*V čem je zemědělské pojištění specifické?
Podnikání v zemědělství je jediným druhem podnikání, které je bytostně závislé na počasí a rizicích s tím spojenými. Je nezpochybnitelným faktem, že v posledních letech se vyskytují extrémní výkyvy počasí stále častěji. Stačí si vzpomenout na katastrofální záplavy v roce 1997 na Moravě, v roce 2002 v Čechách, orkány Kirill a Emma či extrémní mrazy v polovině května 2011 a 2012.
V našich podmínkách jsou nosnými riziky u pojištění plodin zejména krupobití, mráz, vichřice, povodeň, záplava a u pojištění zvířat potom nákaza. Pojistitelé, kteří provozují zemědělské pojištění, se snaží mít pojištěné klienty po celém území republiky tak, aby se riziko rozprostřelo. Pokud by pojistné smlouvy byly koncentrovány na jedno malé území, mohla by případná škoda, způsobená počasím pojišťovnu i existenčně ohrozit.
Zemědělství a kvalita potravin u nás jsou na velmi vysoké úrovni a spotřebitelé si stále více uvědomují, že kvalita potravin má zásadní vliv na naše zdraví. Negativním faktem např. je, že se do naší republiky dováží již přes 50 % masa. S tím souvisí také fakt, že si stále více zemědělců uvědomuje význam pojištění a potřebu stabilizace svého podnikání.
* Jakým vývojem prošlo zemědělské pojištění?
Před rokem 1989 existovalo krátkou dobu zákonné tzv. „komplexní pojištění úrody“. V praxi to znamenalo, že všichni zemědělci v Čechách a na Moravě museli mít všechna rizika pojištěna u tehdejší monopolní Československé státní pojišťovny. Zemědělci za tato pojištění tehdy platili téměř pět miliard korun. Nezpochybnitelným faktem však je, že i „zákonné“ pojištění úrody mělo své výhody pro všechny zúčastněné (pojišťovna, stát a zemědělci), neboť řízení rizik mělo svůj režim a řád. Troufnu si poznamenat, že tento systém je v mnohém podobný i systému řízení rizik, který se používá v USA a Kanadě, tj. „pojištění příjmu zemědělce“. Jsou tak kryta rizika jak komerčně pojistitelná, tak i rizika tzv. „katastrofická“ a navíc je i vhodně propojeno fungování státní správy, pojistitelů a samozřejmě i samotných zemědělců.
Tento typ pojištění po roce 1989 skončil a poté začalo fungovat dobrovolné, tedy čistě komerční pojištění. V 90. letech nemělo zemědělské pojištění zrovna na růžích ustláno, jednak jsme vstoupili do etapy, kdy výkyvy počasí byly stále častější a přitom neexistoval ani návrh možného systémového řešení, ani nebyly dotace na pojištění, což již tehdy byly standardní nástroje řízení rizik v zemědělství ve vyspělém světě. Ještě koncem 90. let zvažovali mnozí pojistitelé, zda vůbec toto pojištění nabízet. Bylo nezbytné zamyslet se nad tím, jak pojištění zemědělců řešit systémově.
*Jak vznikl systém státem podporovaného zemědělského pojištění?
Jedním z používaných nástrojů, jak řešit vzniklé škody byla i ad hoc státní pomoc. Např. před deseti lety způsobilo sucho obrovské škody, získali zemědělci ad hoc státní pomoc ve výši 4,5 mld. korun. Jedná se však o nesystémový nástroj a stát si ale uvědomoval, že tento stav není úplně ideální. Pochopil, že pro tyto případy by se měl vytvořit systém, tak aby mohl prohlásit: “zemědělci, pojišťujte se, my vám přispějeme dotacemi prostřednictvím PGRLF (Podpůrný garanční a lesnický fond) na pojištění, takže každý z vás dostane možnost zaplatit si pojištění“.
Snahou proto bylo vytvořit systém, který by podnikání v zemědělství stabilizoval. Uvažovalo se o modelu, kdy by se nad komerčním pojištěním postavil jako nadstavba ještě „Fond“ pojištění katastrofických rizik. Tyto dva typy pojištění by byly navzájem provázané a navíc by do systému měl přispívat stát, pojišťovny i zemědělci.
Lze konstatovat, že svět v pojištění plodin a zvířat míří spíše k tomu, že v každé zemi existuje jeden specializovaný pojistitel. Navíc často tento pojistitel spolupracuje i se státní administrativou a společně tak mohou efektivně řídit rizikovost zemědělské výroby (včetně rizik, která jsou „nepojistitelná“) a stabilizovat tak více podnikání v zemědělské prvovýrobě. Spolupráce má různé typy a formy, např. v Americe je pojištění založeno na tzv. pojištění příjmu (tento typ pojištění je v principu podobný tzv. komplexnímu pojištění úrody), které zde jako experiment efektivně fungovalo dva roky před rokem 1989. Osobně se domnívám, že budoucnost zemědělského pojištění je právě ve formě nastavení spolupráce mezi zemědělcem, pojistiteli a státem a je to jediná možnost, jak vybudovat stabilní model podnikání v zemědělství.
Je třeba říct, že stabilizovaný systém eliminace rizik podnikání v zemědělství ještě ani zdaleka nefunguje tak, jak bychom si přáli, či jak ho známe z vyspělého světa, funkční je v současné době pouze jeho část, kdy stát pojištění plodin a zvířat dotuje.
*Jsme u klíčového problému a tím jsou dotace. Jak fungují?
Dotace na pojištění plodin a zvířat nejsou ve světě nic mimořádného. Základní myšlenkou je, že stát dobrému hospodáři pomůže. V Evropě je běžné, že stát přidá peníze zemědělcům na pojištění, ale pak logicky dává ruce pryč od toho, když živly připraví zemědělce o úrodu. To je nejčistší a zcela funkční cesta.
Společně se podařilo rozběhnout systém dotací, který stabilně funguje zhruba od roku 2000. Zemědělci mají jistotu, že od státu dostanou příspěvek na pojištění. Od roku 2003 bylo pojištěno zhruba 30 % zemědělců. Nyní je již pojištěno polovina zemědělců. Dotace na pojištění plodin a zvířat vedou k tomu, že se čím dál víc zemědělců pojišťuje.
Stát přispívá na nákazové pojištění a na pojištění plodin. V loňském roce přispíval 50 %, což prezentovalo cca 500 mil korun. Příspěvek je daný zákonem, takže zemědělci předem vědí, jak budou dotace vysoké a mohou finanční rozpočet zahrnout do svého rozpočtu. Věděli, že když zaplatí milión na pojistném, dostanou půl miliónu od státu zpět. Bohužel na letošní rok je rozpočet krácen a je vyčleněno na dotace na pojištění pouze 290 mil. Kč, nicméně věřím, že se i tento nepříznivý trend podaří zvrátit. Vždyť vyspělé země světa si uvědomují, že stabilizace zemědělského podnikání prostřednictvím pojištění je nezbytná a souvisí např. s potravinovou soběstačností státu či s péčí o krajinu.
*Jak to vypadá s PGRLF v praxi?
Zemědělec platí pojistné většinou ve dvou splátkách ke konci května a září. Formulář o tom, že zaplatili pojištění, donesou následně na PGRLF (letos je termín pro podání posunut již na 30. září). PGRLF žádosti administruje a poté vyplácí zemědělcům dotace na jejich účet. Zemědělci mají jistotu, že jim stát tímto způsobem pomůže. Důkazem je to, že již deset let předpis pojistného za pojištění plodin a zvířat roste a pojišťuje se stále více zemědělců. Dnes je pojištěno cca 50 % plodin na orné půdě, což představuje cca 1,6 mil ha a toto číslo stále roste. Zemědělské pojištění se stabilizuje a začíná být pro všechny zúčastněné zajímavé. Je to rozvíjející se odvětví a zemědělci si uvědomují, že je dobré být pojištěn a navíc, že jim stát i pomůže s tím, že část pojistného jim uhradí.
*Ale pojištění musí někdo prodávat. A ne každý umí prodávat zemědělské pojištění. Mimochodem, komunikují zemědělci prostřednictvím internetu?
Ano, zemědělci jsou skupinou, která prostřednictvím webu hodně komunikuje a využívá ho, např. se jedná o portál APIC, web Agrární komory či Potravinářské komory. Ale pojištění si jeho prostřednictvím sjednají zemědělci spíše výjimečně. Ke sjednání kvalitního pojištění je nutné uskutečnit více schůzek, poznat specifika daného provozu a „ušít“ pojištění zemědělci na míru tak, aby plně a přitom za optimální cenu krylo všechna rizika, která mu mohou hrozit.
*Takže se musí osobně za zemědělci.
Jednoznačně ano. Zemědělci jsou relativně konzervativní a věří zejména lidem, které znají dlouhá léta a vyhledávají dlouhodobé vztahy. A to je zcela v pořádku. Když přijde do podniku někdo neznámý (nejlépe ještě v saku a kravatě) a řekne: „pojistěte se u mne“, tak s takovým člověkem se zemědělec pravděpodobně bavit vůbec nebude. Navíc má dost i své práce v provozu.
Druhou část rozhovoru s Ing. Havelkou přineseme v pondělí. Bude se týkat pojišťoven, které nabízejí zemědělské pojištění stejně jako makléřů.
Komentáře
Přidat komentář