Pojistné rozpravy jsou k přečtení ZDE
Předmětné pojistnětechnické rezervy umožňují hladký chod odvětví. Jsou vytvářeny jako matematicky exaktně vypočtený zdroj potřebný jednak pro budoucí výplaty pojistných částek v životním pojištění, jednak pro náhodné výkyvy ve škodním průběhu neživotních pojištění, jehož ekonomiku ovlivňuje volbami škodního průběhu náhodný generátor. Celý byznys komerčních pojišťoven lze právě podle míry vlivu nahodilosti na ekonomiku pojistitelů rozdělit na dva velké produktové segmenty: pojištění životní a pojištění neživotní, tedy majetková, úrazová a odpovědnostní pojištění. V obou segmentech ovšem hrají pojistnětechnické rezervy při stabilizaci odvětví pojišťovnictví, i když v každém jinak, naprosto klíčovou roli.
Rozdílnost charakteru pojistnětechnických rezerv v životním a neživotním pojištění
Výrazně jednodušší situace je v případě životního byznysu. Pojistná matematika se v tomto segmentu s nahodilostí vcelku úspěšně vyrovnává již téměř 300 let. Základním podkladem pro kalkulaci pojistného jsou v čase jen minimálně se měnící úmrtnostní tabulky zobrazující vymírání hypotetického souboru lidské populace od určitého věku do věku omega, ve kterém zemře poslední osoba. Pomalé změny jsou navíc trendového, tedy matematicky zvládaného charakteru; lidský věk se stále mírně prodlužuje.
Mohlo by vás zajímat: Václav Klaus a kolektiv: Nelze přijmout zdravotnický absolutismus
V tradičních konceptech jsou pro lidská individua (obecně špatně vybavená k predikci výsledků nejistých situací) životní produkty pojišťoven primárně užitečné dvojím způsobem: 1) pojištění přináší ekonomickému subjektu jistotu finanční a důchodové kontinuity bez ohledu na nepředvídatelné stochastické děje a vlivy z okolního, neanticipovatelného světa; 2) jsou vhodným zdrojem financování v případě zvláštních událostí v životě člověka, měnících jeho postavení ve společnosti.
K těmto primárním pozitivním efektům je nutno přiřadit ještě stejně důležitou, ne-li makroekonomicky ještě důležitější sekundární roli životního pojištění, především na jejímž základě je pojistný trh zařazován jako podsystém finančního trhu: kolektované peníze od klientů pojišťovny se díky značnému časovému rozdílu mezi postupnou tvorbou a konečnou výplatou pojistné částky prostřednictvím instituce pojistnětechnických rezerv investují zpět do ekonomiky, a tak pozitivně působí na hospodářský růst. V tomto kontextu jsou produkty životního pojištění ze své povahy specifickým nástrojem finančního investování a snižují tlak na výdaje veřejných financí pro postaktivní občany; atraktivita produktů životního pojištění jako investičního instrumentu ovšem závisí na výkonnosti finančních trhů.
Pro ekonomiku v segmentu neživotních pojištění je na rozdíl od životních produktů charakteristická značná závislost na škodním průběhu převzatých pojištění, který generuje náhodný mechanismus. Jen připomeňme, že náhodný generátor je zcela lhostejný k ekonomickým důsledkům „svých“ apriorních voleb a jeho budoucí strategie je obtížně predikovatelná, plně v intencích základního metodologického rozporu: Jak učinit předmětem vědeckého zkoumání budoucnost, když jako předmět ještě neexistuje?
Závislost neživotního pojištění na chování náhodného generátoru je v ekonomice do značné míry ojedinělá, a to i v rámci finančního sektoru. Přitom srovnáme-li stabilitu pojišťovnictví s mnohem více determinovaným charakterem bankovnictví, pak v historickém kontextu se jednoznačně jeví jako dlouhodobě stabilnější odvětví pojišťovnictví.
Mohlo by vás zajímat: Tichý Consulting vstupuje do Star Insurance Group
Ke stabilizaci své ekonomiky, specificky ovlivňované obtížně predikovatelnými realizacemi náhodného mechanismu v neživotním pojištění, si pojišťovnictví vytvořilo systém vlastních vestavěných stabilizátorů, které je do značné míry odklánějí jednak od vlivu volatilního kolísání, charakteristického pro nastupování náhodných veličin, a jednak od dalších eventuálních vlivů, včetně dopadů ekonomického cyklu. Těmito historicky osvědčenými a účinnými vestavěnými stabilizátory jsou: tvorba a užití pojistnětechnických rezerv, zajištění (pojištění pojišťovny) a v poslední době i instituce mezisektoriální integrace (multifunkční finanční konglomeráty).
Podíváme-li se na popsaný specifický problém pojišťovnictví hledáčkem podnikatelských rizik podstupovaných komerčními pojistiteli, pak nejzávažnější podnikatelské riziko, podle odborných odhadů představující zhruba dvě třetiny z potenciálních ohrožení ekonomické úspěšnosti komerční pojišťovny, je tzv. „pojistnětechnické riziko“, definované jako „možnost vzniku kladné či záporné odchylky od pojišťovnou a priori vypočtených úplných vlastních nákladů pojišťovací činnosti, tedy od pojišťovnou v předběžné kalkulaci předpokládaného škodního průběhu a nákladů správní režie“. Správné stanovení pojistného v kalkulačním modelu v produktech neživotního pojištění je prvním předpokladem zabezpečení stability (nízké volatility) ekonomických výsledků pojišťovny v případě, že ze strany náhodného generátoru dojde k významnějšímu zápornému výkyvu ve škodním průběhu, a je nezbytně nutné, aby v druhém plánu dopad na ekonomický výsledek vyrovnal příslušný vestavěný stabilizátor.
Mohlo by vás zajímat: Podcast: Nové zkoušky jsou věčným soubojem mezi teorií a praxí
Specifikum neživotního segmentu spočívá v tom, že v systému hospodaření pojišťovny nelze s ohledem na volatilní volby náhodného generátoru spoléhat jen na běžné příjmy pojistného, nýbrž je třeba vyrovnávat v realitě vznikající věcné, časové a místní výkyvy oproti kalkulačnímu modelu, a to právě tvorbou a používáním finančních rezerv. V této souvislosti se v definicích pojistného byznysu uvádí jeho těsné spojení s fungováním výkyvových rezerv, jejichž historicky osvědčený, účinný mechanismus je ve svém základním principu velmi jednoduchý: v časech kladných odchylek od modelových hodnot v kalkulaci tarifu pojistného se výkyvové rezervy dotují a v časech záporných výkyvů se čerpají.
V této souvislosti ovšem zdůrazněme, že na modelové hodnoty je nutné se dívat jako na v čase tekoucí kategorii: jestliže se prokáže v dlouhodobějším horizontu určitá trendová změna v „chování“ náhodného generátoru či jiného relevantního vlivu na škodní průběh, je povinností pojišťovny na tuto změnu reagovat ve vztahu k pojištěným klientům úpravou tarifu, výplatami bonifikací atd., tedy formami respektujícími princip ekvivalence mezi příjmy a výdaji pojišťovny.
Z hlediska daňové uznatelnosti výkyvových pojistnětechnických rezerv vzniká v neživotním pojištění určitý metodologický problém v souvislosti s anticipací časového rozlišení nastalých pojistných událostí. Podle právních norem je zejména u škod na majetku pojištěnému stanovena několikaletá lhůta k ohlášení pojistné události pojišťovně. Zpoždění hlášení a následná likvidace škody tedy mohou činit i několik let. Pojišťovny pro účely účetní srovnatelnosti a anticipace časového rozlišení vytvářejí v současné praxi pomocí matematicko-statistických metod tzv. „rezervu na škody“, které již vznikly, ale nebyly ještě pojišťovně ohlášeny (rezerva IBNR – issued but not reported). Tvorba rezervy tak probíhá na základě matematického pravděpodobnostního modelu; správnost její výše je předmětem auditu účetní uzávěrky pojišťovny. Slabým místem tohoto způsobu řešení časového rozlišení je pravděpodobně skutečnost, že o vzniklé škodě v době jejího vzniku nebyl v pojišťovně vytvořen žádný relevantní doklad. Na tuto okolnost čas od času upozorňovalo Ministerstvo financí ČR, úvahy o změně daňové uznatelnosti této speciální pojistnětechnické rezervy však nebyly až do dnešní doby realizovány akceptací posudku auditora ve výroční zprávě pojišťovny ohledně správnosti matematicko-statistickým modelem stanovené výše rezervy.
Mohlo by vás zajímat: Téměř půl milionu řidičů v bodovém systému. 40 tisíc je vybodovaných
Změny v daňové uznatelnosti pojistnětechnických rezerv pojišťoven podle daňového balíčku
Dosud byly všechny daňově uznatelné pojistnětechnické rezervy pojišťoven vytvářeny na základě zákona o účetnictví. Podle předlohou navrhované změny mají být pro účely zdanění brány v úvahu rezervy vypočtené dle pravidel regulatorního projektu Solventnost II. Pravidla regulatorního projektu byla nastavena pro určení minimální a optimální bezpečné výše kapitálu, který pojišťovna potřebuje ke svému podnikání.
Tento způsob výpočtu je koncepčně zásadně odlišný a je v rozporu s obecnými účetními zásadami, včetně požadavku konzervativního a obezřetného chování finanční instituce. Obzvláště bijící do očí je to v případě rezerv životního pojištění, vytvářených jako matematicky vypočtený zdroj potřebný pro budoucí výplaty pojistných částek. Pro komerční pojišťovny, stejně jako pro banky, je charakteristická vysoká páka mající původ v nízkém podílu vlastního kapitálu na pasivech, která implikuje, že pojišťovny obhospodařují cizí finanční prostředky (klientů). Analogicky jde tedy v předloze o konstrukci, která by v případě bankovního byznysu snižovala daňovou uznatelnost tvorby zdrojů na pokrytí vkladů občanů.
Solventnostní matematické modely potřebu rezerv obecně redukují na obranu proti minulým nejhorším stavům; pro predikci možných budoucích potřeb je nelze použít. Zavedení takto pojatého solventnostního pravidla bylo svého času reakcí EU na problémy některých pojišťoven východoevropských zemí ohledně bezpečné výše kapitálu, jeho zavedení tedy mělo sloužit k zamezení opačné situace, než pro jakou jej aplikovala Poslanecká sněmovna – k získání zdrojů pro bobtnající veřejné výdaje.
Mohlo by vás zajímat: Koronavirus a pojištění. Čekat lze zdražení i omezení krytí rizik
Závažné výhrady je možné vůči přístupu z pozic Solventnosti II vznést i z metodologického hlediska. V EU implementovaný projekt je postaven na základě již překonaného přístupu minulé dekády risk based approach, vycházejícího z iluzorní premisy, že v případě vlivu nahodilosti lze riziko v reálném ekonomickém životě matematicky zvládnout. Tuto tezi vyvrátil svým dílem, např. pojednáním o nepredikovatelných nastoupeních „černých labutí“, empirický ekonom N. Taleb. Solventnostní matematické modely jsou založeny na historických pravděpodobnostech, nemohou tudíž reflektovat budoucí upgrade v chování náhodného generátoru, a potřebu rezerv tedy logicky redukují pouze minulé nejhorší stavy; pro predikci možných budoucích potřeb je nelze použít.
Z metodologického hlediska je pro pojišťovnictví charakteristický záporný vztah ke kategorii volatility, která je chápána jako jeden ze stavů současného komplexního globálního světa. Z tohoto úhlu pohledu mají pojišťovny, podobně jako banky, shora limitovány své možné zisky, ale potenciální ztráty jsou co do velikosti neomezené. Příčiny hypotetického potenciálního defaultu jsou ovšem významně odlišné. V případě bankovního byznysu je historicky nejčastějším spouštěčem silný destrukční výkyv záporné amplitudy ekonomického cyklu; u pojišťovnictví je takovýto důvod velmi řídký. Pojišťovny ovšem mohou snadno dovést ke krachu realizace fatálního katastrofického rizika. Popsaná charakteristika výnosů pojišťoven – na pravé straně bilance s limity a na straně levé prakticky bez limitů nebo s omezenými limity – je pro pojišťovnictví záležitostí klíčového významu, pojišťovny tak mohou přijít o jmění střádané po celé generace.
Mohlo by vás zajímat: 2019: Provozní zisky Zurich + 16 %, NN + 10,3 %
Zvýšená, historicky prokázaná vysoká odolnost ekonomiky pojišťovnictví i přes expozici vůči nahodilosti je dána faktem, že pojišťovny jsou financované v rámci poskytování ochrany proti realizaci rizika dopředu a možno říci dlouhodobě, tedy relativně stabilním příjmem pojistného, a jsou tak oproti bankám mnohem méně vystaveny riziku akutního nedostatku likvidity. Kardinální roli ovšem hrají vestavěné stabilizátory a v nich pak na 1. místě pojistnětechnické rezervy. Pojišťovny jejich využíváním vykazují podstatně nižší míru zranitelnosti a vyšší míru odolnosti vůči impulzům náhlého ruinování.
V souvislosti s předlohou předpokládaným snížením bonity a odolnosti pojišťovnictví ovšem vyvstává otázka možnosti iniciace obávaného systemického rizika; poslední fatální finanční krize byla spuštěna právě realizací systemického rizika v odvětví bankovnictví. Naopak z historie není dosud známa žádná významná krize, která by byla spuštěna defaultem pojišťovny nebo zajišťovny. Pojišťovnictví totiž nevytváří na makroúrovni systemické riziko, které by bylo přímo přenositelné do celé ekonomiky.
Aktiva a pasiva jsou v rozvaze pojišťovny navzájem více propojena, zatímco banky se musí častěji vyrovnávat s většími či menšími strukturálními nerovnováhami. Investiční strategie bank je obvykle cílena krátkodoběji a je více zaměřena na výnosnost. Pojišťovny kladou důraz především na kritérium bezpečnosti, jsou více konzervativní a pečlivěji své expozice diverzifikují. V zamezování dominového efektu defaultu ve finančním sektoru pojišťovnám pomáhají vestavěné stabilizátory, zejména pojistnětechnické rezervy. Nekompetentním zásahem do jejich fungování může v krajním případě dojít až k defaultu přenositelnému do okolní ekonomiky.
Závěr
Pojistnětechnické rezervy představují historicky osvědčený vestavěný stabilizátor ekonomiky pojišťovnictví. Dosud byly všechny daňově uznatelné pojistnětechnické rezervy pojišťoven vytvářeny podle zákona o účetnictví, avšak na základě posledních změn mají být rezervy vypočteny dle pravidel regulatorního projektu Solventnost II. Tento způsob výpočtu je koncepčně zcela odlišný a je v rozporu s obecnými účetními zásadami, včetně požadavku konzervativního chování a obezřetnosti finanční instituce – zejména to platí pro pojišťovny. Solventnostní matematické modely potřebu rezerv obecně redukují na obranu proti minulým nejhorším stavům – pro predikci možných budoucích potřeb je nelze použít.
Nový způsob výpočtu sníží schopnost pojišťoven vypořádat se s nepředvídatelnými katastrofickými událostmi; k největší kontroverzi v rámci tohoto přístupu však dochází v případě rezerv životního pojištění, vytvářených jako matematicky vypočtený zdroj potřebný pro budoucí výplaty pojistných částek. Pro komerční pojišťovny je v tomto případě charakteristická vysoká páka mající původ v nízkém podílu vlastního kapitálu na pasivech a plynoucí z faktu, že pojišťovny obhospodařují cizí finanční prostředky. Změna tím pádem retroaktivně zasahuje do peněz patřících klientům pojišťoven. Realizací předlohy dojde k závažnému snížení bonity odvětví pojišťovnictví a jeho potenciální odolnosti vůči katastrofickým a dalším negativním událostem. V krajní poloze může dojít až k možné hrozbě iniciace systemického rizika v ekonomice.
Pojistné rozpravy jsou k přečtení ZDE
Prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc.
Prof. Ing. Eva Ducháčková, CSc.
Doc. RNDr. Jarmila Radová, Ph.D.
Vysoká škola ekonomická v Praze
Článek byl zpracován za podpory VŠE IP 100040 a VŠE F1 46/2019.
Komentáře
Přidat komentář