Na svoje první setkání se světem pojištění si nepamatuju. Bylo to totiž krátce po mém narození, a tak to znám jen z vyprávění. Ten samý den, co si mne přinesli rodiče z porodnice domů, tedy ve velmi výjimečné chvíli, je totiž navštívil pojišťovák. Byl to evidentně velmi „empatický“ člověk a když jim začal vypočítávat, co všechno mi hrozí, tak ho tatínek vyhodil.
Že existuje nějaké pojištění, jsem poprvé zaznamenala až o několik let později. Někdy ve 2. nebo 3. třídě jsme se učili vyplňovat složenky, já přišla ze školy domů a na stole shodou okolností jedna ležela. Snad ve snaze zopakovat si právě nabyté znalosti, jsem vzala pero a začala vyplňovat prázdné kolonky. Když jsem byla hotová, tak jsem se šla radostně pochlubit tatínkovi. Moc rád nebyl. Byla to totiž složenka, kterou se mělo ten den zaplatit pojistné na povinné ručení. A tak jsem dostala vyhubováno, že se teď kvůli mému „opáčku“ nemůžeme jet v sobotu autem koupat na „mácháč“ (Máchovo jezero). Načež jsem se rozbrečela. Ale nakonec jsme stejně jeli, takže to tatínek nejspíš nějak udělal.
Poněkud blíže jsem k pojištění přičichla, když se mi kamarádka v 18 pochlubila, že jí skončila pojistka a že v souvislosti s tím dostane od pojišťovny 10 000 korun. Což byly tenkrát obrovské peníze. Zvlášť když je člověku 18. Když jsem se jí zeptala, jak dlouho a kolik platila a ona odpověděla, že její rodiče deset let stovku měsíčně, tak jsem jí řekla, že jsou cáklí. S čím ona souhlasila a prohlásila „naši jsou vážně hrozný“. Vzápětí ale dodala, že si to pojištění sjedná dobrovolně znovu, bude platit dalších deset let, aby pak dostala zase 10 000. Tak jsem jí řekla, že je cáklá taky. A ona se mnou pak nějakou dobu nemluvila…
Pak jsem vystudovala, měla jsem svůj první byt a pořídila si pojištění domácnosti a pojistku „na blbost“. Ptáte se proč? Naši to měli taky. Takže žádné „uvědomění si užitečnosti pojištění“, ale spíše „příklady táhnou“. Tedy některé. Inspirovat se tou mojí kamarádkou by mne totiž nenapadlo ani ve snu.
No a po čase jsem jednoho krásného dne nastoupila do pojišťovny, začala postupně rozumět souvislostem a přestala jsem se na pojišťovnictví dívat pohledem „laika“. Nezapomněla jsem však na dobu, kdy jsem, stejně jako ostatní, nechápala, proč bych si měla nějaké pojištění pořizovat a považovala jsem jej buď za extrémně nevýhodné spoření, nebo za něco, co musím mít, jen když si koupím auto.
A pak se divme lidem…
Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
Komentáře
Přidat komentář