Vážení čtenáři, celý život jsem sportovala

celý život jsem sportovala a dodnes mě baví jakýkoliv pohyb, takže jezdím na kole, běhám i plavu. A pochopitelně se na sport také ráda dívám, i když na návštěvu stadiónů jaksi není mnoho času. Naštěstí na televizní obrazovce je vidět daleko víc, než může lidské oko spatřit z tribuny.

Takže i já se těším na olympiádu, i když mám velmi rozporuplné pocity.

Začnu tím, co mi vadí nejvíc - sportovní podvody. Nejen dopování sportovců, které často vede k trvalým zdravotním následkům a někdy až ke smrti. Ale už i podvody státu, viz právě teď otevřená kauza čínských gymnastek, kterým zdaleka není oněch požadovaných šestnáct let, od kterých smí sportovci na OH soutěžit. Jsou to jasně děti, kterým je okolo 12 - 14 let, vybrané leckdy s krutostí ze stovek nadějných pružných a ohebných dívenek. Už to není trénink, ale mrzačení, které se s nimi potáhne až do smrti.

Pokračuje to terorem, který začal na OH v Mnichově, vzpomeňte na to, jak tam palestinské komando zavraždilo několik izraelských sportovců.

A končí to penězi, které podle mne do sportu nepatří. Vím, že jsem konzervativní, ale když je někdo povoláním sportovec, zabírá kus možností sportu normálním mladým lidem. Budu konkrétní. Ve městě mého mládí byl krásný malý sokolský stadiónek, kam jsme chodili cvičit, trénovat atletiku a zaplavat si v blízkém mrtvém rameni nedaleké řeky. Dnes? Půlku stadiónu zabrala naprosto nesmyslně sportovní hala, takže zbylé cvičiště zpustlo, malá pláž zmizela a voda zarostla čímsi zeleným, v čemž nelze plavat. Zato opodál je krytý bazén, kam smí obyčejní smertelníci jen za značně vysoké poplatky, jinak slouží jen oněm profesionálům.

Je tohle ještě sport?

Ale budiž, stále ještě zadržuji dech, když vysoká statná dívka už podesáté zkouší překonat laťku ve výšce 210 centimetrů, neuvěřitelné výšce, kterou jednou přeskočí - a možná právě před mýma očima na olympiádě, kde ji ve stejném okamžiku uvidí desítky milónů lidí na celém světě!

Stále ještě nevěřím, že ti svalnatí a dynamičtí muži mohou doběhnout na metu sta metrů za méně než deset vteřin. Vím, že gepard by se jim vysmál, ale díky mnoha kamerám, které jsou promyšleně umístěny ve všech úhlech a na nejroztodivnějších místech, mohu vidět každý pohyb nohou, rukou, plně soustředěné obličeje, úsměv na tváři vítěze a utrpení toho, který metr před cílem už vidí, že o zlomek času, který ani nelze postřehnout, nezíská žádnou z kýžených medailí...

I tohle je sport a zatím ještě to je nádherná podívaná, kterou žádná "reality show" nemůže nahradit.

Přeji Vám krásné zážitky při sledování olympijských her