Rozhodování o nemajetkové újmě v adhezním řízení a doporučení pro pojistitele

Pojistný obzor je k přečtení ZDE

Jak ukazují níže uvedené statistiky Nejvyššího soudu, kvalita rozhodovací praxe trestních soudů v oblasti nemajetkové újmy je proměnlivá, a pro účastníky tedy nepředvídatelná. Své o tom ví i pojistitelé, kteří se v důsledku těchto nečekaných soudních rozhodnutí (nejčastěji v oblasti trestných činů v dopravě) mnohdy dostávají spolu se svými klienty do patových situací. V jakých oblastech rozhodování o nemajetkové újmě mají trestní soudy největší rezervy? Jakým způsobem by měly pojišťovny k adheznímu řízení přistupovat? To jsou hlavní otázky, kterými se budeme v tomto příspěvku zabývat.

Mohlo by vás zajímat: Lloyd´s doporučuje tvorbu jednodušších pojistných produktů

Obecně k rozhodování o nemajetkové újmě v adhezním řízení

Je všeobecně známo, že adhezní řízení je malé civilní řízení „přilepené“ do trestního řízení.³ Ovládají ho tedy stejné zásady jako civilní řízení,⁴ ovšem s tím rozdílem, že na něj mají trestní soudy mnohem méně času a věnují mu i méně pozornosti. Vědomy si těchto limitů, trestní soudy se historicky snažily odkazovat poškozené s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy do civilního řízení. Soudy vyšších stupňů však důsledně trvaly na tom, že do civilního řízení lze odkazovat jen ve výjimečných případech.⁵ Rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v adhezním řízení je tak dnes běžným standardem, se kterým musí všechny zúčastněné strany, včetně pojistitelů, počítat a přizpůsobit tomu adekvátně svou procesní strategii.⁶

Ačkoli v adhezním řízení rozhodují o nemajetkové újmě trestní soudy, jsou povinny postupovat obdobně, jako by spor řešil civilní soud. O náhradě újmy se tak v adhezním řízení nerozhoduje z úřední povinnosti, ale výhradně na návrh poškozeného,⁷ který přitom nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně vzniku újmy, její výše a příčinné souvislosti s trestným činem, kterého se měl obžalovaný dopustit.

Při vyčíslení peněžního zadostiučinění za újmu na zdraví je třeba vycházet primárně z metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví publikované Nejvyšším soudem.⁸ Při určení peněžního zadostiučinění blízkým osobám usmrcené osoby je pak třeba postupovat dle aktuální judikatury, která stanoví základní částku odškodnění (nyní 20násobek hrubé měsíční mzdy) i okolnosti, jež je třeba zohledňovat při jejím zvyšování, popř. snižování.⁹ Je třeba též přihlížet k otázce naplnění obecných moderačních důvodů apod.¹⁰

Mohlo by vás zajímat: AML: Zneužití identity klientů finančních institucí

Pokud jde o specifika rozhodování o nemajetkové újmě v adhezním řízení, je vhodné zejména zmínit, že:

• Soud nemůže v trestním řízení nárok poškozeného na náhradu újmy odmítnout, zamítnout ani pro tento nárok řízení zastavit. Pokud soud nechce nároku vyhovět, může poškozeného pouze odkázat do civilního řízení.
• Nárok na náhradu újmy nelze přiznat ve zprošťujícím rozsudku.
• Zadostiučinění lze přiznat pouze v penězích, nikoliv v jiné formě (např. ve formě omluvy).
• V adhezním řízení se lze zabývat pouze újmou, která souvisí bezprostředně s projednávaným trestným činem.
• Nárok na náhradu újmy je možné uplatnit již od počátku trestního řízení (za určitých okolností jej lze uplatnit již trestním oznámením). Nejpozději je třeba tento nárok uplatnit při hlavním líčení před zahájením dokazování.¹¹

Kvalita rozhodování o nemajetkové újmě v adhezním řízení dle Nejvyššího soudu

Dodržování uvedených pravidel v rámci adhezního řízení Nejvyšší soud systematicky sleduje (a to zejména ve vztahu k řádnému určení přiměřeného zadostiučinění). Poslední výstupy z jeho evidence ke dni 30. listopadu 2019 (dále jen „zpráva“) však nejsou příliš povzbudivé.¹²

Přibližně dvě třetiny rozhodnutí o nemajetkové újmě v adhezním řízení mají podle této zprávy určité vady.¹³ Pokud jde obecně o četnost uplatnění jednotlivých nároků na náhradu nemajetkové újmy, je v rámci adhezního řízení uplatněno přibližně ve 12 % případů bolestné. Nárok na peněžní zadostiučinění pozůstalých je uplatněn přibližně v 50 % posuzovaných případů a nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění je uplatněn pouze přibližně v 1,7 % případů.

Mohlo by vás zajímat: V pojišťovnictví začaly klesat mzdy!

Odškodnění pozůstalých je coby nejpočetnější skupina uplatněných nároků také nejméně kvalitně posuzováno, když přibližně 72 % případů týkajících se tohoto nároku není dle zprávy posouzeno řádně. Naopak trestní soudy jsou velmi úspěšné v posuzování bolestného – chybovost zde činí přibližně pouze 10 %. Co se týče ztížení společenského uplatnění, uvádí zpráva chybovost v 50 % případů, nicméně tento údaj může být poznamenán malým počtem posuzovaných vzorků. Ze zprávy též vyplynulo, že 65 % rozhodnutí neobsahovalo řádné posouzení všech okolností rozhodných pro stanovení výše uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dále přibližně 80 % rozhodnutí se vůbec nezabývalo případnými důvody pro moderaci přiznaného nároku.

Ze statistik Nejvyššího soudu nelze jednoznačně vyčíst, zda měly nedostatky soudních rozhodnutí negativní dopad spíše na pachatele (a tedy i jejich pojistitele), nebo na poškozené. Nicméně už jenom z kritéria nedostatečného zohlednění možnosti moderace přiznané náhrady újmy je patrné, že tyto nedostatky budou dopadat spíše na pachatele (a jejich pojistitele). Tuto domněnku lze podpořit i rámcovým pohledem na výroky některých soudních rozhodnutí uváděných ve statistických podkladech zprávy, když v celé řadě případů dosahuje např. zadostiučinění pozůstalých částky přesahující 1 mil. Kč pro jednu osobu (v některých případech činí zadostiučinění dokonce několik jednotek milionů korun), ačkoliv dle trestního senátu Nejvyššího soudu se měla výše tohoto zadostiučinění pro jednu osobu blízkou pohybovat přibližně v rozmezí 240 000–500 000 Kč.¹⁴ Civilní senát Nejvyššího soudu tuto výchozí částku později korigoval na 20násobek průměrné měsíční mzdy, tedy na částku pohybující se kolem 700 000 Kč.¹⁵

Vhodná procesní aktivita pojišťoven 

Jestliže výše uvedené indikuje, že pachatelům trestných činů je v rámci adhezního řízení ukládána obecně vyšší povinnost hradit zadostiučinění, představuje tato skutečnost pochopitelně (v oblasti trestných činů v dopravě) problém především pro pojistitele. Ti by tomu tak měli přizpůsobit svou procesní aktivitu. Pomineme-li případy, kdy se pojistitel o vedeném trestním řízení ani nedozví, postupují pojišťovny zpravidla jedním z následujících čtyř způsobů:

• V trestním řízení se aktivně neangažují a požadují od pojištěného pouze informaci o výsledku tohoto řízení.
• V trestním řízení se aktivně neangažují, nicméně instruují pojištěného (resp. jeho advokáta), jak má v adhezním řízení postupovat.
• Žádají o vstup do trestního řízení dle § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví.¹⁶
• Žádají o vstup do trestního řízení v pozici poškozeného, s odkazem na to, že jim v důsledku trestného činu vznikl dluh spočívající v povinnosti uhradit za pojištěného náhradu újmy.

Je třeba konstatovat, že ani jeden z uvedených postupů není ideální, resp. neposkytuje pojistiteli obdobnou kontrolu nad výsledkem řízení, kterou mu poskytuje pozice (spolu)žalovaného nebo vedlejšího účastníka v civilním řízení.

Postupem dle bodu 1 a 2 pochopitelně není zajištěna ochrana pozic pojistitele téměř vůbec. Pro pachatele je primární otázka viny a trestu, nikoli výše odškodnění, které je kryto pojištěním¹⁷ (tomu celkem pochopitelně přizpůsobuje svou procesní strategii). Svoji roli nepochybně hraje i expertiza obhájců, kteří se s problematikou náhrady nemajetkové újmy nesetkávají tak často. U postupu dle bodů 3 a 4 zase není zcela jisté, zda bude pojistitel do řízení vůbec vpuštěn. Přístup soudů se v tomto ohledu liší okres od okresu, a to zpravidla bez bližšího odůvodnění.

Pokud jde o vstup do řízení dle bodu 3 (tedy dle § 129 zákona o pojišťovnictví), považujeme jej obecně za nárokovatelný – ostatně je už zmiňován jako legitimní v komentářové literatuře¹⁸ i v některých rozhodnutích vyšších soudů.¹⁹ Pozice „účastníka“ trestního řízení z tohoto titulu je nicméně legislativně neukotvená a nezaručuje vždy dostatečný prostor pro argumentaci a důkazní návrhy pojistitele. Pokud pak jde o vstup do řízení dle bodu 4 (tedy v pozici poškozeného), lze ve prospěch tohoto postupu argumentovat tím, že povinnost hradit za obžalovaného náhradu újmy je dluhem – tedy v intencích (nového) občanského zákoníku škodou (srov. § 2894 občanského zákoníku) – a pojistitel je tak poškozeným. Ačkoli je v praxi tato cesta taktéž využívána, je otázkou, zda jde o cestu řádnou. Trestní řízení obecně nepočítá s tím, že by poškozeným měl být subjekt, který de facto nestojí proti obžalovanému (a nepožaduje po něm uhrazení nějaké konkrétní částky), ale stojí v adhezním řízení vedle něj a svou procesní aktivitou se snaží o to, aby měl obžalovaný povinnost uhradit co nejnižší náhradu újmy.

I přes uvedené nejasnosti se nicméně domníváme, že je pro pojistitele výhodné (nejedná-li se z hlediska potencionálního pojistného plnění o „bagatelní“ věci) usilovat o vstup do adhezního řízení, ať už dle bodu 3, nebo 4. Díky své účasti mají pojistitelé možnost zajistit pro obžalovaného nižší peněžní zadostiučinění (zejména při rozhodování o odškodnění pro pozůstalé), a pro sebe tedy potencionálně nižší pojistné plnění, popř. se mohou přičinit o to, aby celá věc byla odkázána do civilního řízení. Naopak svojí neúčastí pojistitelé žádné reálné benefity dle našeho názoru nezískají.

Závaznost trestních rozsudků pro pojistitele

Pro úplnost je vhodné poznamenat, že výsledkem adhezního řízení pochopitelně nemůže být výrok, který by ukládal pojistiteli uhradit konkrétní pojistné plnění. Tato povinnost může být uložena pouze obžalovanému, přičemž pojistitel není automaticky povinen tímto výrokem se řídit a za obžalovaného danou náhradu újmy uhradit. Pokud se tedy pojistitel rozhodnutí v trestním řízení nepodřídí dobrovolně, musí obžalovaný uhradit náhradu újmy sám a tohoto plnění se pak domáhat proti pojistiteli v civilním řízení. Dle § 135 občanského soudního řádu přitom platí, že civilní soud je vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán konkrétní trestný čin (a kdo jej spáchal), nikoliv již tím, jaká je adekvátní výše náhrady újmy. V rámci potencionálního civilního řízení mezi obžalovaným (pojištěným) a pojistitelem tak může civilní soud dospět k rozdílné výši náhrady újmy.

Tato situace je ale pochopitelně velmi nekomfortní pro obě strany: pojistitele i pojištěného. Navyšuje náklady na právní zastoupení oběma stranám, především ale proti pachateli může v mezidobí (není-li schopen uhradit náhradu újmy ze svého) proběhnout exekuce. Pokud se přitom ukáže, že pojistitel odmítal uhradit plnění dle trestního rozsudku nesprávně, neboť k obdobné výši dospěl i civilní soud, může pojištěný potencionálně uplatnit proti pojistiteli i škody, které mu byly danou exekucí způsobeny. Lze přitom předpokládat, že civilní soudy budou mít tendenci (pokud jde o určení adekvátní výše náhrady újmy) rozhodnutí trestních soudů následovat, a to už jenom z toho důvodu, že je pro ně tento postup procesně a argumentačně jednodušší.

Pro pojistitele je tedy dle našeho názoru nejvýhodnější usilovat o to, aby již v rámci adhezního řízení byla náhrada újmy přiznána v přiměřené výši, a nespoléhat na to, že by se mu podařilo případný exces trestního soudu napravit až při případném civilním soudním sporu s pojištěným.

Závěr

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat následující:

• Rozhodování o nemajetkové újmě je v současné době běžnou součástí adhezního řízení.
• Rozhodování trestních soudů o této újmě však dosud není dostatečně předvídatelné, což potvrzuje i statistika Nejvyššího soudu.
• Pro pojistitele je výhodné do adhezního řízení vstupovat.
• Svůj nárok na vstup do tohoto řízení mohou v praxi odůvodnit buď § 129 zákona o pojišťovnictví, nebo tím, že patří mezi poškozené.
• Případné rozhodnutí trestního soudu ohledně výše peněžní náhrady újmy není pro pojistitele bezprostředně závazné, nicméně nepodřízení se tomuto rozhodnutí jim může přinášet nepřiměřená rizika.

Pojistný obzor je k přečtení ZDE

Mgr. František Korbel, Ph.D.
Mgr. Adam Forst
Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS

1 Srov. zákon č. 181/2011 Sb., změna trestního řádu a změna některých dalších zákonů.
2 K debatě, zda bylo možné některé z těchto nároků uplatňovat už před touto novelou, srov. např. Kučera, J. Adhezní řízení a jeho vztah k civilnímu procesu. Trestněprávní revue 9/2006, s. 259.
3 Srov. zákon č. 181/2011 Sb., změna trestního řádu a změna některých dalších zákonů.
4 K debatě, zda bylo možné některé z těchto nároků uplatňovat už před touto novelou, srov. např. Kučera, J. Adhezní řízení a jeho vztah k civilnímu procesu. Trestněprávní revue 9/2006, s. 259.
5 Právní úprava adhezního řízení je vtělena především do ustanovení § 43–45, 206, 228 a 229 trestního řádu.
6 Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/15.
7 Dle § 229 odst. 1 trestního řádu platí: Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
8 Jak vyplývá z níže uvedené zprávy Nejvyššího soudu, pouze v 11 % případů jsou poškození se svými nároky zcela odkázáni do civilního řízení.
9 Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/08: Soud nikdy nerozhoduje z úřední povinnosti (jde o výjimku ze zásady oficiality), v tomto směru je vázán návrhem poškozeného. Nárok na náhradu škody způsobené trestným činem má totiž soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm nemůže být rozhodováno bez jeho řádného uplatnění u soudu. Z návrhu na náhradu škody musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok uplatňuje.
10 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1017/2018.
11 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018.
12 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.
13 Srov. § 43 odst. 3 trestního řádu a např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 35/78.
14 Na základě požadavku Františka Púryho, předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu, z roku 2015 (nyní sp. zn. Tpjn 8/2019 a Odaj 5/2019) jsou Nejvyššímu soudu doručována rozhodnutí českých soudů na trestním úseku v adhezním řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestnou činností. Na základě těchto údajů oddělení dokumentace a analytiky judikatury ČR průběžně aktualizuje zprávu o kvalitě rozhodovací praxe v této oblasti. Z této zprávy vychází i všechny dále uváděné grafy. Celkový vzorek rozhodnutí, se kterými Nejvyšší soud v této souvislosti pracuje, činil k roku 2019 518 soudních rozhodnutí.
15 Přesněji řečeno, dle zprávy obsahuje pouze 33 % rozhodnutí řádnou výrokovou část a 33 % rozhodnutí obsahuje řádné odůvodnění.
16 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Byť je třeba uznat, že nejexcesivnější částky odškodňování byly přiznávány ještě před vyhlášením tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
17 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018.
18 Dle tohoto ustanovení platí: Při provozování neživotních pojištění, u kterých je povinnost uzavřít pojistnou smlouvu stanovena zákonem, má v řízení správním i soudním pojišťovna při šetření pojistné události postavení účastníka řízení.
19 Otázka výše odškodnění pro pachatele pochopitelně nabývá na významu v případě rizika regresu pojistitele po výplatě pojistného plnění.
20 Srov. Čechová, J. – Přikryl, V. Zákon o pojišťovnictví: komentář, Wolters Kluwer 2017.
21 Např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2177/11 zmiňuje, že pojistitel měl možnost vstoupit do adhezního řízení dle § 129 zákona o pojišťovnictví.