Pojistný obzor je k přečtení ZDE
Dále se pokusíme zhodnotit náročný, několikaletý legislativní proces, který vzniku zákona předcházel. Konečně se pokusíme zareagovat na některé interpretační nejasnosti a omyly, jež jsme v komentářích k novému zákonu nejčastěji zaznamenali. Naším cílem bude ukázat, že ZDPZ i při vědomí všech jeho nedokonalostí představuje snahu o racionální promítnutí požadavků směrnice IDD do českého práva a zároveň o reakci na největší tuzemské problémy pojící se s distribucí pojištění.
Složitý proces vzniku nového zákona
Na začátek připomeňme, že zrod nového zákona provázel snad nejrozsáhlejší konzultační proces, který byl v rámci legislativy finančního trhu kdy proveden. Předkladatel komunikoval se všemi významnými dotčenými osobami, byly uplatněny stovky připomínek a uskutečnily se desítky jednání, na kterých se o těchto připomínkách diskutovalo. Výsledek se rodil těžce a pomalu, stejně jako samotná směrnice IDD, ale lze jej považovat za rozumný kompromis. O tom, že dřívější právní úprava, představovaná ZPZ, k řešení řady nedostatků v pojišťovnictví nenabízela dostatečně efektivní nástroje, není sporu.
Těmito nedostatky jsou problematická konstrukce některých pojistně-investičních produktů, nástup finančněporadenské verze osob označovaných jako „šmejdi“, nedůvodně rozdílná ochrana spotřebitele pro různé způsoby (interní, externí) sjednávání pojištění, minimální nástroje správního trestání, neuvěřitelně vysoký počet pojišťovacích zprostředkovatelů, nejasná odpovědnost v rozvětvených distribučních sítích, ryze formální způsob ověřování odborné způsobilosti prodejců pojištění apod. Systematika a pojetí regulace zůstávaly navíc nedůvodně sektorově zapouzdřené, ignorujíce proces produktové a institucionální integrace finančního trhu.
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Brexit, aneb dost bylo fňukání
Že na vhodný způsob řešení těchto problémů zazní spektrum názorů v plném rozsahu škály pestrosti, se dalo čekat. V sektoru pojišťovnictví se – a to i na poměry finančního trhu jako celku – střetává velký počet různorodých zájmů. Přece jen se zde ročně z předepsaného pojistného přerozděluje více než 20 mld. Kč, zprostředkovatelský segment je stále značně heterogenní (až do letošního léta dvě velká multiproduktová profesní sdružení, zástupci pojišťovacích makléřů, osoby zastupující doplňkové zprostředkovatele pojištění a řada dalších) a pohledy regulátora evropského a českého se přirozeně také ne vždy zcela potkávají.
Své si přirozeně řekla také ČNB coby orgán dohledu či Legislativní rada vlády. Obecným východiskem, které představovalo základ budoucího konsenzu a pomyslný nadpis zamýšlených změn, byl zájem na vytvoření komplexního řešení, které by umožnilo účinně zlepšit poměry na trhu, nezatížit regulované subjekty zbytečnými dodatečnými náklady a odstranilo v právním řádu distorze způsobující regulatorní arbitráže různého druhu.
Toto obecné zadání se v průběhu času konkretizovalo jak schválením zákonů, které novou regulaci distribuce v pojišťovnictví nakonec předběhly, byť z jejích principů vycházely (zákon o spotřebitelském úvěru, novela zákona o podnikání na kapitálovém trhu), tak samozřejmě i postupně přijímanou evropskou legislativou (PRIIPs, IDD) a nespočtem dvou- či vícestranných jednání, které Ministerstvo financí ČR v rámci konzultací k návrhům zákonů za roky 2010–2017 vedlo se všemi, kdo k věci měli a chtěli co říct. V paměti všech těch, kteří se v oboru pohybují, nepochybně zůstávají události kolem sporu o regulaci provizí. Pomyslný závěr všech konzultací k ZDPZ pak představovalo projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ČR v roce 2018, ze kterého kromě samotného schválení zákona vyplynulo i několik poměrně významných věcných změn. O některých z nich se dále zmíníme.
Mohlo by vás zajímat: ČAP: Pojistný trh meziročně narostl o 6 miliard korun!
K terminologii zákona
Cílem transpozice evropského práva je obecně dosáhnout výsledku, který tyto předpisy požadují, při respektování specifik vnitrostátního práva. Výslovně to říká čl. 288 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, podle něhož směrnice zavazují členské státy, „pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům“. Terminologie ZDPZ proto bezmyšlenkovitě terminologii směrnice IDD nekopíruje, protože smyslem transpozice, jak bylo uvedeno výše, není přepsat jednotlivá ustanovení do vnitrostátního práva, včetně použité terminologie (která navíc bývá často nepřesná nebo nekonzistentní), což však nezakládá rozpor s právem EU. Nový zákon plně respektuje, že směrnice IDD reguluje nejen zprostředkování pojištění, ale i interní způsoby distribuce pojištění. To se projevuje v tom, že vedle pojmu „zprostředkování pojištění“ zákon definuje i pojem „poskytování pojištění“, přičemž oba pojmy spojuje do souhrnného pojmu „distribuce pojištění“.
Jak zprostředkování, tak poskytování je podrobeno regulaci, čímž je dosaženo cíle, který směrnice požaduje. Existují však dobré důvody pro to, že zákon mezi poskytováním a zprostředkováním pojištění v některých ustanoveních rozlišuje. Pomineme-li všechny ostatní, je takovým důvodem přinejmenším zmíněná konzistentnost s právní úpravou distribuce v jiných sektorech finančního trhu, kde je rozlišování mezi poskytováním a zprostředkováním obvyklé. Právě udržení jednotné koncepce distribuce finančních produktů lze považovat za jeden z největších přínosů nového zákona.
Mohlo by vás zajímat: Pět rad, jak se dobře pojistit proti rakovině
Pojišťovna zprostředkovávající pojištění
V průběhu legislativního procesu se rovněž objevovaly otázky, jaký je vztah mezi distribucí pojištění (ve smyslu IDD) a pojišťovací činností pojišťoven (ve smyslu směrnice Solventnost II). Situace je vcelku jednoznačná, jestliže pojišťovna distribuuje (poskytuje) vlastní pojištění. Potom se nepochybně jedná o „činnost přímo vyplývající z povolené pojišťovací činnosti“ (§ 3 odst. 1 písm. f] zákona o pojišťovnictví). Složitější situace nastává ovšem tehdy, jestliže pojišťovna distribuuje (zprostředkovává) pojištění jiné pojišťovny. Pojišťovací činnost je ve výše uvedeném ustanovení zákona o pojišťovnictví definována jako „přebírání pojistných rizik na základě uzavřených pojistných smluv“.
Aby se tedy určitá činnost kvalifikovala jako „činnost přímo vyplývající z povolené pojišťovací činnosti“, musí být tato činnost k přebírání pojistných rizik na základě uzavřených pojistných smluv ve vztahu „přímého vyplývání“, jinak řečeno: musí být jeho přímým důsledkem. Ze samotné skutečnosti, že pojišťovna přebírá pojistná rizika na základě uzavřených pojistných smluv (tj. poskytuje pojištění), však podle našeho názoru žádné přímé důsledky pro případnou distribuci (zprostředkování) pojištění jiné pojišťovny nevyplývají.
Uvedené činnosti spolu sice věcně souvisejí, ale zda druhá „přímo vyplývá“ z první, je přinejmenším sporné. Připomeňme, že zákon o pojišťovnictví po novelizaci provedené zákonem č. 304/2016 Sb. již nepracuje s pojmem „činnosti související s pojišťovací činností“, ale ve shodě se směrnicí Solventnost II používá pojem „činnosti přímo vyplývající z povolené pojišťovací činnosti“, což nutně nemusí být totéž. V každém případě se však jedná o otázku výkladu zákona o pojišťovnictví, kterou ZDPZ neřeší.
Mohlo by vás zajímat: Revize Solventnosti II standardního modelu 2018
Vyplývá z něho pouze to, že i když se distribuce (zprostředkování) cizího pojištění kvalifikuje jako „činnost přímo vyplývající z povolené pojišťovací činnosti“, musí pojišťovna při výkonu této činnosti dodržovat také ustanovení ZDPZ, která se týkají zprostředkování pojištění, a až na stanovené výjimky se na ni vztahují ustanovení o samostatném zprostředkovateli (§ 5 odst. 2). Platí totiž obecně, že pokud se určitá činnost kvalifikuje jako „činnost přímo vyplývající z povolené pojišťovací činnosti“ podle zákona o pojišťovnictví a zvláštní zákon pro ni stanoví určité podmínky nebo pro ni vyžaduje získání určitého oprávnění, musí pojišťovna splnit i podmínky nebo získat i oprávnění vyplývající z tohoto zvláštního zákona. Zvláštní zákon a zákon o pojišťovnictví se v takovém případě uplatní vedle sebe.
Účinnější, nikoli objemnější ochrana spotřebitele
Jádro zvýšení ochrany spotřebitele, které ZDPZ nově zavádí, spočívá především v posílení odpovědnosti pojišťoven a pojišťovacích zprostředkovatelů za kvalitu jejich distribuční sítě a dále v důrazu na to, aby byl klient srozumitelně a transparentně informován o podstatných aspektech pojištění, které je mu nabízeno. To se týká především prodeje investičního životního pojištění, což je produkt, se kterým bývá nejvíce spojován problém tzv. „přepojišťování“ a jiných způsobů poškozování klientů.
Proto Ministerstvo financí ČR po určitém předchozím testování navrhlo, aby informace o nákladech a plněních pojištění pro klienta měla určité standardizované mantinely, obsahové i formální, které zákazníkům umožní učinit si o nabízeném rezervotvorném produktu individualizovanou představu. To je hlavní přidaná hodnota „souhrnného vyjádření nákladovosti“ (specifikovaného v příloze ZDPZ) oproti (svou povahou) produktovému letáku, za který se dá označit dokument podle nařízení PRIIPs-KID.
Je důležité připomenout, že se nejedná o novou informační povinnost, ale pouze o specifikaci formální stránky informačních povinností již nyní existujících, s cílem zvýšit jejich behaviorální účinnost. Souhrnné vyjádření má formu tabulky, jejímž cílem je vybavit zákazníka před podpisem smlouvy stručnou, přehlednou a srozumitelnou informací o tom, kolik zaplatí za sjednanou pojistnou dobu na pojistném, jak se sjednané pojistné investičního životního pojištění alokuje na jednotlivé své složky – rizikové pojistné, úhradu nákladů na sjednání a správu pojištění a na tu část, která má být investována – a konečně jaká částka mu bude vyplacena zpět při nulovém zhodnocení.
Zavedení této povinnosti je reakcí na případy poškozování zákazníků zejména při sjednávání investičního životního pojištění. Nejedná se tak o nově stanovenou informační povinnost, ale pouze o upřesnění formátu informací, které má zákazník právo obdržet již nyní.
Mohlo by vás zajímat: Přikryl a Čechová: Co přináší revize motorové směrnice?
Flotilové sjednávání pojištění
Oproti dosavadní právní úpravě zákon nově zavádí regulaci „činnosti pojistníka spočívající v nabízení možnosti stát se pojištěným“ (§ 4), kterou lze pracovně označit jako „flotilové sjednávání pojištění“. Směrnice IDD flotilové sjednávání pojištění neupravuje, protože ve vztahu mezi pojistníkem a pojištěným nedochází k uzavření pojistné smlouvy, takže není naplněn definiční znak distribuce pojištění podle směrnice. Tento závěr potvrdila i Evropská komise. Jelikož se jedná o oblast směrnicí neupravenou, mají členské státy právo upravit ji podle svého uvážení.
Zákon vychází z toho, že ačkoli uvedená činnost není distribucí pojištění podle směrnice, zákazník-pojištěný se ocitá v podobném postavení jako zákazník-pojistník při klasické distribuci, a proto by se mu mělo dostat v zásadě stejného zacházení. Je pravda, že uvedené ustanovení vyvolává řadu otázek a má zřejmě i některé původně nezamýšlené důsledky. Důvodem je, že bylo razantně upravováno ještě v rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny a jeho finální podoba se od verze obsažené ve vládním návrhu výrazně liší. Beze změny zůstalo prakticky jen pravidlo zakazující flotilovou distribuci rezervotvorných životních pojištění. Řešení, které bylo obsaženo ve vládním návrhu, se zdá být koncepčně čistší, protože vládní návrh prohlašoval tento způsob sjednávání pojištění za zprostředkování pojištění a v důsledku toho na něj, až na stanovené výjimky, aplikoval ustanovení týkající se zprostředkování pojištění.
Výsledné řešení tak zůstalo jakoby „v půli cesty“, když sice prohlásilo, že uvedený způsob sjednávání pojištění není zprostředkováním pojištění, ale přesto na něj přiměřeně vztáhlo některá ustanovení zákona týkající se zprostředkování pojištění. Jednalo se o politické rozhodnutí zákonodárce, které však není z legislativního hlediska nijak neobvyklé. Je naopak celkem běžné, že určitá činnost je z působnosti nějakého zákona vyloučena, přesto se na ni některá ustanovení zákona vztáhnou. I při flotilovém sjednávání pojištění samozřejmě platí, že pojistník musí mít pod sankcí neplatnosti pojistné smlouvy pojistný zájem (§ 2764 občanského zákoníku).
Mohlo by vás zajímat: Je škodlivý software „Notpetya“ válečnou zbraní?
Nabízí-li pojistník podnikatelským způsobem třetím osobám, aby se v jeho pojištění staly pojištěnými, neznamená to, že na jeho straně nemůže být dána některá ze skutečností, s nimiž § 2762 občanského zákoníku spojuje pojistný zájem nebo jeho domněnku, ani že na jeho straně nemůže být dán pojistný zájem na základě generální klauzule v § 2761 občanského zákoníku. Existence pojistného zájmu je zde podmínkou nutnou, nikoli však postačující.
Nad rámec toho požaduje § 4 odst. 7, aby mezi pojistníkem a pojištěným existoval určitý užší vztah, který může spočívat v tzv. „kvalifikovaném“ (nikoli obecném) pojistném zájmu nebo ve skutečnosti, že pojištěné věci mají téhož vlastníka, nebo v tom, že pojistník a pojištěný jsou členy téhož koncernu. Výklad jednotlivých skutkových podstat zakládajících onen užší vztah mezi pojistníkem a pojištěným může být samozřejmě předmětem diskuze, ale nijak tím nejsou popřena ustanovení občanského zákoníku o pojistném zájmu.
Přes všechny otázky, které pozměněná podoba § 4 vyvolává, je třeba považovat za pokrok, že nový zákon zavádí pro pojištěné alespoň částečnou ochranu tím, že přikazuje aplikovat vůči nim přiměřeně některá ustanovení o informačních povinnostech a o pravidlech jednání (§ 4 odst. 2 a 3), zakládá speciální informační povinnost, na základě které se pojištění dozví o důležitých skutečnostech týkajících se změny nebo zániku pojištění (§ 93), pojistníky podrobuje dohledu ČNB (§ 94 odst. 1) a klade alespoň minimální požadavky na jejich odbornou způsobilost (§ 55 odst. 2).
Odbornost distributorů
Zákon zavádí nový standard odborné způsobilosti pro distribuci pojištění. Zatímco stávající systém požadavků na odbornost je postaven na formálním ověřování teoretických znalostí ze všech pojistných odvětví, nový zákon zdůrazňuje potřebu spíše hloubky než šíře potřebných znalostí a dále též souvisejících praktických dovedností, které jsou nezbytné pro kvalifikované jednání se zákazníkem. Základem pro ověřování odborné způsobilosti distributorů pojištění jsou nově vytvořené skupiny odbornosti, a nikoli pojistná odvětví podle zákona o pojišťovnictví. Je třeba zdůraznit, že skupiny odbornosti sledují zcela jiný účel než pojistná odvětví podle zákona o pojišťovnictví. Cílem skupin odbornosti je rozčlenit odborné znalosti vyžadované od distributorů pojištění v návaznosti na to, jaká pojištění distribuují, tak, aby nemusel být každý „odborníkem na všechno“ a aby zároveň bylo možné ověřovat odborné znalosti do větší hloubky, než tomu bylo podle dosavadní právní úpravy.
Při tomto rozčlenění se uplatňují spíše hlediska vycházející z potřeb praktického života a z podmínek českého pojišťovacího trhu. Navržená struktura skupin odbornosti je výsledkem dlouhodobých konzultací s trhem (pojišťovnami, pojišťovacími zprostředkovateli specializovanými na retail i na ostatní klientelu). Ověření odbornosti při vstupu do odvětví proběhne formou zkoušky, následně se distributoři pojištění budou povinně (na základě směrnicového požadavku) vzdělávat průběžně.
Pokud jde o institucionální zajištění, přebírá se v plném rozsahu koncepce, která již platí v sektoru spotřebitelských úvěrů a na kapitálovém trhu, tj. koncept akreditovaných zkušeben ověřujících odbornost uchazečů na základě sady otázek připravených ve vzájemné spolupráci odborné veřejnosti, ČNB a Ministerstva financí ČR. Povinnost složit odbornou zkoušku je stanovena do 24 měsíců od data účinnosti zákona. Do té doby bude možné sjednávat pojištění buď na základě dokladu o splnění požadavků na odbornost podle ZPZ, nebo na základě čestného prohlášení.
Mohlo by vás zajímat: Video: Hackeři ovládli Jeep Cherokee na americké dálnici
Nové kategorie pojišťovacích zprostředkovatelů
Stávající kategorie pojišťovacích zprostředkovatelů se mění na nové, z čehož vyplývá několik důsledků. Prvním z nich je akt přeregistrace. Ten lze z hlediska procesu vydání veřejnoprávního oprávnění a požadavků s tím spojených rozdělit podle toho, koho se týká. Současní pojišťovací agenti a pojišťovací makléři (tj. osoby „licencované“), kteří projeví zájem ve své činnosti pokračovat v nové pozici samostatného zprostředkovatele, budou na základě své žádosti přeregistrováni automaticky, tj. bez standardního správního řízení.
Současní vázaní pojišťovací zprostředkovatelé, výhradní pojišťovací agenti a podřízení pojišťovací zprostředkovatelé budou nově pouze velmi jednoduše zaregistrováni buď jako vázaní zástupci, nebo doplňkoví pojišťovací zprostředkovatelé, a to na žádost osoby, kterou budou zastupovat, tj. pojišťovny nebo samostatného zprostředkovatele.
Všichni pojišťovací zprostředkovatelé, kteří svou činnost vykonávali doposud, budou při přeregistraci současně osvobozeni od povinnosti hradit příslušný správní poplatek (viz dále). Očekáváme, že po přeregistraci by mělo v sektoru pojišťovnictví působit cca 30 000 pojišťovacích zprostředkovatelů, což je číslo odpovídající počtům zprostředkovatelů působících v ostatních sektorech finančního trhu. Určitou debatu vyvolalo i postavení vázaných zástupců, které se v některých znacích podobá postavení zaměstnanců (zejména to platí pro oblast odpovědnosti), přesto se nejedná o zaměstnance, ale o samostatné podnikatele. Jejich činnost nesplňuje znaky závislé práce podle § 2 zákoníku práce, protože nevykonávají činnost ve vztahu podřízenosti k zastoupenému; vykonávají ji na vlastní náklady, sami si ji organizují a rozvrhují v čase apod.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že až na jedinou výjimku za ně vůči orgánu dohledu jedná zastoupený a že za ně zastoupený nese v určitých situacích i odpovědnost. Směrnice IDD s tímto řešením ostatně počítá (viz např. recitál 17). Ostatně obdobně je upraven již v současnosti např. výhradní pojišťovací agent.
Mohlo by vás zajímat: „Nahý“ skandál v hotelu může Hilton přijít až na 100 milionů $
Prodloužení oprávnění k činnosti
Důležitým aspektem nové architektury distribuce v pojišťovnictví je nutnost obnovování oprávnění pojišťovacích zprostředkovatelů. Zákon omezuje platnost oprávnění na jeden rok, s možností prodloužení o rok další, při úhradě správního poplatku ČNB. Kromě zajištění toho, aby v pojišťovnictví působili pouze profesionální a obchodně aktivní zprostředkovatelé, slouží „obnovovací poplatek“ také k financování příslušné povolovací a dohledové činnosti ČNB.
Nový zákon napravuje léta neřešený problém nejen licenční činnosti dříve Ministerstva financí ČR a následně ČNB, ale zároveň i dosavadní právní úpravy, jehož výsledkem je v současnosti cca 175 000 pojišťovacích zprostředkovatelů zapsaných v registru. Časové omezení oprávnění k činnosti pojišťovacích zprostředkovatelů do konce následujícího kalendářního roku, s možností jeho prodloužení zaplacením správního poplatku, je zcela eurokonformní, tj. není překážkou z hlediska využívání jednotného evropského pasu. V případě každého podnikatelského oprávnění totiž existuje možnost, že v budoucnu dojde z nejrůznějších důvodů k jeho zániku (může být odňato v důsledku porušení povinností nebo neplnění podmínek pro jeho udělení; jeho nositel může o odnětí oprávnění požádat, resp. může oznámit ukončení činnosti apod.). Jistota trvání oprávnění k činnosti tak neexistuje u žádného podnikatele.
Podle směrnice a podle Smlouvy o fungování EU je podmínkou pro využití jednotného evropského pasu existence oprávnění v domovském členském státě, nikoli jistota jeho pokračování v budoucnu. Pojišťovací zprostředkovatelé mohou navíc zánik oprávnění snadno odvrátit tím, že zaplatí stanovený správní poplatek, čímž dojde k prodloužení oprávnění o další rok. Různé poplatky, např. za dohled, placené pojišťovacími zprostředkovateli existují i v jiných členských státech, včetně pravidla, že bez jejich zaplacení nemůže pojišťovací zprostředkovatel pokračovat ve své činnosti.
Mohlo by vás zajímat: Postřehy Evy Gmentové: Jak vnímám odchod do důchodu
Fungování jednotného evropského pasu to přitom nijak nenarušuje. V souvislosti s dokončením sjednocení pravidel distribuce na finančním trhu se Ministerstvo financí ČR zabývalo také otázkou sjednocení správních poplatků souvisejících s úkony vydávání a prodlužování příslušných zprostředkovatelských oprávnění a zohlednění skutečnosti, že na trhu působí stále rostoucí počet těch, kteří zprostředkovávají produkty a služby souběžně ve více sektorech finančního trhu.
Dobrou zprávou, jež potěší nakonec všechny zprostředkovatele (tj. nejen ty s multilicencí), je, že bude navrženo paušální snížení právě správního poplatku za prodloužení oprávnění, a to o celou jednu polovinu. Tato změna je součástí probíhající novelizace zákona o podnikání na kapitálovém trhu, resp. souvisejících úprav distribuce doplňkového penzijního spoření.
Závěr
ZDPZ jistě není bez chyb; jako u každé regulace se i v tomto případě jedná o kompromis – podle našeho názoru ale o kompromis poměrně zdařilý. Zákon obsahuje ustanovení, která mohou vyvolávat otázky – jinak to u právního předpisu v rozsahu téměř 130 paragrafů ani nemůže být. Tyto otázky však lze řešit běžnými výkladovými metodami, navíc tyto otázky nijak nezpochybňují základní koncepci nového zákona. Zopakujme, že ke všem hlavním institutům nového zákona byla vedena důkladná veřejná konzultace s cílem nalézt adekvátní řešení na linii „efektivní a nenákladná ochrana spotřebitele – integrita právního řádu – soulad s unijním právem“.
Soulad nového zákona s unijními směrnicemi byl v průběhu legislativního procesu několikrát posuzován k tomu povolanými autoritami, ať už se jednalo o odbor kompatibility Úřadu vlády, Legislativní radu vlády, či její pracovní komise. Považujeme za klíčové, aby obdobné instituty byly v jednotlivých sektorech finančního trhu upraveny pokud možno obdobně a aby se k odlišným řešením přistupovalo pouze tam, kde pro to existuje nějaký důvod. Pojištění jistě není stejný produkt jako úvěr nebo investice, ale to neznamená, že se distribuce těchto produktů systémově nějak zásadně liší. Vždy máme na jedné straně poskytovatele a na druhé straně zákazníky a příp. mezi nimi zprostředkovatele.
Mohlo by vás zajímat: Jiřina Nepalová: Investice do vzdělání je imperativ dneška
Považujeme za racionální a plně obhajitelné, aby na finančním trhu byla, pokud to dovolují sektorová specifika, jednotná úprava institucionálních otázek (kategorie zprostředkovatelů, struktura distribučního řetězce, odpovědnost, registr), procesních otázek (způsob získání podnikatelského oprávnění), dohledu a jeho pravomocí nebo třeba pravidel jednání se zákazníky. Finanční trh bude přehlednější, zákazníci se budou ve všech sektorech setkávat s obdobnými subjekty, s obdobnými instituty a budou moci očekávat obdobnou úroveň odbornosti a obdobné zacházení. Poskytovatelé a zprostředkovatelé jednotnou úpravou procesů ušetří spoustu času i prostředků vydávaných na compliance, komunikaci s orgánem dohledu apod.
Nejen z uvedených důvodů, ale i proto, že ZDPZ reaguje na některé specifické problémy tuzemského trhu poškozující klienty při sjednávání životního pojištění, se domníváme, že nový zákon bude znamenat pozitivní posun v regulaci tohoto sektoru finančního trhu. Věříme, že bude představovat mnohem efektivnější právní úpravu než dosavadní ZPZ, který se svou komplikovanou kategorizací zprostředkovatelů, ryze formálním ověřováním odborné způsobilosti a omezenými nástroji správního trestání v praxi fakticky neplnil svoji úlohu.
Pojistný obzor je k přečtení ZDE
Jiří Beran
Ministerstvo financí ČR
Milan Indra
Ministerstvo financí ČR
Jan Urbanec
Ministerstvo financí ČR
Komentáře
Přidat komentář