Deficity jsou obvykle produktem bezuzdného utrácení veřejných peněz za účelem korupce voličů. Pokud by však někdo chtěl obviňovat naši vládní koalici z toho, že rozdává všem, tak se hluboce mýlí. Ona totiž dává jen těm, co si řeknou. A protože si říká kdekdo, není divu, že je třeba takto vzniklé rozpočtové díry něčím zalátat. Tedy daněmi. Vlády se při jejich zvyšování snaží postupovat systematicky, a proto je často schvalováno ve formě tzv. „daňového balíčku“. Do toho (zatím) posledního se dostal i návrh na zdanění rezerv pojišťoven. V souvislosti s jeho obhajobou přednesla paní ministryně Schillerová mimoděk jeden zásadní a zároveň inspirativní návrh (ZDE), jehož zobecněním by mohla státní kasa vybranými daněmi přetékat.
Ten princip by se dal nazvat jako „daňová uznatelna jen vodsaď až pocaď“. V případě rezerv pojišťoven je tím „pocaď“ jejich výše dle Solvency II. Podle tohoto pravidla by šlo o to, že tvorbu rezerv do této úrovně je možno uznávat jako daňový náklad. A vše, co si pojišťovny vytvoří navíc (nikoliv z plezíru, ale podle paní ministryně proto, aby si odložily daňovou povinnost), budou muset pěkně zdanit. Budou tak vlastně vytvářet rezervy ze zisku. To budou akcionáři skákat radostí...
Mohlo by vás zajímat: ČP Index: Hodnocení bezpečnosti silnic za 15 let
Myslím, že je to inspirativní myšlenka, která by se dala zobecnit i v jiných oblastech. Tak například hygienické předpisy stanoví minimální teplotu v pracovních prostorách. Takže pokud podnikatel svým zaměstnancům přitopí o něco víc, nesměl by si to, co jde nad tato minima, „dát do daní“. Analogické platí i v otázce osvětlení. A co pokud bude na některých pracovištích větší prostor, než předepisuje příslušná norma? Zdanit! Podnikatelům je třeba ukázat, co to znamená mít nadměrné metry.
Obdobně by se dalo postupovat i v případě stanovení daňových nákladů souvisejících s nákupem různých ochranných prostředků. Třeba proti hluku, nárazům, škodlivým látkám apod. I na ně existují minimální předepsané požadavky. Pokud jsou zaměstnanci vybaveni kvalitnějšími, tak by bylo možné dát do daňových nákladů jen ty částky, které by podnikatel utratil při pořízení pomůcek splňující předepsaná minima, a zbytek by zacvakal ze zdaněných peněz.
Mohlo by vás zajímat: Postřehy Evy Gmentové: Statistika nuda je aneb pojistná matematika
Další oblastí je třeba dodržování minimálních emisních limitů. Proč nezdanit, že si někdo pořídí zařízení, které produkuje emisí výrazně méně, než je požadováno? Stejně svoji starostlivost o životní prostředí jen předstírá a jeho hlavní motivací je úspora na daních. Alespoň by se pravda ukázala.
To jsou všechno nepochybně zajímavé nápady a paní ministryni mohou být určitě inspirací. Ale všichni cítíme, že jde stále jen o drobné. Přitom existuje něco, co by přineslo do rozpočtu mnohonásobně více. Tímto geniálním krokem by bylo zavedení analogického principu i v případě mezd. Tedy, že by se do daňových nákladů započítávaly jen do výše vládou stanoveného minima a vše nad tento rámec by platil zaměstnavatel ze zdaněných peněz. Velmi rychlým propočtem zjistíme, že při zhruba 4 miliónech zaměstnanců by to přineslo ročně zhruba 165 miliard na daních. Tomu se říká opravdová injekce pro veřejné finance. To by se to rozdávalo…
Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES
Komentáře
Přidat komentář