Je promlčení fér?

Pojistný obzor je k přečtení ZDE

Institut promlčení je neoddělitelnou součástí právních řádů již od dob antického Říma. Jakkoli se promlčení nároku může často jevit jako morálně nespravedlivé („Proč bych neměl dostat zaplaceno jen proto, že jsem nepodal do tří let žalobu, ačkoliv jsem svou práci řádně odvedl?“), má v právu své nezastupitelné místo. Podstatou promlčení je předpoklad, že každý se má o svá práva dostatečně starat a je jen na něm, aby svůj případný nárok včas uplatnil. Tím, že promlčení motivuje k rychlému uplatnění práv, pomáhá věřitelům předcházet v případném soudním řízení možnému důkaznímu nedostatku způsobenému delším časovým odstupem, a takto je tedy současně i chrání. Z pohledu dlužníka pak není akceptovatelné, aby nejistota, která je právním vztahům vlastní, trvala po neomezeně dlouhou dobu; naopak je třeba, aby i dlužníci věděli, po jak dlouhou dobu je právo proti nim soudně vymahatelné.[1]

Ať už jsou ale důvody jakékoli, promlčení je v českém právním řádu jasně zakotveno, a pokud má být právo pro jeho adresáty předvídatelné, musí existovat i elementární právní jistota, že se podle něj bude postupovat. Rozhodnutí vylučující aplikaci zákonem předepsaného institutu promlčení s odkazem na korektiv dobrých mravů pak musí být nutně zcela výjimečná a vždy odůvodněná podstatnými okolnostmi konkrétního případu, jak potvrzuje i Ústavní soud, který v řadě svých rozhodnutí opakuje, že „institut promlčení patří k těm zásadním a závažným institutům občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku a že nelze do jeho výkladu zasahovat ať již extenzivně, či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad“[2].

Mohlo by vás zajímat: CZECH INSURANCE AGENCY rozšířila řady STAR INSURANCE GROUP

Jak poznat, zda je promlčení v rozporu s dobrými mravy

Vzhledem k variabilitě mezilidských vztahů není možné předem jasně specifikovat, kdy bude námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a kdy ne. Nejedná se tedy o otázku, kterou by bylo možné exaktně vymezit právním předpisem, nýbrž je třeba spoléhat na srovnání s rozhodnutími soudů v jiných, pokud možno co nejvíce podobných případech.[3]

Dlouhodobou, poměrně konzistentní praxí Nejvyššího soudu se vykrystalizovalo několik obecných pravidel, která je třeba při posuzování nemravnosti námitky promlčení vždy zkoumat. Tato Nejvyšší soud shrnuje většinou tak, že „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“[4]. Rozloženo na jednotlivé podmínky, je třeba řešit: 1) zda došlo ke zneužití práva namítat promlčení na úkor druhého účastníka, 2) zda takový účastník promlčení nezavinil, 3) zda by pro něj byla nedobytnost jeho práva nepřiměřeně tvrdým postihem a 4) z jakých důvodů své právo včas neuplatnil, a to vše ve vzájemném kontextu. Do těchto alespoň relativně předvídatelných pravidel pak dále vnáší své (do jisté míry „volnomyšlenkářské“) představy také Ústavní soud. Přestože sám uznává nezpochybnitelné místo promlčení v českém právním řádu, přece jen jde oproti Nejvyššímu soudu ještě o krok dál, a to při zohledňování konkrétních společensky významných okolností, ze kterých dovozuje nemravnost námitek promlčení.

Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Koronamrška nahnala lidi do ložnic...

Základem je zneužití práva

Jak bylo řečeno výše, vznesení námitky promlčení je třeba považovat obecně za samozřejmou věc. V případech, kdy soudy přistoupí k omezení promlčení, většinou figuruje alespoň do určité míry prvek zneužití práva, které je v rozhodnutích Nejvyššího soudu ztotožňováno se šikanou. Za takové zneužití, resp. šikanózní jednání, pak bývá považováno takové jednání, které se sice nachází v mezích právních norem, ve své podstatě ale sleduje jiný cíl, a to způsobit druhému újmu.[5]

Neznamená to ovšem, že by na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy bylo možné usuzovat jen v případech nějakého aktivního jednání, kterým bylo zabráněno včasnému podání žaloby (usnesení Nejvyššího soudu č. 28 Cdo 4180/2013). Soudy v těchto případech posuzují širší okolnosti související s uplatněním námitky promlčení a o jejím rozporu s dobrými mravy tak rozhodly např. v případě:

• kdy námitku promlčení nároku na náhradu škody vzneslo město, které v podkladovém sporu postupovalo v rozporu se svými vnitřními předpisy, později svůj chybný postup uznalo a ujišťovalo věřitele o nápravě. Nejvyšší soud v tomto případě zdůraznil, že v této věci nebylo pozdní uplatnění práva důsledkem liknavosti ani nedbalosti při jeho vymáhání, nýbrž pragmatickým řešením, předem dohodnutým s městem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3319/2013);
• kdy nemravnost námitky promlčení namítala pojišťovna proti obmyšlené, která zjevně záměrně vyčkávala s uplatněním práva na pojistné plnění do doby, než uplyne promlčecí lhůta námitky relativní neplatnosti pojistné smlouvy pro omyl na straně pojišťovny (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 473/2019);
• námitky promlčení vznesené advokátem vůči svému klientovi, který po něm požadoval náhradu škody způsobené poskytnutím nesprávné právní rady, kdy k promlčení došlo v důsledku zbytečného protahování předchozího sporu a marného vymáhání dalších nároků právě na základě doporučení tohoto advokáta (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2016).

Na druhou stranu soudy nepřisvědčily námitce rozporu s dobrými mravy v případě:

• kdy státní podnik jako vlastník nebytového prostoru namítal promlčení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (jednalo se o náhradu za zhodnocení nebytového prostoru). Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci, že by nemravnost této námitky mohla spočívat v postavení státního podniku jako silnější strany nebo ve skutečnosti, že to byl státní podnik, kdo sám smlouvu připravil, a stěžovatel tak mohl očekávat, že bude platná, ani tomu, že veškeré okolnosti případu by měly svědčit o zlé víře na straně státního podniku (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1447/18);
• promlčení dluhu z půjčky, kdy dlužník opakovaně sliboval vrácení půjčené částky a slovně i částečným plněním ujišťoval věřitele, že dluh hodlá uhradit, avšak věřiteli jinak nic nebránilo včasnému uplatnění svého práva u soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 126/2009);
• promlčení náhrady za nemovitost neoprávněně zpeněženou v rámci insolvenčního řízení, kdy Ústavní soud kategoricky vyloučil, že by nemravnost námitky promlčení mohla být dovozena ze samotné skutečnosti, že jedna ze stran má oproti straně druhé výhodu vyšších odborných znalostí s tím, že pokud by měl této argumentaci přisvědčit, znamenalo by to, že „nárok osoby méně odborně zdatné se nikdy nepromlčí“ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3521/13).

Mohlo by vás zajímat: Vláda schválila strategii kybernetické bezpečnosti na následujících pět let

Souvislost s námitkou promlčení jako takovou

Nejvyšší soud také dovozuje, že „o jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna“[6]. Jinak řečeno, pokud se jedná např. o právo na náhradu škody, nelze rozpor námitky promlčení s dobrými mravy shledávat v samotném porušení povinnosti, které je důvodem vzniku škody, ale musí vyplývat z dalších okolností specificky souvisejících s tím, kdo, proč a v jakém kontextu námitku promlčení uplatnil.

To ale neznamená, že by nemravnost námitky promlčení nemohla být založena stejnou smlouvou, ze které má být pro neplatnost vydáno bezdůvodné obohacení. V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1003/2014 Nejvyšší soud dovodil rozpor s dobrými mravy, neboť námitka promlčení měla v zásadě původ již v samotném znění smlouvy. Důvodem však bylo to, že již smlouva samotná byla konstruována tak, že v zásadě nebylo vůbec možné promlčení se vyhnout, tzn. že i v tomto případě se jednalo o okolnosti přímo související s uplatněním námitky promlčení jako takové, a nikoli s důvodem její neplatnosti. Výše uvedená podmínka tedy platí i v tomto případě, přestože původ nemravnosti promlčení pocházel přímo z textu neplatné smlouvy, nespočíval však v defektech, pro které byla dovozována neplatnost smlouvy.

Mohlo by vás zajímat: Kontrola klientů finančních institucí v boji proti praní špinavých peněz

Nepřiměřená tvrdost sama o sobě nestačí

Tvrzení ohledně nemravnosti námitky promlčení bývá velmi často odůvodňováno nepřiměřenou tvrdostí jeho důsledků. Tento argument však sám o sobě nemůže obstát. Promlčení není pro osobu, která je jinak v právu (a nebýt promlčení, mělo by jí být plnění řádně poskytnuto), samozřejmě vůbec nic příjemného. Promlčené částky pak nezřídka znamenají i citelný zásah do ekonomických poměrů osoby, která o ně přichází. To je však jen typický projev promlčení, a podmínka nepřiměřené tvrdosti nemůže být proto v žádném případě samostatně uvažována jako kritérium, na jehož základě by bylo možné aplikaci promlčení vyloučit. Tento parametr je třeba poměřovat vždy s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva i s důvody, pro které nebylo takové právo včas uplatněno.

V praxi pak Ústavní soud v zásadě na argumentu nepřiměřené tvrdosti postavil např. závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04, kde námitku promlčení posoudil jako nemravnou, když dovodil, že „právní stát nemůže fungovat bez předpokladu obecně vyžadované míry poctivého jednání mezi lidmi. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině jako základu společnosti se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy obzvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat“.

Mohlo by vás zajímat: 3Q 2020: AIG vykazuje zlepšení v neživotním pojištění. AXA růst výnosů o 3 %

Osoba, která námitku promlčení uplatňuje

Kromě výše uvedených „tvrdých“ podmínek, tedy podmínek, které musí být splněny vždy, zohledňují soudy vyšších instancí při posuzování mravnosti námitky promlčení také další aspekty. Jako obzvlášť významné se s ohledem na četnost výskytu související judikatury a rozhodnutí, jimiž byla námitka promlčení posouzena jako nemravná, jeví postavení osoby, která takovou námitku uplatňuje. Základním východiskem takových rozhodnutí je zjednodušeně řečeno požadavek, aby stát a příp. i další instituce či osoby vystupující v „mocenském“ postavení přebíraly vyšší zodpovědnost za své jednání. Jinými slovy, podle soudů je třeba na procesní postupy takových osob klást vyšší nároky a není akceptovatelné, aby se zprostily své odpovědnosti nebo jiné povinnosti plnit pouhým vznesením námitky promlčení. Konkrétně pak soudy postupují přísněji kromě organizačních složek státu a jím zřízených organizací také vůči obcím, soudním exekutorům nebo insolvenčním správcům apod.

V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2552/18 pak Ústavní soud posunul výše uvedené vnímání ještě o stupínek dál, když zmiňuje i požadavek ochrany slabší strany, ačkoliv „lze souhlasit s tvrzením, že pouze ze samotné skutečnosti, že účastník řízení byl v postavení spotřebitele, rozpor s dobrými mravy paušálně dovodit nelze“. Rozpor s dobrými mravy byl proto dovozen s přihlédnutím k dalším okolnostem, které byly s tímto postavením spojeny (viz níže).

Co to znamená pro spory o platnost pojistných smluv na IŽP?

Tvrzení ohledně nemravnosti námitky promlčení vznesené pojišťovnou ve sporech o platnost IŽP bývá odůvodňováno tím, že údajnou neplatnost pojistné smlouvy způsobila výhradně pojišťovna jako její jediný autor, a že pojišťovny navíc nemohou být ani v dobré víře, když se uzavíráním takových smluv vědomě snaží obejít zákonné podmínky poskytování investičních služeb. Tato argumentace je pak vždy doprovázena odkazem na nepřiměřeně tvrdý postih vůči klientům, kteří v důsledku promlčení přijdou o vložené finance. Je pravda, že jsou to pojišťovny, kdo připravuje návrhy pojistných smluv, i že tyto návrhy nejsou připraveny k vyjednávání. Zásadním nedostatkem této argumentace je ale z pohledu nemravnosti námitky promlčení to, že to nejsou pojišťovny, kdo jejich platnost napadá. Naopak. Pojišťovny k těmto smlouvám dlouhodobě přistupovaly a nadále – nejsou-li donuceny k opaku – přistupují jako k platným: poskytují z nich pojistná plnění, odkupné i mimořádné výběry. Ze stejného důvodu se pak ani samy pojišťovny aktivně nedomáhají vydání bezdůvodných obohacení za jimi poskytnutá plnění, a to ani v případech, kdy klient již namítl neplatnost.

Neplatnost pojistných smluv namítají vždy klienti, kteří měli ve většině případů roky trvající pojištění, na něž pravidelně platili pojistné a s nímž dále disponovali, uzavírali dohody o změně výše pojistného, měnili obmyšlené osoby, popř. je i ukončovali. Tuto neplatnost pak namítají prakticky z jakýchkoli, byť sebeméně relevantních důvodů (zejména s odkazem na existenci poplatků). Všechny související argumenty pak mají jedno společné – vždy mají základ již v textu samotné pojistné smlouvy. V řízeních ovšem nejsou tvrzeny ani prokazovány žádné překážky, které by bránily včasnému zahájení řízení; naopak ve většině z nich je součástí spisu i dokumentace prokazující, že klienti byli o stavu svých pojištění každoročně řádně informováni. Za této situace tak není důvodem promlčení nároku nic jiného než jejich vlastní neaktivita.

Mohlo by vás zajímat: Letadla na zemi: Pojistitelům hrozí kumulace rizik

Proti námitkám ohledně nemravnosti promlčení svědčí dále i to, že neplatnost pojistných smluv je dovozována z řady poměrně technických a nezřídka komplikovaných defektů, které dosud nebyly potvrzeny Nejvyšším ani Ústavním soudem, tedy takovým soudem, jehož rozhodnutí by bylo možné považovat za „precedent“. Opět je tedy sice třeba připustit, že kvalita pojistné dokumentace nebyla u historicky sjednávaných pojistných smluv vždy ideální, hledat však v této souvislosti nějaký záměr použitelný na podporu tvrzení ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by nemělo být u soudu udržitelné.

Žádné z ustanovení napadaných pojistných smluv pak není ani konstruováno tak, aby uplatnění promlčení přímo vylučovalo. Tím se podstatným způsobem odlišuje od výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, kde byl shledán původ nemravnosti námitky promlčení již v samotném textu neplatné smlouvy. Další nezanedbatelnou odlišností případu řešeného Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí bylo i to, že jedna a táž strana uplatňovala – přesně opačně, než je tomu ve sporech o platnost pojistných smluv na IŽP – současně jak námitku neplatnosti, tak i námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Závěrem je třeba zmínit i další z výše odkazovaných rozhodnutí, konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2552/18 ohledně postavení spotřebitele jako slabší strany, který by se mohl z pohledu pojišťoven zdánlivě jevit jako nepříznivý – to však jen pokud by se z kontextu vytrhly pouze související citace. Jak ale upozorňuje i sám Ústavní soud, argument slabšího postavení jedné ze stran nelze chápat izolovaně, kdy současně zdůrazňuje další problematické aspekty, které řešený případ po skutkové stránce výrazným způsobem odlišují od sporů vedených s pojišťovnami o platnost jejich pojistných smluv na IŽP, a to zejména:

• Stěžovatelka v tomto případě nepřistoupila ke svému právu liknavě. Naopak se ho velmi aktivně domáhala bezprostředně po jeho vzniku. Včas ho v zásadě uplatnila i soudně, bylo však zamítnuto z formálních důvodů, navíc za situace, kdy podle jiného rozhodnutí Ústavního soudu (jakkoli vydaného později) ani zamítnuto být nemělo.
• V případě řešeném Ústavním soudem odmítla pojišťovna plnit, zatímco – jak už bylo řečeno výše – pojišťovny se ke svým závazkům z pojistných smluv na IŽP staví rozhodně čelem.
• Stěžovatelka pak byla v tomto případě po celou dobu vymáhání pojistného plnění v podstatně znevýhodněné osobní situaci: nejenže utrpěla poškození zdraví, které vyústilo v invaliditu 3. stupně, ale nadto musela, i přes existenci pojištění, ze kterého mělo být podle Ústavního soudu řádně plněno, vynakládat významné prostředky z vlastních financí. Veškeré tyto okolnosti pak velmi úzce souvisejí s uplatněním námitky promlčení jako takové, zatímco námitky proti platnosti pojistných smluv na IŽP mají původ již v obsahu těchto smluv samotných, kdy ke korekci údajných defektů, které jsou v souvisejících řízeních namítány, slouží jiné právní instituty (např. neplatnost pro omyl).
• Srovnávat nelze ani požadovaný typ plnění. Je zcela legitimní očekávat, že pojišťovna bude mít propracovanou metodiku pro účely poskytování pojistného plnění a dostání své základní povinnosti z poskytovaného pojištění. Likvidace pojistných událostí tedy probíhala rychle, ale hlavně správně. Okolnosti napadání pojistných smluv na IŽP jsou však zcela odlišné. Promlčení se sice týká finančních prostředků investovaných pojištěnými, ovšem za situace, kdy se zcela dobrovolně rozhodli zbavit se svého pojištění, přestože kdyby tak neučinili, dostali by zaplaceno plnění ve výši v pojistné smlouvě dohodnuté.

Shrnuto a podtrženo, pokud jde o naplnění Nejvyšším soudem dovozovaných podmínek, za kterých by mohla být námitka promlčení shledána jako nemravná, pojišťovny se nesnaží využít slabšího postavení spotřebitelů, kteří jsou jejich smluvními partnery, a zneužít proti nim námitku promlčení. Jejich jednání není v žádném ohledu šikanózní a jediným důvodem, proč nebylo právo na vydání bezdůvodného obohacení (pokud skutečně vzniklo) včas uplatněno, je, že ze strany spotřebitelů nebylo zahájeno příslušné řízení.

Mohlo by vás zajímat: Jak se dopracovat v EU k lepší regulaci?

Závěrem

Promlčení se může v určitých případech jevit jako nespravedlivé, je s ním ale třeba počítat a podle toho se o svá práva i starat. Přestože soudy vyšších instancí ve specifických případech umožňují vyhnout se aplikaci promlčení, detailní analýzou dostupných souvisejících rozhodnutí nelze než dospět k závěru, že v případě sporů o platnost pojistných smluv na IŽP by neměly být důvody pro shledání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy obecně dány. Nicméně již Cicero věděl, že u soudu a na moři jste v rukách božích.

Pojistný obzor je k přečtení ZDE

Marta Fišnerová
Advokátka
JŠK, advokátní kancelář

[1] Viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 21/02: Účelem promlčení je jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. „vynutitelnosti“) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou – zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby – vždy spjaty s určitou sporností.
[2] Též v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 21/02.
[3] I soudy mají v těchto případech širokou možnost uvážení tak, aby jejich rozhodnutí „v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu“, jak odkazuje Nejvyšší soud např. ve svých rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 1547/2013 nebo 28 Cdo 1003/2014.
[4] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 nebo sp. zn. 33 Cdo 2244/2015.
[5] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2972/2005 nebo sp. zn. 25 Cdo 2905/99.
[6] Např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo sp. zn. 25 Cdo 4579/2008.