejmě jediný, ale zato nezastupitelný. Pro správné a efektivní řízení je tedy nutné mít pokud možno co největší důvěru v reporting, který tyto nezbytné informace poskytuje. A zde je právě kámen úrazu. Jak lze například důvěřovat něčemu, co není schopno poskytnout na stejnou otázku totožnou odpověď nezávisle na čase? Nebo něčemu, u čeho je nutné neustále zkoumat, zda neočekávané výsledky jsou skutečně popisem reality, nebo jen nedokonalostí reportingu? Nemluvě o tom, když uživatel reportu až po nějaké době zjistí odlišný význam položky, se kterou až do té doby v dobré víře pracoval. Je jistě pochopitelné, že pokud se takto reporting chová, moc věrohodných informací neposkytuje. Jak ale tuto situaci změnit? Kdy je tedy reporting důvěryhodný, a jak lze jeho důvěryhodnost zvyšovat?

Zvýšení kvality reportingu

Tradiční metody jak zvyšovat kvalitu reportingu se zaměřují především na kvalitu dat a na kvalitu jejich zpracování. Není to špatný přístup, ale pokud má být reporting opravdu zdrojem informací, nemělo by nám jít pouze o kvalitu reportingu, ale navíc i o kvalitu informací. A té se nedosáhne pouhým technickým vylepšováním, ale musíme se více zajímat i o věcnou správnost dat, srozumitelnost výstupů a zachování obecně existujících souvislostí mezi různými reporty. Tento přístup se nazývá pravidlo „3S“ – Správnost, Srozumitelnost, Souvislosti. Aby bylo jasnější, co se tím myslí, uvedeme si několik jednoduchých příkladů:

  • Tradiční metody přístupu ke kvalitě reportingu se snaží zajistit to, že pokud někde na vstupu vznikne hodnota 1 000,-, tak se tato hodnota zobrazí i v reportu, nikde se „cestou“ neztratí a ani nezmění. Pravidla důvěryhodnosti se ovšem navíc zaměřují i na to, jestli vytvoření samotné hodnoty 1 000,- na vstupu bylo správné. Jestli odpovídá tomu, co má obsahovat, a jestli je korektní i způsob jejího vzniku.

  • Pravidla důvěryhodnosti dále například určují, že se „cestou“ nezmění smysl výše uvedené hodnoty 1 000,- a že všichni s ní pracují v souladu s jejím významem. Pokud je například tato hodnota hrubé předepsané pojistné za konkrétní rok, tak není možné, aby byla používána jako rizikové pojistné.

  • Reporting a další zpracování této hodnoty musí také respektovat objektivně existující souvislosti. Například u finančního reportingu se zpravidla vychází z typických účetních vztahů mezi výnosy a náklady a jejich časového zařazení. Pokud tedy oněch 1 000,- je reportované jako hrubé předepsané pojistné za daný rok, musí nám nezměněné vstupovat od měsíce své splatnosti nebo svého vzniku (podle toho, co nastává později) do výpočtu a reportu pohledávek, do výpočtu rezervy na nezasloužené pojistné (která je pak reportována) a do výpočtu dalších technických rezerv podle charakteru pojištěného rizika (které jsou také následně reportovány). Musí tedy existovat vazby mezi několika výpočty a reporty.

Zobecnění pravidla důvěryhodnosti

Výše uvedené příklady lze zobecnit. Pravidlo důvěryhodnosti – „3S “ – pak můžeme rozdělit do několika definic – každá platí pro jedno „S“.

Správnost – Reportovaná data lze považovat za správná, pokud odpovídají ověřitelné skutečnosti.

Srozumitelnost – Reportovaná data jsou srozumitelná tehdy, pokud obsahují kvalitativně právě to, co oprávněně očekává jejich příjemce.

Souvislosti – Jednotlivé reporty, které jsou součástí reportingu, popisují skutečnost v souladu s objektivně existujícími souvislostmi.

Z těchto tří dílčích definic můžeme vytvořit jednu komplexnější:

Reporting je důvěryhodný tehdy, pokud zobrazuje správná data, jejichž významu příjemce rozumí a o nichž ví, že se používají korektně i pro související výpočty nebo reporty.

Pokud je reporting používán jako zdroj informací, je jeho kvalita podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. Až dosažením jeho důvěryhodnosti je totiž možno zajistit dostatečnou kvalitu poskytovaných informací.

Výše popsaná pravidla by byla pouze akademickými tezemi, pokud by neexistovaly metody, jak je naplnit. Je to téma na celou řadu pojednání a budeme se jim věnovat podrobněji někdy příště, ale ve stručnosti uveďme alespoň metodu model-skutečnost pro ověřování Správnosti a zachovávání Souvislostí, datové slovníky pro zajištění Srozumitelnosti (vlastněné uživateli, nikoliv IT) a analýzy toku dat z místa jejich vzniku až do reportu. To by mělo pomoci zajistit zachování Souvislostí a Srozumitelnosti.

Kateřina Lhotská, NESS Czech s.r.o.

Zdroj: Kateřina Lhotská, NESS Czech s.r.o.

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články