„Věřím, že se nakonec v řecké krizi nějaké řešení přece jen najde,“ podotýká. Mimo jiné i proto, že by odchod Řecka z eurozóny znamenal veřejné přiznání toho, že v tom, jak funguje jednotná evropská měna a její pravidla, byla chyba od samého začátku. Přitom většina evropských politiků za eurem stála a investovala do tohoto projektu značný politický kapitál.
Podle Lízala by ale ani odchod Řecka z eurozóny neměl na Česko přímo velký vliv proto, že české finanční ústavy nevlastní téměř žádné řecké cenné papíry a pohledávky v Řecku. Zprostředkované dopady, tedy například dočasný pokles důvěry investorů v ekonomiky zemí platících eurem, by byly podle něho jen „obvyklým ekonomickým šokem“. Řecko je navíc jen malou částí evropské ekonomiky, jeho HDP tvoří necelá dvě procenta HDP eurozóny.
„Český finanční sektor je velmi odolný,“ zdůrazňuje Lízal a české banky podle něho mají tolik prostředků, tedy takovou kapitálovou přiměřenost, že „řecký krach dopad mít prostě nebude“. Žádná speciální opatření pro případ řeckého bankrotu a vystoupení z eurozóny proto Česká národní banka nechystá. Využila by případně jen to, co používá normálně pro řízení ekonomiky – může jít třeba o manipulaci s úrokovými sazbami. „Není potřeba znovu vymýšlet kolo,“ míní Lízal.
Podle něho jsou nyní centrální banky v případě dluhové krize eurozóny stavěny před problémy, které jim nepřísluší. Řeší fiskální problémy s měnovou politikou – místo toho, aby problémy s dluhy zvládaly vlády prostřednictvím svých rozpočtů a politických opatření. Ať už jde o šetření, či změny v daních a sociálních systémech, spadly potíže na centrální bankéře. Evropská centrální banka (ECB) například financuje řecké banky prostřednictvím nouzových úvěrů a pomáhala zadluženým zemím nákupem jejich dluhopisů, čímž snižovala úrok, za který si půjčují.
ECB se tak v Řecku dokonce dostala až na hranu, či za hranu svých vlastních pravidel pro poskytování hotovosti bankám v eurozóně. „Ale co jiného dělat? V případě krize je nejúčinnější fiskální politika, ta se však dostala na své limity nestřídmosti. Zbývá nám tedy měnová politika, byť ta je v podstatě méně vhodná k řešení podobných situací. Ale nic jiného není k dispozici. Žijeme v nestandardní době,“ tvrdí Lízal.
Podle bankéře pomáhá nyní české ekonomice to, že česká centrální banka už před více než rokem a půl oslabila českou měnu vůči euru a stále tvrdí, že by se kurz eura měl držet kolem 27 korun a koruna by neměla posilovat. „Kurzovým závazkem jsme zabránili riziku, které lze v Řecku též vidět, totiž deflační spirále,“ prohlašuje Lízal.
„V Řecku deflace zdražuje dluhy a to vede k jejich nesplatitelnosti, omezení poptávky a nakonec celkovému dalšímu ekonomickému úpadku. Tomu jsme se v Česku vyhnuli.“ Deflace, tedy pokles cen v ekonomice, způsobuje, že měna je fakticky stále silnější, lze si za ni více koupit, a tak je těžší splácet dluhy. Podle některých ekonomů navíc lidé v okamžiku, kdy klesají ceny, odkládají nákupy s tím, že bude levněji, a tak brzdí ekonomiku, které chybí poptávka.
„Je ovšem třeba připomenout, že Česká republika rozhodně nemá a nikdy neměla zdaleka tak velké dluhy jako Řecko a že deflace by se na jejich splatitelnosti podepsala jen minimálně,“ dodává Lízal.
Komentáře
Přidat komentář