Ivan Špirakus: Každý den bojujeme s pocitem lidí, že se o ně někdo postará, když bude nejhůř. Lidé jsou schopni v řadě případů tvrdit, že pojištění domů je příliš drahé a že na něj nemají. Když se však sečtou jejich výdaje na zcela zbytné věci, jako alkohol a kouření, tak se zjistí, že za měsíc utratí to, co stojí pojistka nemovitosti za rok. Přitom jejich dům, který si na vesnici svépomocí s rodinou postavili, je často jejich jediné aktivum a garantuji, že žádnou hypotéku v případě jeho zničení nedostanou. Přesto nemají ani základní pud sebezáchovy, aby si pojistili střechu nad hlavou. Když jim někdo ukradne televizi, tak bez toho se dá žít. Ale když bouchne plyn a dům spadne, tak pak jsou sbírky na chudé, kteří nejsou pojištěni.
Michal Knapp: Souhlasím. Toto je téma, přichází z dob komunismu. Kde stát byl takový velký otec. Ještě nedávno říkal Špidla: „Zdroje jsou neomezené.“ Tzn. nemusíte se starat. Ale když se podíváte na demografický vývoj, je to neodvratitelné. Ať si kdo chce, co chce, říká, ale za dvacet, třicet let nebudou peníze na důchody a lidé budou dostávat maximálně 2 až 3 tisíce.
Ivan Špirakus: Na druhou stranu těm lidem zase rozumím. Protože historie, ukazuje, že všichni, kdo si kdy peníze spořili, tak o ně vždycky přišli. Když si vezmete válku, pak měnovou reformu v padesátém třetím roce, při té sebrali lidem, kteří měli pojistky a naspořené peníze, vše jedna ku padesáti. V Maďarsku začala penzijní reforma v roce 1998. V tom roce byli první, kdo zavedl 2. pilíř. Po sedmnácti letech jim to Orbán všechno znárodnil a byl konec. A čemu tedy mají lidé věřit? V Polsku také, vládě došly peníze, tak nařídila, že penzijní fondy musí povinně nakoupit polské státní dluhopisy a odejít z burzy. Na Slovensku druhý pilíř otvírají pořád a snaží se z něj lidi vytlačit tím, že zhoršují podmínky. U nás je vůbec škoda mluvit o tom dvouletém pokusu. Já se lidem tedy nedivím, protože jakýkoli model, ve kterém jsou peníze v dosahu státu, tak aby je mohl znárodnit, sebrat, zastavit, je pod politickým rizikem. A politické riziko je proti riziku finančních trhů naprosto nepředvídatelné, nevypočitatelné.
Moje teorie je taková, že důchody nebudou nízké, naopak. Ve chvíli, kdy počet voličů v důchodovém věku převáží, tak si zvolí takovou vládu, která jim ty peníze dá. Spolu s nimi se také objeví 800 tisíc živnostníků, kteří si neplatili žádné pojistné. A ti si spolu s důchodci zvolí vládu, která pak řekne, no tak my ty daně zase zvedneme. Pořád ještě máme k Dánsku, kde jsou daně 55%, kus cesty. To se dá však praktikovat, do té doby, než lidi vyženete ze země pod tlakem vysokých daní. Ze Švédska utíkali do Monaka a do Monte Carla všichni bohatí, tenisti, podnikatelé, ti všichni jim odešli. Demokracie má bohužel takové vlastnosti, že vyhraje většina a ta řekne: „my chceme důchody a tak si je dáme.“
Michal Knapp: Jde o sociální mezigenerační smír a o cenu, která se za něj bude muset platit. Nezapomeňme však na jednu věc. Lidé se dnes dožívají vyšších věků. Ve společnosti začne tenze. Dnes, jestli se nepletu, jsou 3 lidé v kategorii 15-64 na jednoho člověka v důchodovém věku. To je ještě pořád dobré. Za deset, dvacet let to budou 3 na 2 a to začíná problém. Bude vznikat velký tlak a pak se začnou objevovat různé ošklivosti.
Ivan Špirakus: Už dnes vzniká v Německu hnutí milionářů, kteří chtějí dobrovolnou daň. Chtějí si připlatit na sociální smír, aby se masa chudých nezvětšila tak, že by vzali do rukou vidle a pro ty peníze si došli sami. A to je legitimní riziko. Celý model přerozdělování peněz mezi bohatými a chudými vede k tomu, že bohatí mají dvě možnosti. Buď si postaví svou vlastní armádu a budou se bránit, což je obtížné a ve větším měřítku nereálné, nebo budou muset platit za to, že mohou jít do samoobsluhy a že je mezi tím nikdo nezabije, když vystoupí z mercedesu. Já jsem byl na podzim v Jižní Africe a tam nám průvodkyně říkala, že toto je hlavní téma jihoafrické společnosti, která má demografický režim obráceně než u nás. Dnes je to tak, že lidé, kteří tam tehdy vytvářeli a zakládali ekonomiku, jsou dnes zavření v gethech. Ty jsou obehnané dvojitým ostnatým drátem a vypadají jako koncentrační tábory. Opevnění tvoří první řada elektrického plotu, pak je silnice, kde jezdí auto s kulometem a následuje další plot. Po otevření dvou bran vjedete do meziprostoru a uvnitř jsou luxusní byty a domy. Je to chráněný resort. Tam bydlí lidé, kteří mají peníze a musí se bránit proti lidem, kteří jsou za plotem a kteří je nemají. Ti jsou schopni podříznout vás na potkání. Zastaví vedle vás, střelí vás do hlavy, vyberou vám peněženku a odjedou pryč.
Michal Knapp: Tomu se říká sociální kolize. Když budete společnost dlouho polarizovat, například asymetrickým přerozdělováním zdrojů společnosti, tak dojde k problémům. To co říkáte, ano, do jisté míry to může fungovat, do té míry, co to mladí budou akceptovat. Pak se zvedne kriminalita a začne se měnit společnost, ve které už nikdo nebude chtít žít.
Ivan Špirakus: Třeba v Itálii už to tak je. Začínají stávky. Například 14 dní nejezdí popeláři. Nemluvě o konfliktu mezi severem a jihem. O tom se nám v ČR ani nezdá. U nás jsou regiony velmi podobně bohaté. Samozřejmě kromě Prahy. Pořád je to však v rámci průměru. Ale v Itálii… My jako INSIA končíme na hranici Říma a jižněji už nejdeme. Tam už není ani co pojišťovat. Ale pořád bohatý sever platí na chudý jih, aby nebyla válka. Konec konců celá EU není o ničem jiném. Ta byla vytvořena jen proto, aby nevznikla třetí světová válka.
Michal Knapp: A to se povedlo. V padesátých letech se promixoval francouzský kapitál s německým a dnes nikoho nenapadne, že by se válčilo.
Ivan Špirakus: Ono to má ale pořád dopady do našeho byznysu, protože lidé by si měli konečně uvědomit, že pomocnou ruku najdou vždycky jen na konci svého ramene.
Komentáře
Přidat komentář