Sloupek Kateřiny Lhotské: Na okraj jedné nespokojenosti


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Na okraj jedné nespokojenosti

Před nedávnem vyšel na portálu Neviditelný pes článek, ve kterém se jeho autor svěřoval se svojí nespokojeností s řešením jeho pojistné události pojišťovnou. Můžete si jej přečíst zde. Jde o plnění z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za zdravotní újmu zaměstnance. Tedy takové to provizorní nekomerční pojištění, u něhož politici už více než 20 let opakovaně slibují, že najdou konečně řešení pořádné. Včera už přitom bylo pozdě.

Zajímavý je závěr celého článku. V něm totiž autor formou otázky nejdříve obviňuje pojišťovnu: „Je opravdu námětem práce pojišťovny získat profit, jenž třeba použije pro zlepšení platu svých zaměstnanců, kteří tak asi mají za úkol provádět provozní politiku při plnění pojistných událostí právě ve prospěch zisku pojišťovny?“ A pak konstatuje: „Jaký je pak rozdíl mezi těmi, kteří se snaží podvést pojišťovnu, a skutečností, že pojišťovna se neostýchavě zbavuje své zákonité odpovědnosti!“ No, byl zkrátka na pojišťovnu pořádně nabroušenej.

Ponechme nyní stranou, na čí straně je v této kauze pravda. K takovému hodnocení není dost informací. Určitě však nelze pojišťovnu tentokrát podezírat z toho, že uměle krátí plnění proto, aby mohla svým zaměstnancům „zlepšit platy“. U tohoto pojištění je totiž jasně dáno, kolik z vybraného pojistného jí připadne. Má tedy „své jisté“ a není tak motivována k nějakému vylepšování svých výsledků na úkor poškozených. Jediným, kdo může mít z případného krácení plnění prospěch, je stát. Pojišťovna tak dostala od autora článku „naloženo“ neoprávněně.


Mohlo by vás zajímat: Asistenční společnosti pomohou v zimě až 5 tisícům turistů


Ale jeho rozhořčení je na druhou stranu pochopitelné. Měl nějaká očekávání a ta se nenaplnila. Kdo je ovšem v tomto případě za jejich nesprávné nastavení odpovědný? Patrně stát. Ten si totiž u příslušné pojišťovny žádný informační servis ohledně rozsahu a podmínek pojištění pro své „klienty“ (vždyť co jiného občan je než klient státu) neobjednal. Tak by si ho měl nejspíš zajistit sám.

Autora článku nelze ani obviňovat z toho, že si pojišťovnu vybral špatně a měl se o podmínkách pojištění lépe informovat. Tedy, že si za všechno vlastně může sám. Jde totiž o pojištění povinné, u kterého si navíc ani on, ani jeho zaměstnavatel nemůže pojistitele vybírat. I toho totiž určuje stát. Nejspíš většina zaměstnanců dokonce ani neví, že nějaké pojištění odpovědnosti zaměstnavatele vůbec existuje. Jsou totiž pojištěni „automaticky“.


Mohlo by vás zajímat: FINfest květen 2017: V nejlepším zájmu klienta


Tím, kdo se zbavuje své odpovědnosti, je stát a nikoliv pojišťovna. Autor na ní sice nenechává nit suchou, ale ta v podstatě jen plní zadání, které od státu dostala. Ten přitom tak trochu zneužívá toho, že obyčejný člověk nedokáže rozdíl mezi komerčním pojištěním a nekomerčním rozlišit. Přitom mu hraje do karet vnímání pojišťoven veřejností jako institucí krátící výplatu plnění proto, aby měly na „skleněné paláce a na platy.“ I když na vybudování tohoto „renomé“ mají pojišťovny taky svůj podíl.

Ironií je, že stát v poslední době nestále „tlačí na pilu“ v otázce poskytování informací spotřebitelům a ochrany jejich zájmů. Výsledkem jsou stále širší povinnosti jak zprostředkovatelů, tak i samotných pojišťoven, kvůli čemuž se generují stohy dokumentů, které stejně nikdo nečte. Na druhé straně však stát neinformuje svoje „klienty“ o tom, kterou službu si vlastně u pojišťoven objednal a za jakých podmínek. I když to taky není úplně pravda. Informace jsou součástí zákonů, vyhlášek a dalších právních norem. A stát tvrdí, že jejich neznalost neomlouvá. Taky řešení. Ale jen pro někoho…

Kateřina Lhotská

vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.

člen Finanční akademie Zlaté koruny

 

 

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články