Jak stát uchrání spotřebitele až k (finanční) smrti

Nepřekvapivě, tento přístup nefunguje. Zákazník nejenže ony nové převratné informace nečte, ale kvůli zavalení „papíry“ přestává číst i ty skutečně podstatné, které dostával dříve. A tak začínají evropské orgány objevovat kouzlo prefabrikovaných formulářů, u kterých úředník stanovuje vše. Od velikosti písma, až po barvy použité na zábavných, leč věcně často nesmyslných grafech a tabulkách. Není snad krásnějšího příkladu než slavné PRIIPs KID pro životní pojištění (ukazatele nákladovosti!) či nedávno zveřejněný formulář IPID pro pojištění neživotní.

Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Když chránit spotřebitele, tak z gruntu

Zatímco tuto vlnu regulatorních nesmyslů bylo často možno přejít jako veskrze otravnou záležitost, která generovala firmám a následně zákazníkům zbytečné náklady navíc, brzy půjde již opravdu do tuhého. Evropské orgány a bohužel také některé jejich české protějšky naznaly, že tento přístup nefunguje a řešením je řezat přímo „do živého“ – tedy do základních tržních mechanizmů, které ještě ve finančnictví zbyly.

První má charakter nejrůznějších sociálně-inženýrských pokusů, jak trh napasovat do umělých škatulek, které načrtl ze své kanceláře velký kormidelník a které jsou pro zákazníka „prospěšné“. Typickým příkladem je připravovaný pan-evropský penzijní produkt, u něhož bylo v počátcích konstatováno, že stávající infrastruktura finančního trhu je příliš nepřehledná/drahá, a tak by se měly evropské penze prodávat výhradně on-line a spravovat je budou hlavně roboti.

Ty vůbec v Bruselu milují. Ovšem pozor: po nevyhnutelné deziluzi by měl správu penzijních úspor už definitivně převzít stát, jak nedávno děl v Praze europoslanec za Zelené Sven Giegold. Podobné je to s fanatickým přesvědčením o škodlivosti odměňování prodejců za sjednaný obchod formou provizí, které v některých zemích vedlo až k jejich úplnému zákazu.

Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Papežštější než papež

K překvapení dobrostrůjců však rázem velké části běžných klientů, kteří nemají na to platit horentní faktury za poradenské služby, neměl kdo pomoci s běžnými finančními operacemi, jako je například spoření na důchod. A tak nám, paní Müllerová, v kdysi liberální Velké Británii zcela vážně zřídili státní finančně-poradenský ústav. Kdo za jeho rady ponese odpovědnost? Stát? Asi.

Druhým a možná ještě horším trendem je kontinuální zavádění nejrůznějších garančních mechanizmů, možností odstoupení od smlouvy bez sankce, cooling-off period a podobně. Tyto na první pohled velmi líbivé kroky zásadně a dlouhodobě oslabují schopnost ekonomického rozhodování občanů, které je a vždy bude hlavním parametrem jejich finančního blahobytu. A ke kterému prostě účinné vyhodnocování cest k zbohatnutí, slovy J. S. Milla, nevyhnutelně patří.

„Finanční imunita“ jednotlivců i celých rodin je potlačována podáváním morfinových drog typu „od nevýhodného obchodu můžeš bez sankce odstoupit“ nebo „nestarej se o kvalitu toho, komu svěřuješ peníze, stát to případně zaplatí“. Proč by občan věnoval pozornost shromažďování informací a kvalitě rozhodnutí, když je tu hodný strýček stát, který mu nedovolí si nevýhodný produkt koupit, umožní od obchodu odstoupit a případně vše nakonec zaplatí?

Mohlo by vás zajímat: Zabezpečení na penzi? Mladí Němci neteční, starší rezignovaní

To je pak ale rozčarování občanů, když zjistí, že tak život v praxi nefunguje a že stát to fakt nezaplatí, ostatně ani nemůže. A zklamání v Bruselu, že lidé nakupují drahé a pro ně nevýhodné produkty. Ale proč by se vůbec snažili svůj výběr ekonomicky racionalizovat, promýšlet, když k nim stát vysílá takovéto signály? Dochází to někomu?

Není to však jen o Bruselu, bohužel. I v českém prostředí si příliš často ordinujeme regulace, nad kterými zůstává rozum stát. Ministerstvo financí se tak minulý rok „vyznamenalo“ regulací provizí agentů v životním pojištění, jehož jednostrannost a dusivý efekt na inovace v cenách pojistek bije do očí (dlužno podotknout, že se tak stalo na základě politického rozhodnutí vlády).

Mnohem škodlivější jsou nicméně snahy dozorového orgánu, České národní banky. To je tak trochu paradox, neboť v bankovní radě sedí dosud nemálo kovaných liberálů (libertariánů), kteří na jedné straně velkolepě kritizují působení státu v jiných oblastech, aby ústy svých podřízených navrhovali na straně druhé ty nejbrutálnější a nejdrakoničtější opatření na jimi dohlíženém trhu.

Mohlo by vás zajímat: VI. mezinárodní konference EFPA Česká republika 2.1: „Tradice v novém formátu“

Tak například nedávný nápad umožnit do dvou hodin odstoupit od obchodu ve směnárně je doslova epochální ranou zbytkům finančních instinktů, které ještě občané mohou mít. Ze stejného soudku je u snahy omezit poskytování hypotečních úvěrů argumentace „ochranou před nezodpovědným zadlužením“, čili spotřebitele sama před sebou. Jak říká má on-line generace, WTF? Tohle zcela vážně pronáší profesorové ekonomie na renomovaných školách?

Je přitom smutným faktem, že tato šílená řešení ČNB zhusta navrhuje tam, kde sama není schopna trh dohlížet, v duchu logiky „nejsme schopni postihnout problémovou menšinu trhu, tak ho radši celý vyhladíme“. A nejlépe prostřednictvím oktrojovaných úředních sdělení, která nemusíme s nikým seriózně konzultovat. Uf.

Mohlo by vás zajímat: Svobodný trh? V Indonésii, Turecku a Argentině to neplatí

Výše uvedené je samozřejmě pohled provokativní a tak trochu extrémní. Ano, nekalé a vysloveně zlodějské praktiky na trhu nemají co dělat a je zodpovědností všech, aby z něho vymizely. V MF a ČNB sedí naštěstí i rozumní lidé, se kterými je možno ta největší zvěrstva ze směrnic a zákonů alespoň mírnit – i když nedávný požadavek banky na zveřejňování výše provize u ŽP naznačuje opak. Důvod, proč bít nyní na poplach je jiný.

Dosavadní erupce administrativních povinností jen generovala náklady navíc, čert je vem. Nová vlna paternalistického sociálního inženýrství jde ale přímo proti spotřebitelům, které hrozí zásadně finančně poškodit. Tato šaráda, na které politici s chutí vydělávají populistické body, přivede lidi do velkých problémů, skrytých za líbivým pozlátkem všeobjímající státní péče. Vytváří falešný pocit bezpečí ve světě, kde je naopak žádoucí, ba nutné být pro maximalizaci vlastního užitku nanejvýš ostražitý. A za tento zájem spotřebitelů, našich zákazníků a jejich rodin už stojí za to bojovat a říkat pravdu. I když se to mnoha úředníkům v Praze i Bruselu líbit nebude.

Ing. Jiří Šindelář, Ph.D.

Unie společností finančního zprostředkování a poradenství (USF ČR)