Sloupek Kateřiny Lhotské: Doba předdigitalizační


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Doba předdigitalizační

Jedním z nejvíce frekventovaných pojmů současnosti je „digitalizace“. Jeho význam je tak široký, že ho ani není možné přesně definovat. Dokážete si ale představit dobu, kdy tento pojem ještě neexistoval? Jak vlastně tenkrát pojišťovnictví fungovalo a co všechno obnášela práce pojišťováka? Udělejme si tedy krátký historický exkurz do doby, kterou nazvěme předdigitalizační.

Začněme od konce. Doba předdigitalizační skončila v okamžiku, kdy nějaký úředník pojišťovny přestal „namáčet brk do kalamáře“, ale místo něj jeho kolegyně – operátorka – poprvé sedla k zařízení na děrování děrné pásky, aby připravila data pro jejich strojní zpracování. To bylo někdy v 60. letech minulého století. Ponořme se však do minulosti hlouběji. Třeba do období mezi válkami.

Tehdy nosili pánové klobouky, které na pozdrav smekali, což jim oplácely dámy mírným pokynutím hlavou a jemným úsměvem. Co ale museli takový pán nebo dáma umět, pokud se chtěli stát úředníkem pojišťovny? Jedním ze základních požadavků bylo „mít písmo úhledné“, protože se vše zapisovalo ručně do kmenových knih, nebo na listy papíru, které se následně zakládaly do příslušných spisů. Museli být také dobrými počtáři. Kromě základních početních úkonů a počítání s procenty byla alfou a omegou jejich dovedností trojčlenka. No nevím, jak bych uspěla v přijímacím řízení já. Nejspíš bych ale svůj „škrabopis“ nedokázala kompenzovat ani perfektně zvládnutou trojčlenkou.


Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Jak se pozná „rozvinutý“ pojistný trh?


A nemohla bych dělat ani pojišťovacího agenta. „Psát písmem úhledným“ bylo totiž jedním ze základních požadavků i na něj. Smlouvy se obvykle sepisovaly do předtištěného formuláře obdobně, jak se s tím můžeme setkat ještě i dnes. Ale ten formulář se vyplňoval „psace“. Což samozřejmě diskvalifikovalo každého, kdo „škrábal jako kocour“. A takový agent musel být pochopitelně také zdatný počtář. Pojistné se určovalo pomocí základních sazebníků, což je sice také podobné dnešku, ale počítalo se pěkně ručně. Takže i pro agenta byla trojčlenka denní chleba. Ale daleko větší odlišnosti spočívaly ve stylu jeho práce. Nebylo totiž vůbec výjimkou, že chodil do slova a do písmene „dům od domu“. A pokud byl úspěšný a podařilo se mu něco sjednat, jeho odměna se nenazývala „provize“, ale říkalo se jí „prémie“.

Jednoduchou úlohu neměli pojistní matematici, kteří pochopitelně nemohli používat žádný Excel, o moderních modelovacích nástrojích nemluvě. Jejich výzbrojí byly tlusté knihy plné různých tabulek, na jejichž základě prováděli svoje výpočty. A pak také ostře ořezané různobarevné tužky. Nebyla to vůbec jednoduchá práce a vyžadovala velkou pečlivost a přesnost.

Asi nikoho nepřekvapí, že i v té době se v pojištění podvádělo. Zatímco současní pachatelé jsou čilí především v pojištění vozidel, tehdy byl typickým podvodníkem žhář, respektive „samožhář“.  Nejčastěji hořela zemědělská stavení hospodářů, které postihla nějaká „nepojištěná“ pohroma, nebo lehl popelem sklad plný neprodejného zboží nějaké malé firmy. A jak byly podvody odhalovány? Jednak to chtělo mít na podvodníky nos a jednak se občas našel někdo, kdo takového vykuka jednoduše „naprášil“. Inu, každá doba má sice svoje, ale něco je stále stejné.

Určitě bychom našli celou řadu dalších odlišností. Ovšem na jednu podstatnou nesmíme zapomenout. Tenkrát se pojistné mohlo počítat i podle pohlaví. V tomto ohledu byl totiž tehdejší svět ještě normální…

 

Kateřina Lhotská

vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.

člen Finanční akademie Zlaté koruny

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články