Pojišťovnám začala letos přípravná fáze na Solvency 2: O co jde?


			Pojišťovnám začala letos přípravná fáze na Solvency 2: O co jde?

Místo jednoho „reportu“ solventnosti budou pojišťovny po zavedení Solvency 2 povinně předávat dohledovému orgánu okolo padesáti výkazů. A ten je bude muset zkontrolovat a uložit - takže nejen pojišťovny, ale i dohled (tedy Česká národní banka) budou na to všechno muset přijmout odborníky. Stohy papírů, stovky čísel, na každá rizika bude jiný formulář... To vše startuje přesně 1. ledna 2016. Cílem nově zaváděného opatření je zajištění stability finančního sektoru (tedy aby nedošlo ke krachům pojišťoven).

Letos v lednu začala přípravná fáze pro Solvency 2. O ní i o rizicích, která pojišťovnám hrozí a která se budou vykazovat, jsme si povídali s Mgr. Jiřím Potužilem, risk manažerem z pojišťovny UNIQA. „Přípravné fáze se účastní všechny pojišťovny, působící v České republice. Bude trvat dva roky – tedy až do zavedení Solvency 2. Směrnice pro přípravnou fázi vydaly jak EIOPA (European Insurance and Occupational Pensions Authority), což je evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění, tak Česká národní banka (ČNB),“ vysvětluje Potužil.

Smyslem přípravné fáze je otestovat, jak budou pojišťovny schopny plnit požadavky nově zavedené regulace a jak je do praxe zavádí risk management. Na připomínku, že pojišťovny již určitými testy před nedávnem prošly, vysvětluje Potužil, že šlo o zátěžové testy, což je něco trochu jiného. Zátěžový test je jednorázový výpočet, který má zjistit, jak je pojišťovna senzitivní na některá rizika.

„Předem jsou nadefinované určité šoky, jako například pokles úrokových sazeb o půl procenta, a je nutné vypočítat, jak se pojišťovně sníží vlastní kapitál a jaký to bude mít dopad na její solventnost,“ vysvětluje Potužil a dodává, že Solvency 2 toho zjišťuje daleko víc. V podstatě jde o zavedení vnitřního kontrolního systému i posuzování rizik.

Je logické, že ČNB chce na pojišťovnách průběžná hlášení, jak pojišťovny Solvency 2 zavádí. Pojišťovny podávají centrální bance zprávy o tom, jak jsou připraveny, jaké kroky a v kterých oblastech dělají, aby dokázaly od roku 2016 přizpůsobit Solvency 2 své fungování i výkaznictví.

Náklady, zase jenom náklady

Na dotaz, zda pojišťovny mohou využít při zavádění Solvency 2 vlastní model, Potužil odpovídá: „Pojišťovny se mohou při zavádění Solvency 2 řídit obecným modelem nebo modelem vlastním - interním. V případě, že chce mít pojišťovna interní model, musí žádat regulátora – tedy ČNB o schválení. Existují určité způsoby, jak tyto interní modely schvalovat. Pro pojišťovny to samozřejmě znamená další náklady. Musely přijmout další odborníky, kteří budou pracovat na výkazech, jejichž počet v souvislosti se zavedením Solvency 2 vydatně naroste.“

Vzrůst mohou i ceny zajištění, protože i zajišťovny budou muset vyplňovat výkazy podle Solvency 2. „Nicméně, nemělo by se to projevit nějak zásadně, protože všechny zajišťovny jsou dnes aktivní na finančním trhu, mají nezávislý rating většinou od více ratingových agentur a ratingové agentury využívají vlastní modely, podle nichž počítají kapitálovou přiměřenost. U velkých zajišťoven stejně jako u velkých pojišťovacích skupin interní modely už dnes existují a používají se,“ připomíná Potužil a dodává: „Nemyslím, že by se velkým zajišťovnám v souvislosti se zavedením Solvency 2 měnily požadavky na kapitálovou vybavenost. Zajišťovny chtějí mít nezávislý rating a na to drží kapitál. V tomto případě jsou na ně kladeny většinou vyšší nároky, než jaké jsou u Solvency 2.“

Od Solvency 1 k Solvency 2

V současné době vykazují pojišťovny výši kapitálu ještě stále podle Solvency 1. Jak takový výkaz vypadá? Odpovídá Jiří Potužil: „To je poměrně jednoduchý výkaz, např. pro životní pojištění se jedna část požadované míry solventnosti počítá jako 4 % z celkové matematické rezervy. Nezáleží na výši garance pojišťovny, i když je jasné, že pojišťovna, která dává vyšší garanci, bude rizikovější. Stejně tak je jedno, kam pojišťovna peníze, získané od klientů, investuje. Rozhodující jsou pouze limity, které musí pojišťovna dodržovat. Ale neplatí to vždy, protože např. na státní dluhopisy žádný limit neexistuje. Dnešní regulace vůbec nezohledňuje, jak rizikově se pojišťovna chová. A právě tyto nedostatky se snaží odstranit Solvency 2.“

Řečeno zjednodušeně, pojišťovna by měla držet tolik vlastního kapitálu, aby uhradila maximální ztrátu, k níž může dojít jednou za 200 let. Když pojišťovna tento kapitálový požadavek nesplní, začne dozor přijímat určitá opatření. Při nesplnění minimálního kapitálového požadavku pak berou regulátoři pojišťovnám licenci.

„Pojišťovna si musí kapitálové požadavky hlídat již dnes. Jde však o velmi hrubá čísla, která nezohledňují všechna rizika, která pojišťovna drží. Od Solvency 2 by se měla výše kapitálu vykazovat tak, aby to odpovídalo skutečným rizikům. Je na rozhodnutí pojišťovny, zda si chce vzít velká rizika a proti tomu bude muset držet velký kapitál, nebo si bude brát menší rizika - pak může mít méně kapitálu,“ vysvětluje Potužil.

Rizika

Seznam rizik, které pojišťovny ohrožují, je poměrně dlouhý. Začít lze tržním rizikem: pod tím si lze představit pohyby úrokových měr, kurzů akcií, cen nemovitostí, riziko představují i korporátní dluhopisy. Pojišťovny mohou ohrozit také směnné kurzy, i to, že hodně aktiv investuji do cenných papírů jednoho emitenta. V tom případě je riziko větší než v případě diverzifikace.

Ale to není všechno. Potužil pokračuje: „Existuje také kreditní riziko, tedy riziko selhání protistrany. Zbankrotovat totiž může i zajišťovna. I když kreditní riziko je doménou bank, v pojišťovnictví je toto riziko relativně menší. Všechna tato rizika je třeba kvantifikovat. Uvedu příklad: evropská pojišťovna si založí někde mimo Evropu zajišťovnu tak, aby se na ni nevztahovaly předpisy EU. Odvede do ní 95 % svého zajistného, takže předá 95 % svého rizika. To je pro klienty extrémně rizikové. Může se stát, že v případě první velké katastrofy tahle zajišťovna třeba na Bermudách zkrachuje…A klienti se ke svým penězům nedostanou. Tak funguje riziko selhání protistrany. Právě to bude hlídat Solvency 2.“

Pokud jde o rizika, v menší míře jde i o závazky za zprostředkovateli. „Pojišťovna vyplatí velkou provizi, smlouvy se stornují a zprostředkovatel by měl potom část provize vracet. To může v podobě selhání rizika protistrany postihnout všechny multilevely. Záleží samozřejmě i na tom, jaké provize pojišťovna dává, jak má ošetřené vratky provizí a s kým spolupracuje.,“ vysvětluje Potužil.

Jsou tu i operační rizika: pojišťovna může například přijít o data, povodeň vyplaví spisovnu, nebo její pracovníky postihne epidemie...

Další v seznamu je riziko životního pojištění, zdravotního pojištění a neživotního pojištění. Rizikem v životním pojištění je především úmrtnost, ale i dlouhověkost (důchodové produkty) a riziko storen. pokrýt.
Rizikem jsou i renty za zdravotní újmu z povinného ručení, zejména když se mění se předpisy na odškodnění postižených. Pojišťovna na to má rezervy, ale ty nemusí stačit. To je případ České republiky, která od letošního ledna zavedla nový Občanský zákoník. „Renty mohou zahýbat kapitálovou přiměřeností,“ komentuje Potužil a pokračuje: „I neživotní pojištění sebou přináší nemalá rizika. Riziko vzniká, když se nevybere dostatečně vysoké pojistné na krytí budoucích škod. Riziko rezerv zase vyplývá ze starých škodních událostí, které ještě nejsou zlikvidované. Na ty se vytváří rezerva, která ovšem nemusí stačit. I tady je stejně jako v životě riziko stornování smluv, a pak je tu riziko katastrofických událostí. Na rozdíl od Solvency 1 se na všechna rizika v Solvency 2 počítá požadovaný kapitál. Podle pravděpodobnosti, s jakou události nastanou, lze vypočítat kapitálovou přiměřenost. Pojišťovny se schopným risk managementem si to vyhodnocovaly i v minulosti, ale nyní k tomu přibude spousta dalších informací. K tomu bude nutné spočítat technické rezervy, ale výpočet je jiný než aktuáně vyžaduje české účetnictví. A to vše bude nutné implementovat do nějakého IT systému. Příprava běží již několik let, je logické, že všechny pojišťovny na to školí a přijímají nové lidi.“

Matky poradí dcerám

Na dotaz, zda mohou zahraniční vlastníci českých pojišťoven jednoduše předat českým dcerám know how pro zavedení Solvency 2, ušité doslova na míru, Potužil odpovídá: „České pojišťovny dostávají od zahraničních matek pouze obecné modely a návody, jak to mají spočítat. To platí i pro pojišťovnu UNIQA. Naplnit se to musí českými, tedy místními daty. Modely se musí kalibrovat podle našich dat. Takže dostaneme metodiku a načteme ji. Například jen 300 stran obnáší návod ke standardní metodice. …“

Neodolala jsem pokušení zeptat se: A prostudovat jste to všechno? Po souhlasné odpovědi se ptám, jak je to „výživné“. Velmi, zní lakonická odpověď.

„Jen přečíst dokumentaci trvá několik dní. A aby to člověk prostudoval, k tomu musí mít určité vzdělání. Musí to číst člověk, který pracuje v pojišťovnictví. Je třeba mít základy pojistné matematiky a rozumět pojišťovnictví,“ vysvětluje risk manažer z UNIQA pojišťovny a dodává, že i to je jeden z důvodů, proč je v současné době tak velká poptávka po pojistných matematicích… Takovým odborníkem právě Jiří Potužil je.

Malé a menší pojišťovny, které by tenhle maraton nezvládly, budou muset z trhu logicky odejít. I tím se naplní cíl Solvency 2, kterým je zajištění stability finančního trhu.

Dagmar Šístková

 

Zdroj: Dagmar Šístková

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články