Náš pojistný trh nabral „letní“ tempo už v posledních týdnech. Převažovala typická sezonní témata, jako například cestovní pojištění. Je to jeden z produktů, o jehož užitečnosti veřejnost příliš nepochybuje. I proto je to také jeden z rostoucích segmentů našeho trhu. A tento vývoj je také jedním z důkazů rostoucí životní úrovně v naší zemi. Letošní čísla zatím neznáme, ale mohou být o něco horší než ta loňská. Může se totiž projevit obava lidí o jejich bezpečnost při zahraničních cestách. Konkrétně z toho, aby na ně nezačal ve jménu svého boha nějaký magor střílet. Neuklidní je pochopitelně ani to, že velká část pojišťoven již v cestovním pojištění „terorismus umí“. A tak dávají raději přednost našim luhům a hájům.
Pojišťovny zaznamenávají příchod letní sezóny zpravidla také tím, že roste podíl škod způsobených nezkušenými řidiči. Teď nejde o ty příliš mladé, ale o ty, kteří svého plechového miláčka celý rok pečlivě opečovávají, aby s ním v létě vyrazili za „hranice všedních dnů“. Pojišťovny se sice snaží do segmentačních kritérií pro určení rizikovosti klienta nějak vpašovat i posouzení jeho řidičských zkušeností, ale ne vždy to zafunguje. Proto by nebylo od věci začít více pracovat i s kritériem „vyježděnosti“. Mohlo by být definováno například ročním objemem najetých kilometrů a jejich rozdělením na město a mimo město, případně na krátké a dlouhé cesty. Je asi zřejmé, že méně rizikovým je z tohoto pohledu řidič, který jezdí všude „tak akorát“. Horší jsou ale ty extrémy. Ten, kdo toho najezdí moc, je rizikový z titulu objemu kilometrů, ten kdo příliš málo a ještě jen samé krátké vzdálenosti, zase z důvodu „nevyježděnosti“.
V souvislosti se segmentací v povinném ručení jsem si vzpomněla na myšlenku, kterou jsem před časem zachytila v jednom článku. Psalo se tam, že tak, jak se budou zdokonalovat a rozšiřovat segmentační kritéria, by se mohlo stát, že ti nejrizikovější zájemci o pojištění by byli zkrátka nepojistitelní. A proto by se měl stát postarat o to, aby i tito majitelé mohli svá vozidla provozovat. Dovolím si polemizovat. Pokud je totiž někdo natolik rizikový, že ho nechce žádná komerční pojišťovna pojistit, tak asi se svým vozidlem na silnici opravdu nepatří. A hledaní možností, jak tam tyto lidi „oklikou“ dostat, je hazardováním se životy a zdravím všech ostatních i jich samotných. V jednom ze svých sloupků na téma pojištění kybernetických rizik jsem psala o tom, že uzavření tohoto pojištění by se mohlo stát pro firmy jakýmsi „certifikátem“ toho, že na kybernetickou bezpečnost „nekašlou“. Nebylo by možné dosáhnout časem něčeho podobného i v povinném ručení?
Jen tak mimochodem... 1. července také prošly v poslanecké sněmovně třetím čtením obě pojišťovací novely. Ale o těch už toho bylo popsáno a řečeno tolik…
Komentáře
Přidat komentář