Ústavní soudu tak částečně vyhověl ústavní stížnosti čtyř stěžovatelů a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku. V původním řízení se jednalo o spor klientů zkrachovalé cestovní kanceláře, kterým byla na základě sjednaného pojištění záruky Českou podnikatelskou pojišťovnou vyplacena jen část ceny zájezdu, jež odpovídala limitu sjednaného pojistného plnění (5,4 % zaplacené zálohy ve výši 50 % z celkové ceny zájezdu).
Rozdíl mezi touto částkou a zaplacenou zálohou za zájezd požadovali klienti po pojišťovně prostřednictvím žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 8. Obvodní soud žalobě vyhověl, odvolací Městský soud v Praze však žalobu zamítl s poukazem na závěry prezentované v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1868/14 ze dne 24. 2. 2015. Konstatoval, že z vnitrostátní úpravy nelze dovodit povinnost pojišťovny poskytnout stěžovatelům z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění nad rámec sjednané pojistné částky.
Mohlo by vás zajímat: Většina Rakušanů netuší, o kolik se sníží jejich příjem v důchodu
Otázkou ústavně konformního výkladu ustanovení zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, se Ústavní soud již zabýval ZDE a konstatoval, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, resp. její orgány při své činnosti řídit.
Ústavní soud zdůraznil, že z tohoto závazku plyne pro moc soudní povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tj. při více výkladových variantách je nutno volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie. V daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve směrnici Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS).
Mohlo by vás zajímat: Rakousko řeší IDD. Zátěžové testy otestují makléře
Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená právem Evropské unie a následně také ustanoveními § 6 až § 8 zákona č. 159/1999 Sb., je ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej – jako subjekt stojící mimo jimi uzavřenou smlouvu – nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice; neposkytnutí plné náhrady by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucích z jejího členství v Evropské unii.
K usnesení sp. zn. I. ÚS 1868/14, na které odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje, Ústavní soud uvádí, že závěry v něm vyjádřené byly výše uvedenými nálezy překonány. Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Komentáře
Přidat komentář