Sloupek Kateřiny Lhotské: Podivné rozhodnutí arbitra

Celý spor se týkal případu klienta jedné pojišťovny, který uzavřel smlouvu o investičním životním pojištění na deset let, zaplatil na pojistném téměř dva a půl milionu, a když po pěti letech požádal o odkup, dostal o necelý milióon míň. Což ho pochopitelně naštvalo. Jde o případ, jakých jsou tisíce, jen při nich lidé obvykle nepřicházejí o tak velké peníze.

Těch dva a půl milionu zaplatil klient formou jednorázového pojistného ve výši rovného milionu hned na počátku platnosti smlouvy a pak platil pět let měsíčně přesně 40 000 Kč. Při tak vysokém běžném pojistném je zřejmé, že ten „chybějící“ milion padnul na počáteční poplatky. A protože se investice za těch pět let moc neokotila, dělala částka odkupu tolik, kolik dělala.

Samozřejmě se nabízí námitka, že si klient způsobil ztrátu sám tím, že smlouvu ukončil předčasně. Není ovšem vyloučeno (nebo je dokonce pravděpodobné), že by nebyl v minusu, i kdyby nechal pojištění dožít. I když výrazně menším než ten necelý milion v poločase. A i kdyby se dostal alespoň „na své“, tak cpát někam deset let peníze jen proto, aby člověk dostal nakonec tolik, kolik vložil, není zrovna investice snů.

Mohlo by vás zajímat: Arbitr: Smlouvy s nulovou pojistnou částkou neplatí

Dotyčný klient se nechtěl s téměř milionovou ztrátou smířit (čemuž se asi nelze úplně divit), najal si právníka a případ se dostal na stůl finančnímu arbitrovi. Ten rozhodl, že je pojistná smlouva neplatná od počátku, protože její „právní vadou“ je to, že byla sjednána na pojištění s nulovou pojistnou částkou pro případ smrti. V důsledku tohoto rozhodnutí má pak pojišťovna zaplatit klientovi necelý milion korun, o který se on cítí ošizen, navýšený o 10 % penále z prodlení.

Rozhodnutí o „právní vadě“ smlouvy je rozhodnutí podivné, především proto, že tento typ produktů byl předtím mnohokrát prověřován a prošel „zkouškami ohněm“ i při posuzování přípustnosti jejich konstrukce ze strany dohledu, a to nejen toho našeho. Arbitr vše zdůvodnil argumentací, že není možné, aby u pojištění pro případ smrti a dožití, byla sjednána „nulová pojistná částka na smrt“.

Pojišťovna se tedy nejspíš dopustila „chyby“ tím, že produkt neoznačila jen jako „pojištění pro případ dožití“. V tom případě by však klientovi hrozilo, že když „nedožije“, nedostali by jeho blízcí od pojišťovny z toho, co on předtím naspořil, ani floka. Dožití se nějakého věku nebo data je totiž nejistá událost a plnění se vyplácí, jen když nastane.

Mohlo by vás zajímat: Klesnou ceny autonomních aut opravdu tak dramaticky?

„Pojištění pro případ dožití“ není zkrátka úplně proklientské, a tak se samostatně nesjednává. Obvykle se k němu přilepí nějaká „malá“ smrt a stanoví se, že v jejím případě se vyplácí vyšší částka z toho, co je „naspořeno“, nebo co je sjednáno pro případ smrti. Pojištění ve zmiňovaném sporu je konstruováno podobně. Jen místo „malé“ smrti je sjednána smrt „nulová“.

Jak by asi arbitr rozhodoval v případě, že by byla na smlouvě sjednána smrt třeba ve výši tisícikoruny. Nebo jen jedné koruny. Čili podle hesla „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Pro klienta by dopadlo předčasné ukončení úplně stejně. Taky by ho to stálo necelý milion. Jenže pak by na smlouvě nebyla žádná „právní vada“, kterou by se dalo zdůvodnit její zneplatnění od počátku. Nebo že bych se pletla?

Více informací ZDE.

Kateřina Lhotská

vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.

člen Finanční akademie Zlaté koruny