Pojistný obzor je k přečtení ZDE
První rozhodnutí má přesah také mimo oblast pojištění motorových vozidel, neboť jeho závěry jsou v zásadě aplikovatelné i na jiná pojištění než pojištění majetku, resp. než havarijní pojištění (z něhož uvedené rozhodnutí vzešlo). Zajímat by mohlo především pojistitele, neboť se vyjadřuje k otázce neposkytnutí pojistného plnění z důvodu úmyslného jednání. Jedná se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1016/2019 ze dne 24. června 2020.
Nahodilost v pojištění
Předmětem sporu bylo vyplacení pojistného plnění ve výši zhruba 800 000 Kč z havarijního pojištění. S vozidlem havarovala sama majitelka vozidla, která také s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu a po pojistiteli se po vzniku škody na vozidle domáhala pojistného plnění.
V trestním řízení bylo k okolnostem nehody zjištěno, že majitelka vozidla s vozidlem ohrozila ostatní účastníky silničního provozu, jejich životy, zdraví i majetek, když ve středně hustém silničním provozu svévolně a bez omluvitelné příčiny řídila vozidlo extrémně vysokou rychlostí nejméně 177 km/h, ačkoliv věděla, že rychlost jízdy je v obci omezená. Rychlostí nejméně 143 km/h narazila v levém jízdním pruhu do osobních vozidel, způsobila tak škodu na vozidlech a na zdraví dalším osobám a byla za to odsouzena pro spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti. Soud také zjistil, že média informovala o honičce vozidel, která se týkala vozidla žalobkyně. Soud 1. stupně tedy došel k závěru, že se nejedná o pojistnou událost. Podle názoru soudu nebyla dána nahodilost podle definice pojistných podmínek, když by bez protiprávního jednání majitelky vozidla ke škodě nedošlo. Kromě toho bylo vozidlo užito ke spáchání trestné činnosti pojistníka, což je dalším důvodem výluky z pojištění. Žaloba byla proto zamítnuta.
Mohlo by vás zajímat: Petr Pecina: Osobní setkání s klienty nic nenahradí
Odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně potvrdil. Podle jeho názoru bylo zřejmé, že se majitelka vozidla dopustila přečinu, za který byla pravomocně odsouzena. Její jednání soud posoudil jako vědomou nedbalost, protože si musela být vědoma toho, že při tak radikálním porušení dopravních předpisů může způsobit škodu, a pro ten případ s tím zjevně byla srozuměna. Nejednalo se tedy o nahodilou událost ve smyslu pojistných podmínek havarijního pojištění.
K Nejvyššímu soudu se kauza dostala mj. k řešení otázky, zda jednání pojistníka nebo pojištěného může představovat úmyslné jednání vylučující nahodilost (z hlediska pojištění, neboť nahodilost je pojmovým znakem pojistné události), když byl za takové jednání v trestním řízení shledán vinným pouze nedbalostním trestným činem. K této otázce zaujal Nejvyšší soud následující stanovisko: Podle pojistných podmínek, jimiž se dané pojištění řídilo, je pojistnou událostí „nahodilá skutečnost vyvolaná pojistným nebezpečím uvedeným v pojistné smlouvě nebo doplňkových pojistných podmínkách, se kterou je spojen vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění za podmínek a v rozsahu stanoveném v pojistné smlouvě“. Za nahodilou skutečnost se přitom podle uvedených podmínek nepovažuje skutečnost způsobená pojistným nebezpečím, které nastalo v důsledku úmyslného jednání nebo úmyslného opomenutí pojistníka, pojištěného, jiné oprávněné osoby, osob jim blízkých nebo jiné osoby z podnětu těchto osob.
Předmětem havarijního pojištění je zpravidla nedbalostní jednání řidičů, kteří bez přiměřených důvodů spoléhají, že škodu na pojištěném vozidle jako předmětu pojištění nezpůsobí, ačkoliv porušují pravidla silničního provozu, např. nedodržením rychlostního omezení. Na taková jednání se havarijní pojištění vztahuje. Podle názoru Nejvyššího soudu „o takovou situaci však nejde v případech úmyslného jednání pojištěného ve vztahu k předmětu pojištění, ať už pojištěný věděl, že škodu na vozidle způsobí, a chtěl ji způsobit (např. v případě podvodného jednání ve vztahu k pojistiteli), anebo byl s důsledkem způsobení škody na svém vozidle v důsledku svého jednání srozuměn“.
Mohlo by vás zajímat: Co by znamenalo zrušení olympijských her pro pojišťovnictví?
Ze skutkových zjištění v tomto případě tedy soud dovodil, že za dané situace musela žalobkyně vědět, že může škodu na svém vozidle způsobit, a s takovým důsledkem byla srozuměna. Proto soud její jednání neposoudil jako pouhou nedbalost, ale jako jednání v nepřímém úmyslu, které však není nahodilou událostí ani podle zákonné úpravy, ani podle pojistných podmínek. To, že majitelka vozidla byla odsouzena pro spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti, na tom nic nemění.
Jednání majitelky vozidla v trestní věci směřovalo k přečinu obecného ohrožení, které spočívá v ohrožení třetích osob, jejich života, zdraví a majetku. V civilním řízení (ve sporu proti pojistiteli o pojistné plnění) však byla hodnocena tzv. „subjektivní stránka“ jednání žalobkyně (tedy zavinění) ve vztahu ke vzniku škody na vlastním majetku.
Obecný závěr, který z tohoto rozhodnutí pro oblast pojištění plyne, je ten, že i když bylo v rámci trestního řízení jednání pachatelky shledáno nedbalostním, z hlediska pojistného vztahu a posuzování škodní události, zda je událostí pojistnou, může totéž jednání představovat úmyslné jednání vylučující nahodilost. Je třeba si uvědomit (a platilo by to nejen pro řízení trestní, ale např. také správní), jaké skutečnosti (a ve vztahu k jakým např. chráněným zájmům a hodnotám) jsou v daném případě posuzovány. Tento názor Nejvyššího soudu by pak platil nejen pro havarijní pojištění, ale také pro jiné pojistné vztahy, v nichž by se posuzovalo jednání pojištěného. Byť ne ve všech případech by bylo pojistiteli umožněno neposkytnutí pojistného plnění (jiná situace by byla např. v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), mohlo by mít takové jednání pojištěného i jiné negativní následky.
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Spoluúčast jako „bagatelní riziko“
Špatný technický stav vozidla
Pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se sjednává pro případ odpovědnosti pojištěného za škodu způsobenou jiné osobě provozem vozidla. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je nastaven tak, že pojistitel vyplatí pojistné plnění vždy (jen s výjimkou případů uvedených v § 7 tohoto zákona), tedy i tehdy, pokud byla škoda způsobena např. jednáním, které by bylo možno považovat za hrubou nedbalost, či dokonce úmysl (na rozdíl od havarijního pojištění, viz výše). Tím je zajištěna velká míra ochrany poškozeného, neboť většina ostatních pojištění se na úmyslné jednání pojistníka či pojištěného nevztahuje; vyloučena mohou být někdy i jednání, která by se řadila pod tzv. „hrubou nedbalost“. To však neznamená, že by smyslem pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bylo chránit pojištěného před následky takového jeho jednání. Zákon proto sice ukládá pojistiteli povinnost vyplatit pojistné plnění poškozenému i v případě úmyslného způsobení škody nebo závažného porušení povinností, nicméně v těchto případech pojistiteli současně zakládá postižní právo proti pojištěnému. Jinými slovy, v některých případech je sice pojistitel povinen vyplatit pojistné plnění, ovšem celou jeho výši může nárokovat po pojištěném, neboť účelem pojištění je v takovém případě chránit pouze poškozeného; pojištěný musí nést následky svého jednání.
Případy, kdy je dáno postižní právo pojistitele, jsou vymezeny v § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a ačkoliv se jedná vlastně pouze o jeden paragraf, mnohokrát byl předmětem judikaturního rozhodování. A jak je vidět, ani po 20 letech účinnosti zákona o „povinném ručení“ nelze považovat problematiku postihů za definitivně vyřešenou a projudikovanou. I nyní nalézáme otázky sporné, a to dokonce takové, na které neměl ani sám Nejvyšší soud jednotný názor. Následující problematika by tak mohla zaujmout nejen pojistitele z důvodu jejich profesní činnosti, nýbrž i všechny majitele nebo řidiče motorových vozidel, protože se jich může týkat také jako soukromých osob.
Mohlo by vás zajímat: ČAP: Počet pojistných podvodů stoupá. Jaká oblast trhu je zasažena nejvíce?
Důvodem postihu, o kterém hovoříme, je zjednodušeně řečeno „špatný technický stav vozidla“. Podle § 10 zákona má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, mj. jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že provozoval vozidlo, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí. Toto vymezení postižního důvodu je velice obecné a může zahrnovat široký výčet poměrně rozličných situací.
Poměrně zásadní rozhodnutí k této problematice vydal Nejvyšší soud dne 30. září 2015 pod sp. zn. 23 Cdo 3363/2013. Předmětem sporu byl postižní nárok pojišťovny proti vlastníkovi vozidla, které způsobilo škodu. Na vozidle pojištěného došlo k závadě, konkrétně levé přední listové pružiny, spočívající ve zlomení a ztrátě spodní části listu. Horní list nevydržel namáhání a praskl, čímž došlo k vybočení nápravy a vytočení vozidla. To bylo příčinou nehody. Pojistitel vyplatil pojistné plnění a domáhal se postižního nároku proti vlastníkovi vozidla s odkazem na § 10. Soud 1. stupně došel k závěru, že „závada na vozidle byla těžko zjistitelná a jinak bylo vozidlo technicky způsobilé a pravidelně kontrolované“, vlastník vozidla o vozidlo pečoval s péčí řádného hospodáře a základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích neporušil.
Odvolací soud tento jeho názor potvrdil. Jiného názoru však byl dovolací soud, který výše uvedeným rozhodnutím oba rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že uvedená postižní skutková podstata je naplněna „nejen takovým provozováním, při němž má provozovatel (resp. osoba, které vozidlo svěří) možnost rozpoznat při zachování obvyklé opatrnosti neodpovídající technický stav, resp. plněním svých povinností při péči o vozidlo tomuto stavu předejít, ale jakýmkoliv provozováním vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí“. Toto rozhodnutí, které by mělo na motoristy velmi negativní dopad, neboť by je stíhal postižní nárok na základě objektivní odpovědnosti za stav vozidla, ovšem není definitivním názorem na problematiku špatného technického stavu vozidla. Zmiňujeme je pro pochopení vývoje názoru Nejvyššího soudu (a mj. také jako doklad toho, jak složité je v některých případech předvídat vývoj soudního sporu či judikatury).
Dopravní nehoda z června 2011 (tedy zhruba rok po výše uvedené nehodě) měla právní vyústění jiné. I zde se pojistitel domáhal proti žalované vyplaceného pojistného plnění z důvodu postihu. Dopravní nehoda spočívala v přejetí škodícího vozidla do protisměru, kde došlo ke střetu s jiným vozidlem. Vozidlo žalované nebylo v době nehody z technického hlediska ve stavu odpovídajícím požadavkům bezpečnosti silničního provozu, když příčinou nehody bylo prasknutí kulového čepu spojovací tyče řízení a prasknutí šroubu držáku lůžka kulového čepu ramene řízení.
Mohlo by vás zajímat: Hitparáda osobností 2020
I zde soud 1. stupně došel k závěru, že je důležité, že žalovaná nemohla zjistit při běžném užívání provozovaného vozidla jeho technickou závadu, která byla příčinou dopravní nehody. Odvolací soud se však s jeho názorem neztotožnil (i s odkazem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu), a proto podruhé (po vrácení věci odvolacím soudem zpět) soud 1. stupně žalobě vyhověl. Odvolací soud jeho druhý výklad potvrdil. Věc se opět dostala k Nejvyššímu soudu, ovšem senát, kterému byla tato právní věc přidělena k rozhodnutí, byl jiného názoru než senát, který vydal rozhodnutí v roce 2015. V takovém případě platí zvláštní procedura, kdy senát věc postoupí tzv. „velkému senátu“ občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát pak věc projednal a v tomto případě rozhodl odlišně. Sice odkázal na správné závěry předchozího soudního rozhodnutí, ovšem zdůraznil jako spornou otázku, zda je regresní postih dán vždy, bez ohledu na to, zda provozovatel vozidla o nedostatcích technického stavu věděl či při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět mohl.
A byť dříve Nejvyšší soud dovodil, že ano, nyní dospěl k závěru jinému. Podle názoru velkého senátu Nejvyššího soudu bylo předchozím rozhodnutím v podobné věci sice rozhodnuto v souladu s jazykovým vyjádřením daného ustanovení, ovšem neodpovídalo úmyslu zákonodárce a významově vybočilo z výčtu všech případů uvedených v § 10 zákona č. 168/1999 Sb., které mají společné závažné a vědomé pochybení ze strany pojištěného.
Z textu § 10 „je zřejmé, že postihové právo vzniká pojistiteli v případě závažných a vědomých pochybení pojištěného, kdy např. újmu způsobil úmyslně, řídil vozidlo bez řidičského oprávnění, řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky či v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo, nebo provozoval vozidlo, jehož technická způsobilost k provozu vozidla nebyla schválena“. Tomu odpovídá i důvodová zpráva k danému ustanovení.
Mohlo by vás zajímat: Atradius: Platební neschopnost v Německu roste. Jak se to projeví v Česku?
Postižní důvod špatného technického stavu vozidla je tak třeba vykládat v souvislosti s právní úpravou podmínek provozu vozidel na pozemních komunikacích a technických požadavků na jejich provoz. Ta stanoví (zákon č. 56/2001 Sb.), že na pozemních komunikacích lze provozovat pouze takové silniční vozidlo, které je technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích podle tohoto zákona. Podle § 50 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. je silniční vozidlo technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud technickou prohlídkou silničního vozidla, jeho ústrojí a částí nebyly zjištěny žádné závady nebo jen lehké závady. Nejvyšší soud tak dovodil, že „při posouzení otázky, zda pojištěný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, a zda tedy má pojistitel vůči němu právo na regresní postih, je rozhodné, zda pojištěný věděl či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo těmto požadavkům neodpovídá […]“.
Z tohoto pohledu může být pro konkrétní případ podstatné, pokud by např. pojištěný ignoroval zřejmé nedostatky technického stavu vozidla, nerespektoval signalizaci na palubní desce nebo nereagoval na nezvyklé chování provozovaného vozidla. Tento výklad učiněný nově Nejvyšším soudem je pro motoristy mnohem příznivější. Připomeňme, že se jednalo o rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 475/2020 ze dne 10. června 2020.
Pojistný obzor je k přečtení ZDE
Lucie Jandová
Generali Česká pojišťovna
Komentáře
Přidat komentář