Jak hodnotíte návrhy na regulaci nákladů? Je vůbec možné je nějak kontrolovat?
Tomáš Síkora: Návrh ministerstva financí říká, účtujme klientovi počáteční náklady, v čemž jsou i náklady na odměny zprostředkovatelům tak, že je rozložíme po dvaceti procentech každý rok, takže klient je nezaplatí první rok, ale zaplatí je postupně v pěti letech. To ale není regulace nákladů, to je regulace způsobu, jak se náklady naúčtují klientovi a ve chvíli, kdyby se mělo účtovat zákazníkovi v prvním roce maximálně 20%, tak pojišťovna nemusí chtít nést žádné riziko na distribučních nákladech. Bude je tedy platit tak, jak je může „naúčtovat“ klientovi. Když tedy vezmu současný model odměňování a vyjdu z toho, že je to až 200%, tak by v prvním roce zaplatila maximálně 40% z ročního pojistného. A to zcela abstrahuji od ostatních nákladů. To je první možný scénář. Já si ale nedovedu představit, jak by dnes většinové obchodní MLM modely přežily s tím, že by jim bylo ze dne na den vypláceno místo 200% jen 40%.
Scénář číslo dvě je, že pojišťovny ponesou to riziko a předplatí provizi. Tím pádem kromě svých vlastních nákladů, které nemohou uplatit hned a budou je rozkládat do pěti let, ještě ponesou i náklady předplacení provize. Zvýší se jí podstatně riziko, že předplacené provize již nikdy nedostane v případě storen zpět, čili to musí zakalkulovat do ceny produktu. Takže ve finále zvýšenou cenu uhradí bohužel zákazník.
Slyšel jsem názor, že tento scénář může líbit velkým zprostředkovatelským hráčům na trhu, protože oni mají dostatečně velký obrat a tím pádem by si pojišťovny na nich mohly případné nároky lehce vzít zpět. Menší hráči by museli přistoupit na scénář postupného placení odměn, což by je „vyřadilo ze hry“. Otázka je, zda tu chceme všichni mít oligopolní distribuci produktů. Oligopolní proto, protože tu pak bude působit jen 5 – 6 velkých hráčů.
Takže já si myslím, že ten návrh, který MF předložilo, není vhodný a že je lepší nemít nic, než tento model.
„Stále jsme nevyřešili to, co chtěli všichni vyřešit, a to, že nechceme přepojišťovat“
Jiří Šindelář: Za zprostředkovatele, je nejlepší varianta ta bez regulace provizí, poplatků, nákladů atd.
Pakliže si máme vybrat mezi tím, co je na stole, tedy pan Šincl a pan Babiš, tak pro nás je určitě přijatelnější to, co nabízí MF. Ze dvou důvodů. Nereguluje to vztahy na úrovni B2B, kde my si myslíme, že ta situace mnohem více konvenuje pojišťovnám, než koncovému spotřebiteli, a za druhé, řeší to, co primárně zajímá toho spotřebitele, tzn. jakým způsobem jsou náklady uplatňovány. To že to bude mít nějaké konsekvence do oblasti odměňování distributorů a jinam, to je bohužel negativní externalita toho, že jsme tuto Pandořinu skříňku otevřeli. My věříme tomu, že pojišťovny budou na trhu rozlišovat ty dobré a horší distributory.Těm dobrým budou ochotni provizi předplatit, těm horším prostě ne. Ti horší jí dostanou jako pay as you go, nebo v nějakém dalším rozmělněném modelu.
Ale co se týče ochrany spotřebitele, tak když bych měl mluvit za MF, tak je to nejrozumnější návrh, protože takhle to riziko spočívající ve stornu pojišťovna outsourcuje. Jednak na toho klienta, kterému naúčtuje distribuční náklady v prvních dvou letech a jednak na toho zprostředkovatele, po kterém bude chtít storno.
Tomáš Síkora: Stále jsme ale nevyřešili to, co chtěli všichni vyřešit, a to, že nechceme přepojišťovat, nechceme dělat ten pravidelný útok na zákazníka. To se tam bohužel nevyřešilo. V návrhu od MF není žádná motivace, aby zprostředkovatel dál nepřepojišťoval. Všude se stále říká, že pojišťovny na tom vydělají. Ale pojišťovny vydělávají na jedné zásadní věci a to, že ta smlouva bude trvat dvacet let. Ne dva, tři, pět let.
Já se teď snažím najít věcné argumenty a ne politické statementy. Když doplníme do Šinclova návrhu, že se to týká veškerých nákladů pojišťoven a musíme je rozdělit 20, 20, 20, 20, doplní se to o dvě slova, tak to řeší přesně ten problém, co řeší ministerstvo a současně i říká, nemůžete si pojišťovny dělat se zprostředkovateli co chcete, v rámci konkurenčního boje tu manipulovat s distribučními náklady.
Jiří Šindelář: Problémem je hlavně to, že Šinclův návrh obsahuje tu komponentu B a to je ta B2B regulace. Myslím, že ministerstvo asi ani nemíří k nějakému plošnému vymýcení přesjednávání smluv. Ten návrh MF, racionálně řeší to, jak zmenšit prostor pro negativní dopady přepojišťování na klienta. Což je z mého pohledu pozice, kterou bych od státního orgánu, který má za úkol ochranu spotřebitele, očekával. V tom se asi dost liší postoj zprostředkovatelů od pojišťoven.
Kateřina Lhotská: A jsme ty distribuční náklady schopní vyčíslovat, abychom je mohli uplatňovat. Dokážeme propojit s tou smlouvu a klientem? U provize to je jednoznačné je to 1 k 1. Ale do distribučních nákladů mohou spadat peníze na reklamu a mnoho dalšího. Teoreticky se může stát, že se mi distribuční náklady mění každý den a že člověk, který si to koupí v pondělí, to bude mít jinak drahé v úterý. Problém je také všechny ty náklady kontrolovat, už z toho důvodu, že celému procesu málokdo rozumí. Nikdo to nemůže uhlídat.
„Z hlediska všech možných alternativ, je registr smluv pro řešení přepojišťování asi nejlepší alternativou“
Je známá věc, klasické rezervotvorné životní pojištění tvoří v Evropské unii absolutní majoritu zdrojů příjmů na důchod. Proč to podle vás neplatí v ČR?
Tomáš Síkora: U nás je politicky již od devadesátých let více preferováno penzijní připojištění před životním pojištěním. U ŽP je pouze daňová výhoda, kdežto penzijní připojištění má ještě tu přímou státní dotaci a vždycky už od devadesátých let tu bylo silně podporováno penzijní připojištění. Druhá věc je, že pojišťovny za svojí existenci nedokázaly v ČR dostatečně vytvořit kredit prodeje životního pojištění a teď beru životní pojištění celkově. A jako trh jsme si způsobili to, že debata, která se dnes vede v médiích, zase odrazuje mnoho klientů, kteří bez ohledu na to, jak to dopadne, budou mít pachuť v ústech, že to je zase hra s klienty.
Pojišťovny jsou nyní na křižovatce, jak uchopit celý produkt životního pojištění. Já nejsem žádný analytik, ale myslím si, že pojišťovny se budou muset vrátit k „tradičnímu pojištění“, které bude mít pro klienta určitou komponentu jistoty. Má-li ŽP tvořit určitý příjem na důchod, tak já jako člověk, který si tam ukládám nějaké své zdroje, chci vědět, že budu mít nějaké minimální garantované zhodnocení a pak si tam budu chtít ty peníze z portfolia ukládat. Velmi stojím za názorem pana Mráze, který poukazuje na to, že my jsme se jako pojišťovny odpoutali od našeho core businessu, a to je nabízet klientům jistotu, stali jsme se alternativou investičních společností a investiční společnosti se snaží být alternativou k IŽP hlavně v provizích. A já si myslím, že je třeba jasně nastavit, čím se ty jednotlivé trhy zabývají, že to nejsou substituty, ale ty produkty jsou komplementární. Proč vykrádat sami sebe. To já vidím jako největší výzvu do budoucna. Já si myslím, že třeba za deset let bude pojišťovnictví vypadat naprosto jinak. Že pojišťovny budou těmi technickými institucemi, které budou nést riziko, budou vytvářet produkty a distribucí se budou zabývat jiné instituce, které to umí lépe, jsou blíže zákazníkovi, jsou schopni produkt prodat mnohem efektivněji.
Rovněž tu musí být silný politický statement, že stát chce podporovat lidi dlouhodobě spořící na důchod. Ten postoj je hodně slabý už proto, že se zrušil druhý důchodový pilíř. Tady neslyšíme od jediného politika lidé, spořte si na důchod, máte tady tyto formy a my jako stát vám dáme nějaké výhody. Musí tu být osvěta, motivace a podpora státu a to tu není.
Komentáře
Přidat komentář