Pozn.: Článek je z důvodu délky textu rozdělen do dvou částí. Každá část obsahuje jednu kauzu, kterou řešila česká i evropská legislativa. Druhou část článku najdete ZDE.
Kauza Haasová
První případ nás v rámci uplatňování nároků zavede na Slovensko, byť k dopravní nehodě došlo v České republice. Zde se 7. 8. 2008 střetlo slovenské vozidlo s českým kamionem. Dopravní nehoda měla tragický následek, smrt slovenského občana jako spolujezdce ve slovenském vozidle. Protože k dopravní nehodě došlo v Čechách, podle Haagské úmluvy z roku 1971 a nařízení Řím II bylo rozhodným právem pro odškodnění právo české. Řidič slovenského vozidla byl trestním soudem uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti a kromě podmíněného trestu odnětí svobody mu bylo uloženo nahradit manželce zemřelého, paní Haasové, utrpěné škody ve výši 1057,86 eur. Pozůstalé (manželka a dcera) však na Slovensku zažalovaly řidiče a provozovatele slovenského vozidla o náhradu nemajetkové újmy způsobené ztrátou manžela a otce. V řízení před soudem prvního stupně jim byla přiznána částka 15 000 eur. Proti tomuto rozhodnutí se všichni účastníci odvolali a věc se dostala ke K rajskému soudu v Prešově. Tento soud došel k závěru o použitelnosti českého práva na danou dopravní nehodu, ovšem vyvstala otázka, zda je odškodnění podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku (OZ), tedy 240 000 Kč pro každou z žalobkyň, dostatečné, s tím, že nároky žalobkyň vychází z nároků oběti, jejíž život byl chráněn § 11 OZ.
Náhrada škody versus náhrada nemajetkové újmy
Připomeňme právní podstatu tohoto problému spočívající v tom, že česká právní úprava do roku 2014 (a zřejmě shodně i dosavadní slovenská) rozlišuje mezi právem na náhradu škody podle § 444 odst. 3 OZ a právem z titulu ochrany osobnosti. Oba dva nároky se mohou vztahovat ke stejnému škodnímu ději, nicméně jejich podstata je odlišná z mnoha hledisek. Za první z rozdílů lze považovat vymezení osob, jimž právo na náhradu škody nebo právo na ochranu osobnosti přísluší. V případě náhrady škody se jedná o osoby explicitně vyjmenované v občanském zákoníku, v případě nároku z ochrany osobnosti je osobou, jejíž osobnost má být chráněna, v zásadě jakákoliv fyzická osoba. Za druhý rozdíl lze považovat vymezení hodnoty chráněné příslušnými ustanoveními zákona, kdy v případě škody se jedná zejména o život a zdraví poškozeného člověka. Ochrana osobnostních práv kromě toho směřuje také k ochraně například rodinného života či soukromí. Dalším rozdílem je samotná výše nároku, který v rámci náhrady škody náleží do částky maximálně 240 000 K č. V případě odškodnění za zásah do ochrany osobnosti není výše odškodnění pevně stanovena, odškodnění má být určeno soudem s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Judikatura pak stanovuje kritéria, jež by v případě posuzování tohoto nároku měla být brána v potaz.
Praktické hledisko
Z praktického hlediska je rozdílem mezi těmito nároky také určení, na který z nich navazuje pojištění a na který nikoliv. Nárok na náhradu škody je z pojištění odpovědnosti (povinného i smluvního) zpravidla hrazen. Nárok na náhradu nemajetkového újmy z titulu zásahu do ochrany osobnosti je z dobrovolného smluvního pojištění odpovědnosti hrazen zpravidla pouze na základě zvláštního ujednání a takové připojištění nebývá nabízeno ke všem typům pojištění odpovědnosti. V případě povinného pojištění je minimální rozsah pojištění stanoven příslušným právním předpisem. Zákon č. 168/1999 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 v § 6 odst. 2 stanovil, že z pojištění se hradí způsobená škoda na zdraví nebo usmrcením. Pojistné plnění bylo tedy poskytováno pouze ve vztahu k nárokům na náhradu škody, nikoliv na zadostiučinění v penězích v rámci žaloby na ochranu osobnosti. Je tedy třeba rozlišovat mezi náhradou škody a přiměřeným zadostiučiněním v rámci ochrany osobnosti s tím, že ve vztahu mezi škůdcem a poškozeným mohou být oba tyto nároky přiznány, ovšem pojištění odpovědnosti se zpravidla vztahuje pouze na náhradu škody. Tento právní výklad o rozsahu pojistného plnění z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zastává i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ČR.
Prejudiciální otázka
V rámci dalšího projednávání uvedeného soudního sporu byla Krajským soudem v Prešově položena SD EU tzv. prejudiciální otázka (právní otázka, která není sama předmětem řízení, ale na jejímž vyřešení je závislé rozhodnutí ve věci). Ačkoliv podle dostupných informací nebyla žalovanou v daném sporu žádná pojišťovna, dotázal se slovenský soud SD EU, zda se má čl. 1 první pododstavec třetí motorové směrnice a čl. 3 odst. 1 první motorové směrnice vykládat tak, že brání takové vnitrostátní úpravě (jako je právní úprava česká nebo slovenská), podle níž občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla nekryje nemajetkovou újmu vyjádřenou v peněžité formě, kterou utrpěli pozůstalí po obětech dopravní nehody způsobené provozem motorového vozidla. A dále, v případě, že odpověď na výše uvedenou otázku bude, že dotčená právní úprava nebude v rozporu s unijním právem, zda se mají příslušná ustanovení českého a slovenského práva vykládat tak, že nic nebrání tomu, aby vnitrostátní soud přiznal nárok na nemajetkovou újmu způsobenou pozůstalým po obětech dopravní nehody způsobené provozem motorového vozidla jako poškozeným i v peněžité formě. V tomto konkrétním případě bylo slovenské vozidlo z hlediska odpovědnosti pojištěno u Allianz – Slovenská poisťovňa a.s. Pojišťovna však údajně nenahradila tuto nemajetkovou újmu, protože náhrada této újmy podle § 13 slovenského občanského zákoníku není kryta smlouvou o tomto pojištění, neboť nárok nespadá do rozsahu pojištění vymezeného českým a slovenským právem.
Evropský výklad směrnic
SD EU došel k závěru (rozhodnutí C-22/12), že článek 3 odst. 1 první motorové směrnice, čl. 1 odst. 1 a odst. 2 druhé motorové směrnice a čl. 1 první pododstavec třetí motorové směrnice musejí být vykládány v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla musí pokrývat náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravních nehodách, pokud tuto náhradu škody z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného upravují vnitrostátní předpisy použitelné na spor v původním řízení.
Odůvodnění
SD EU vyšel z toho, že členské státy si zachovávají v zásadě volnost při určování zejména škod způsobených motorovými vozidly, které musí být nahrazeny, rozsahu náhrady těchto škod, jakož i osob majících nárok na uvedenou náhradu. Jsou však povinny zaručit, že odpovědnost použitelná podle vnitrostátního práva bude kryta pojištěním. Z toho vyplývá, že volnost členských států určit škody kryté pojištěním je omezena tak, že krytí některých škod je povinným, což se vztahuje zejména ke škodám na zdraví. Přitom pod pojem „škoda na zdraví“ spadá jakákoliv újma, která vychází ze zásahu do osobnostní integrity, což zahrnuje jak fyzické, tak psychické utrpení. Členské státy tedy mají povinnost zaručit, že náhrada škody, jež má být vyplacena podle vnitrostátního práva z důvodu, že došlo k nemajetkové újmě, která byla způsobena rodinným příslušníkům, kteří jsou osobami blízkými obětí dopravních nehod, bude kryta povinným pojištěním ve výši minimálních částek stanovených směrnicí. Okolnost samostatnosti právní úpravy náhrady škody a osobnostních nároků tento závěr nemůže zpochybnit. Odpovědnost pojištěného podle § 11 a § 13 českého občanského zákoníku se v daném případě odvíjí od dopravní nehody, má občanskoprávní povahu a nic neumožňuje mít za to, že taková odpovědnost nespadá do práva, na které odkazují motorové směrnice.
Co bude dál…
Závěr SD EU vyvolal rozporuplné názory na to, jak se bude dále výklad práva vyvíjet a jak by takové případy měly být rozhodovány. Uvedené rozhodnutí mohlo vyvolat dojem, že se jím automaticky mění rozsah pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a tyto nároky budou nadále z pojištění hrazeny. A s argumentací uvedeným rozsudkem se při uplatňování nároků z ochrany osobnosti z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla lze setkat. Je však třeba zdůraznit, že závěrem SD EU by mělo být určení, jak mají být vykládány příslušné články směrnice, na jaké náhrady by se pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle výkladu směrnice mělo vztahovat. Tedy jaká by měla být vnitrostátní právní úprava tohoto pojištění. SD EU však není oprávněn rozhodovat vnitrostátní právní spory, může pouze vyložit právo evropské. Je třeba si uvědomit, že evropské právo spočívající ve směrnicích není přímo aplikovatelné na soukromoprávní subjekty členských států. Tedy, zjednodušeně řečeno, směrnice zavazuje členské státy z pohledu toho, jaký cíl má být dosažen. Soukromé osoby daného státu (ať už fyzické nebo právnické) jsou však v zásadě vázány vnitrostátním právem. Z tohoto hlediska se lze domnívat, že rozsah pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, na které dopadá zákon č. 168/1999 Sb., se nadále řídí tímto zákonem. Jeho výklad z hlediska nároků, na které se toto pojištění vztahuje, byl opakovaně judikován Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR, a tento výklad by tedy měl být nadále platný. Ze závěru SD EU v kauze Haasová lze dovozovat nesoulad české právní úpravy s cíli a záměry směrnice a v tomto směru by relevantní pro tuzemské subjekty byla (k zajištění řádné implementace směrnice) pouze legislativní změna.
A co na to nový občanský zákoník?
S novým občanským zákoníkem (NOZ) byl tento problém zřejmě z převážné části vyřešen. NOZ člení nároky trochu jiným způsobem, kdy rozlišuje obecně mezi majetkovou újmou a nemajetkovou újmou, do níž lze řadit i nároky pozůstalých osob na náhradu duševních útrap. Nadále sice zákoník upravuje obecně náhradu při újmě na přirozených právech člověka (a je předmětem právních diskuzí, zda náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení představují právní úpravu speciální k náhradě újmy obecně na přirozených právech člověka, nebo zda se jedná o dva nároky existující vedle sebe), nicméně v rámci náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení zákoník ukládá škůdci při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčinit duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Na tuto legislativní změnu navázala i novela zákona č. 168/1999 Sb., kdy nově se podle § 6 odst. 2 z pojištění hradí způsobená újma vzniklá ublížením na zdraví nebo usmrcením. V rámci takto novelizovaného znění zákona by tedy měly být z pojištění odškodněny v zásadě i nároky těchto pozůstalých na náhradu duševních útrap.
Zpětné hrazení nároků
Otázkou však zůstávají nároky na náhradu nemajetkové újmy z porušení práva na ochranu osobnosti vztahující se k období před účinností novely zákona č. 168/1999 Sb. S ohledem na vázanost tuzemských subjektů i tuzemských soudů českým právem se lze domnívat, že tyto nároky by ani zpětně z pojištění být hrazeny neměly, neboť zákon č. 168/1999 Sb., který je pro vymezení nároků hrazených z pojištění rozhodný, takový výklad nepřipouští, což bylo i opakovaně judikováno. Pokud není tento zákon v souladu s výkladem směrnice, tedy implementace směrnice neproběhla řádně, nabízí se obecně možnost legislativní změny zákona, která však již v České republice proběhla. Vůči pojistitelům by tedy tyto nároky zpětně přiznávány zřejmě být neměly. Možností poškozeného, resp. povinného škůdce, pokud bude povinen takové odškodnění poskytnout a poskytne je, by bylo zřejmě uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu z důvodu nedostatečně provedené implementace příslušných ustanovení motorových směrnic.
Zdroj: časopis Pojistný obzor
Autor: Lucie Jandová, předsedkyně pracovní skupiny Občanský zákoník, Česká asociace pojišťoven
Předplatné časopisu Pojistný obzor můžete zakoupit ZDE.
Komentáře
Přidat komentář