Rybářská pohádka, aneb jak zatočit s (pod)vodníkem


			Rybářská pohádka, aneb jak zatočit s (pod)vodníkem
24.12.2015 Téma

Čas Vánoc, plný romantického souznění a rozjímání, bývá (nejen) v našich končinách spojován s kouzlem pohádek. Na portálu oPojištění není tento útvar úplně obvyklý. Dokonce tuším, že se na něm doposud žádná neobjevila. Jako každá pohádka, je i ta naše především o boji dobra se zlem (schválně kdo vyhraje), a navíc i určitou podobností s trampotami kolem nás. Ani to není ostatně nic neobvyklého. I v řadě klasických pohádek se odrážely bolesti a strasti lidí, kteří si s nimi v tu chvíli nedokázali dost dobře poradit. Takže i ta naše pohádka je z tohoto pohledu úplně obyčejná. Ale dost teoretizování. Příběh začíná…

 

Byl jednou jeden kraj plný rybníků napájených říčkou Rybničkou, která z nich i vodu do veliké řeky odváděla. Na těchto rybnících hospodařili rybáři. Každý z nich měl svůj vlastní, někdo větší, jiný menší a kromě toho ještě několik menších sádek. Svoje úlovky prodávali do širokého okolí. Nejčastěji to byli kapři, ale našli se i amuři, štiky, líni, nebo okouni. Práce to byla těžká, ale kromě obživy přinášela rybářům i radost z krásných a chutných ryb. V tom kraji žil také vodník. Bylo to staré dobračisko a protože o sobě tvrdil, že jeho praděd kdysi přitáhl z Němec, neřekl mu nikdo jinak než „Biedermann“. Pomáhal rybářům se o rybníky starat, čistit je od bahna a když se nedej bože někdo topil, tak ho nestáhl pod hladinu, jak by se dalo od vodníka očekávat, ale naopak mu pomohl na břeh. Když pak přišel čas výlovu, tak také pomáhal a za ryby, které on sám z rybníku vylovil, dostával od rybářů koláče a uzené. A tak žili všichni v klidu a spokojeně.

Jednoho dne připlaval proti proudu říčky Rybničky další vodník. Původně žil na veliké řece, ale tam se doslechl, že v kraji rybníků žije hastrman jen jeden a má se tam dobře. Zastavil se u Biedermanna, řekl, že je původem také z Němec, jmenuje se Wender a prý by mu rád pomohl se všemi jeho povinnostmi. Ten dobrák se zaradoval, že už nebude na všechno sám a svého zeleného kolegu radostně uvítal. Na druhý den ráno jej pak představil všem rybářům z okolí a postupně mu ukázal, jak rybníky od bláta čistit, o ryby se starat, kam se chodí místní děti koupat a je tam tak nutné být vždy na pozoru, zda se některé z nich netopí. Pak ukázal Wenderovi jednu neobývanou starou vrbu a ten zůstal.

Přišel podzim. Rybáři se chystali na výlovy a těšili se na to, kolik krásných ryb jim jejich rybníky vydají. První z nich vypustil svůj rybník a ryb v něm bylo požehnaně. Rybář se svojí rodinou a za pomoci obou vodníků je všechny vylovil, dal je do kádí a převezl do svých sádek. Oba vodníci dostali svoji zaslouženou odměnu. Na druhý den byl výlov dalšího rybníku patřícímu jinému rybáři. Úlovek byl ještě bohatší než u prvního rybáře a to hlavně díky tomu, že Wender dokázal vylovit mnohem víc ryb, než Biedermann. Však také dostal za odměnu více koláčů a uzeného. Druhý z rybářů byl na svůj úlovek náležitě pyšný a tak nelenil a šel se tomu prvnímu pochlubit. Ten se nechtěl nechat zahanbit, zavedl ho k sádkám se svým úlovkem, ale tam ho čekalo nemilé překvapení. Zdálo se mu, že je tam těch ryb mnohem méně, než včera. Posmutněl, chvíli nad tím kroutil hlavou, ale nakonec si řekl, že se asi včera nechal unést radostí, trochu více oslavoval, a proto viděl sádky plnější ryb, než tomu ve skutečnosti bylo.

Na třetí den se chystal výlov dalšího rybníka. I tentokrát bylo víc ryb, než kdokoliv čekal. A opět se činil především vodník Wender. Třetí rybář neměl dokonce ani tolik koláčů a uzeného, aby ho dostatečně odměnil a tak mu dal i nějaké hrnečky a pentličky. Třetí rybář byl také patřičně pyšný na svůj úlovek a hned se chtěl poměřovat s tím druhým. Ani ten nechtěl zůstat zpátky a chtěl se pochlubit svým včerejším úlovkem. Ale když přišel ke svým sádkám, nemohl se zbavit pocitu, že včera těch ryb bylo víc. I on si pomyslel, že se mu den předtím z bujaré oslavy úlovku asi zatemnil zrak. Přeci ryby ze sádek samotné nevyskáčou.

A tak to pokračovalo čtvrtý den, pátý den i den šestý. Vždycky byl úlovek bohatý, nejvíc ryb přinesl Wender a za to dostal bohatou odměnu. Ovšem další den měl každý z rybářů pocit, že ryb v jeho sádkách ubylo. Ti však nebyli hloupí. Došlo jim, že to není náhoda, že jim nejspíš někdo ryby ze sádek bere a ty pak „vyloví“ z rybníku jiného rybáře. Jejich podezření padlo na Wendera. Nakonec to nebylo tak složité a rybáři se rozhodli, že si s ním promluví. Se zlou se však potázali. Wender se rozčílil a řekl jim, že když jsou na něj takoví, že jim nemusí s žádným výlovem příště pomáhat. Rybáři se zalekli, že by se jim taky mohlo stát, že by jim ryby ze sádek mizely, ale při výlovu by jim Wender žádné nepřinesl, a raději se mu za svoji podezřívavost omluvili. Utěšovali se naivně tím, že dostanou od Wendera více ryb, než kolik jim jich potom sebere. A za to mu budou dávat koláče, uzené, hrnečky, pentličky a i na něco pro zahřátí dojde. A tak čas plynul dál.

Po nějaké době však došla rybářům trpělivost. Nechtěli už být dále za hlupáky a tak se obrátili na vrchnost. Ta vyslala do kraje rybníků svého inspektora, aby zjistil, jaká je skutečnost a jestli jsou stížnosti rybářů oprávněně. Inspektor usoudil, že ano a tak vrchnost Wendera přísně pokárala a nakázala mu, aby se svými alotriemi přestal a svoje povinnosti začal vykonávat poctivě. Inspektor totiž zjistil, že on nejenom, že čachroval s rybami, ale ani o rybníky se nestaral a ty se tak pomalu zanášely bahnem. Když Wender dostal do rukou vrchnostenský přípis, rozesmál se tak moc, že z toho málem popraskaly u rybníků hráze. Poté, co vrchnost viděla, že je mu její výnos pro legraci, rozhodla se svoje nařízení zpřísnit. A protože chtěla měřit všem stejně, vydala předpis pro všechny vodníky, kde se pravilo, že musí nadále vykonávat svoje povinnosti a přitom nesmí požadovat víc než pět koláčů, půl kila uzeného, tři hrníčky a deset pentliček na každou káď vylovených ryb. To Wendera rozesmálo tak, že tentokrát už hráz jednoho rybníka praskla.

A co přitom dělal Biedermann? Byl ze všeho smutný. Vadilo mu, že kvůli Wenderovi vypadají všichni vodníci, jako pod-vodníci. Ani mezi rybáři nepanovala pohoda. Ne, že by si navzájem přáli něco špatného, ale každý z nich byl rád, když se Wender „věnoval“ raději někomu jinému, než právě jemu. A aby měli klid, dávali Wenderovi prakticky všechno, o co si řekl. Oficiálně sice dostával jen pět koláčů, půl kila uzeného, tři hrníčky a deset pentliček za každou káď ryb, ale kromě toho i dvě lahve šnapsu a i na kuřivo došlo. Jeden z rybářů mu dokonce slíbil, že mu ve svém rybníku zřídí útulnou komůrku. Wenderovi se to zalíbilo. U něj ale platilo, že když mu někdo podá prst, tak po něm hned chce celou ruku. A tak řekl, že si přeje, aby mu rybáři postavili vodní hrad s nezávisle vytápěnými místnostmi.

Jednoho večera seděli všichni rybáři z okolí smutně v obecní hospodě. Prohlíželi si plány onoho vodního hradu, když vtom někdo zaklepal na okno. Podívali se zvědavě ven a tam se zelenal Biedermann. Nebyli zrovna nadšeni, že vidí právě vodnického mužíčka, ale ten se nenechal znechutit jejich otrávenými pohledy a pravil, že pokud oni nechtějí svoje rybářské a on svoje vodnické řemeslo pověsit na hřebík, nezbývá, než aby se všichni proti Wenderovi spojili. Tedy rybáři a poctiví vodníci, respektive vodník. Rybáři to uznali a Biedermann jim představil svůj plán.

Po několika dnech se Wender nechal slyšet, jak že to vypadá s tím jeho vodním hradem a jestli už rybáři vědí, jak zajistí nezávislé vytápění všech místností. Ti mu řekli, že jsou jen rybáři a tudíž neví, jak má hrad přesně vypadat a proto, že zatím postavili jen jednu místnost. A aby se do ní podíval, jestli by mu to takto vyhovovalo. Wender se zachmuřil, ale nakonec milostivě svolil, že se tedy podívá. Přitom dodal, že jestli se mu to nebude líbit, tak zanese rybníky takovým množstvím bahna, že tam ani mřenka nepřežije. Společně pak šli k rybníku, kde měl vodní hrad stát. Tam už čekal Biedermann. Když vodní hrad pro vodníka, tak je přece jasné, že pod vodou a kdo jiný by tam s Wenderem šel. Oba vodníci se potopili až na dno a zanedlouho stáli přede dveřmi. Biedermann je otevřel a pokynul Wenderovi, aby vstoupil. A pak se to stalo. Sotva Wender vešel do místnosti, ocitl se v síti z provazů z devatera lýčí. Mohl sebou házet, jak chtěl, ale jak je notoricky známo, na provaz z lýčí je vodník krátký. A tak jej rybáři vytáhli, naložili na vůz (do kádě s vodou, aby neutrpěla jeho vodnická práva a on si nemohl u vrchnosti stěžovat) a odvezli ho k veliké řece, kde ho ze sítě vypustili. A aby se už nemohl vrátit, přehradili říčku Rybničku v místě pod všemi rybníky pevnou sítí z provazů upletených z devatera lýčí.

V kraji rybníku zavládl opět klid a mír. Rybáři s Biedermannem toho, kdo jim kazil dílo, chytili, vyhnali a udělali vše pro to, aby se už nikdy nevrátil. I když pro Biedermanna to tím neskončilo. Musel ještě zachránit pověst všech poctivých vodníků. A tak se musel dlouho ohánět, aby napravil tu spoušť, co Wender napáchal. Když dal konečně všechno do pořádku, dostal od rybářů návdavkem koláče i uzený a navíc trochu žitné, přestože žádné ryby nenachytal. I když jednu pořádně velkou vlastně ano – Wendera. Od té doby mají rybáři klid. Rybníky jsou čisté a plné ryb a nikomu už žádné záhadně ze sádek nemizí. A všichni mají rádi svého vodníka. A tak je tomu dodnes…  

Pohádka skončila, dobro (překvapivě) zvítězilo a my bychom mohli „překliknout“ na nějaký jiný článek. Ovšem možná bychom si mohli z příběhu vzít i nějaké poučení. Pokud totiž někdo dělá rotyku a nefunguje nic, co by ho umravnilo, tak nezbývá, než jej poslat k „veliké řece“ a udělat vše pro to, aby se už nikdy nemohl vrátit… 

Kateřina Lhotská
expert pro pojišťovací sektor, člen Finanční akademie Zlaté koruny

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články