Aktuální vývoj judikatury v oblasti pojištění a náhrady škody. Druhý díl

Pojistné rozpravy jsou k přečtení ZDE

Ochrana osobnosti podle zákona č. 40/1964 Sb. a pojištění odpovědnosti z provozu vozidla

Za přelomové rozhodnutí z hlediska práva, nicméně s fak­tickými dopady do českého právního prostředí spíše men­šími, lze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR týkající se nároku na náhradu újmy za zásah do ochrany osobnosti podle § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského záko­níku, a jeho hrazení z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Připomeňme, že předchozí právní úprava striktně rozlišovala mezi právy na náhradu škody (mezi něž řadila i z dnešního chápání nároky na náhradu nemajetkové újmy spočívající v odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění a jednorázové odškodnění za usmrcení osoby blízké podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1064 Sb.) a právem na náhradu újmy za zásah do práva na ochranu osob­nosti podle § 11 téhož zákona.

V praxi bylo možno setkat se v případě požadovaných náhrad za ztrátu blízké osoby s kombinací uplatnění nároku podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1064 Sb. a „douplatnění“ zbývající části nároku podle § 13 téhož zákona, pokud se odškodnění podle § 444 odst. 3 pozůstalému nejevilo dostatečným. V případě uplatnění nároku podle § 13 se do popředí dostávala problematika pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Z tohoto pojištění byly nároky podle § 444 odst. 3 v případě shledání odpo­vědnosti pojištěného za tento nárok hrazeny. Ve vztahu k § 13 však platila konzistentní judikatura soudů vyšších stupňů, zejména Nejvyššího soudu ČR, ale i Ústavního soudu, z níž vyplývalo, že pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se na tento nárok nevztahuje. Podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (ve znění do 1. ledna 2014), měl pojiště­ný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému mj. způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením.

První část článku: Aktuální vývoj judikatury v oblasti pojištění a náhrady škody. První díl

Nároky na náhradu újmy způsobené zásahem do práva na ochranu osobnosti nebyly do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 ze dne 18. října 2017 z pojištění odpovědnos­ti z provozu vozidla hrazeny. K tomu připomeňme např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1051/2005 či sp. zn. 30 Cdo 1578/2009, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010 či sp. zn. 30 Cdo 3906/2011. Z rozhodnutí Ústavního soudu uveďme např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 8/06 ze dne 16. března 2006. Podle této judika­tury se jednalo o dva odlišné nároky, z nichž každý chránil jiný statek (jeden zdraví a život a druhý soukromý a rodinný život), přičemž odškodnění za zásah do ochrany osobnosti se nekrylo se žádnou z pojistných událostí uvedených v § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. a tento nárok nebylo možno podřadit pod institut odpovědnosti za škodu, a tedy pod uvedené ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Rozhodnutím sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 ze dne 18. října 2017 dochází v této právní problematice ke změně. V dané právní věci byla žalobci soudem uložena náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a 13 zákona č. 40/1964. Sb., a tento se domáhal její úhrady z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Soud 1. stupně hodnotil tento nárok jako nárok z titulu pojistného plnění, přičemž dovodil, že proml­čecí doba začala běžet jeden rok po pojistné události (tedy 21. srpna 2010, když dopravní nehoda se stala dne 18. srpna 2009 a ke smrti zraněné osoby došlo dne 21. srpna 2009) a uběhla za tři roky, nárok žalobce je tedy promlčen.

Mohlo by vás zajímat: Nové povinné pojištění. Vláda upraví podnikání realitním makléřům

Soud také poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, podle něhož se pojištění na tento nárok nevztahuje. Argumentaci rozsudky Soudního dvora EU ve věci C-22/12 a C-227/12 soud neuznal. Odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně v napadených výrocích potvrdil. Kromě výše uvedeného rozhodnutí soud odkázal na roz­hodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4083/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3906/2011 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 8/06 a nárok shledal neoprávněným, nadto i on dovodil promlčení nároku a námitku promlčení neshle­dal rozpornou s dobrými mravy.

Senát soudního oddělení č. 23 Nejvyššího soudu ČR, který měl věc následně na základě podaného dovolá­ní projednat a rozhodnout o ní, dospěl ohledně otázky podřaditelnosti daného nároku pod § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. k závěru odlišnému než dosavadní judikatura, a proto věc postoupil velkému senátu občan­skoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR. O věci pak tedy rozhodl velký senát. Při rozhodování byla zohledněna právní úprava evropská, zejm. směrnice Rady, a dále judikatura Soudního dvora EU. Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že výklad § 6 zákona č. 40/1964 Sb. dosud omezující povinné pojistné krytí občanskoprávní odpo­vědnosti pojištěného za škody, ačkoliv je dána občansko­právní odpovědnost pojištěného, je v rozporu s unijním právem. Předmětné ustanovení je třeba vykládat při jeho aplikaci v souladu se zásadami plynoucími z judikatury Soudního dvora EU. Výklad tohoto ustanovení, podle kte­rého pojistitel není povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozených přiznanou na základě § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., není v souladu s unijním právem a vni­trostátní soud by při jeho aplikaci měl přistoupit k jeho výkladu s použitím doktríny nepřímého účinku směrnic.

Mohlo by vás zajímat: BaFin zakázal Caritas sjednávat nové obchody

Důvodem, pro který tato jinak poměrně velká změna soud­ního výkladu zřejmě nebude pro pojistitele nijak zásadní, je skutečnost, že právní úprava pojištění odpovědnosti z provozu vozidla doznala v důsledku změn provedených novým občanským zákoníkem změny, která se do této problematiky s účinností od 1. ledna 2014 promítla. Nová právní úprava povinnosti nahradit újmu již lépe rozlišuje mezi právem na náhradu škody (jakožto majetkové újmy) a právem na náhradu nemajetkové újmy, přičemž i právo na náhradu újmy za odškodnění bolesti a ztížení společen­ského uplatnění řadí správně mezi nemajetková práva, ale zejména odškodnění při usmrcení osoby blízké (a nově též při zvlášť závažném ublížení na zdraví) upravuje koncepčně jinak, když řadí toto právo mezi náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení a přiznává manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké odčinění duševních útrap peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení.

V návaznosti na to doznal změn také zákon č. 168/1999 Sb., když s účinností od 1. ledna 2014 má podle § 6 odst. 2 písm. a) pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením. Podle přechodných ustanovení k náhradě škody (§ 3079 nového občanského zákoníku) pak platí, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti nového občan­ského zákoníku, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. U dopravních nehod z doby po 1. lednu 2014 se již tedy uplatní výše uvedený rozsah tzv. „povinného ručení“ a problém ohledně zahrnutí odškodnění za ztrátu blízké oso­by do pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nevzniká.

Mohlo by vás zajímat: Jak dopadne Brexit? Dohoda, či tvrdý odchod?

Aktuální zůstává rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 pro případy, kdy se náhrada škody řídí předchozí právní úpra­vou, tedy § 444 odst. 3 a § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb. V zásadě se tedy bude jednat o dopravní nehody z doby před 1. lednem 2014, tj. před více než čtyřmi lety. K tomu je nutno upozornit na druhou část rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, v rámci níž byl nárok žalobce shledán promlče­ným. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je předmětem ří­zení uplatněný nárok na pojistné plnění, které se promlčuje v daném případě podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojist­né smlouvě. Vznik povinnosti pojistitele plnit poškozenému náhradu nemajetkové újmy v penězích se váže na zásah do osobnostních práv fyzické osoby, nikoli na rozhodnutí soudu o tomto nároku.

Soud tedy nepřisvědčil námitce žalobce, že počátek promlčecí doby by měl být dán až pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že on má toto odškodnění poskytnout. Pro určení počátku běhu promlče­cí doby je rozhodný okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva – tou dobou bylo v tomto případě úmrtí poškozeného. Promlčecí doba začala běžet jeden rok po této události, a k podání žaloby tedy došlo až po uplynutí promlčecí doby. Soud pak námitku promlčení vznesenou pojistitelem neshledal rozpornou s dobrými mravy; k tomu pak kromě jiného dodal, že samotná změna judikatorního přístupu nemůže být takovou okolností, která by odůvodňovala odepření účinků námitce promlčení.

Mohlo by vás zajímat: UNIQA prokázala podvody klientů v hodnotě 32 milionů korun

Z právního závěru týkajícího se počátku a běhu promlčecí doby a akceptování námitky promlčení vznesené žalova­ným lze dovozovat, že předmětné změnové rozhodnutí Nej­vyššího soudu ČR se bude vztahovat pouze na ty nároky, které byly včas uplatněny soudně, neboť u ostatních bude možno úspěšně se bránit námitkou promlčení.

Dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy

Nový občanský zákoník upravil odlišně od předchozí právní úpravy také otázku dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Předchozí právní úprava stanovovala v § 579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bo­lestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Nároky na náhradu škody za bolest či ztížení společenské­ho uplatnění, ač byly nazývány „škodou na zdraví“, měly povahu nemajetkové újmy, byly vázány výlučně na osobu poškozeného a její smrtí zanikaly, bez ohledu na to, zda byly uplatněny u soudu, či nikoliv, příp. v jakém stadiu bylo řízení o nich.

Tyto nároky nepřecházely na dědice, a to ani v případě, že byly pravomocně přiznány. Nový občanský zákoník neobsahuje ustanovení o tom, že by nároky na toto odškodnění smrtí oprávněné osoby zanikaly. Naopak, v ustanoveních dědického práva výslovně uvádí v § 1475 odst. 2, že pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Nová právní úprava se v tomto směru jeví také jako poměrně jednoznačná. Za spornou bylo možno považovat situaci, kdy se obě právní úpravy (a přechodná ustanovení) střetnou, tedy nárok na náhradu škody na zdraví se bude řídit právní úpravou předchozí, nicméně oprávněná osoba zemře za účinnosti nového občanského zákoníku.

Mohlo by vás zajímat: Kooperativa: U pojistných podvodů převládají podvody v pojištění vozidel

K této problematice se Nejvyšší soud ČR vyjádřil v rozhod­nutí sp. zn. 25 Cdo 3556/2016 ze dne 27. dubna 2017. Právní podstata sporu spočívala v uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění) způsobené při dopravní nehodě dne 9. května 2013. Poško­zená se u soudu domáhala přiznání tohoto odškodnění, nicméně dne 20. října 2014 (tedy za účinnosti nové právní úpravy) zemřela a soud v řízení rozhodl pokračovat s jejím procesním nástupcem, kterým byl jediný dědic. Usnesení soudu 1. stupně potvrdil i odvolací soud. Své rozhodnutí opřel právě o vymezení pozůstalosti v novém občanském zákoníku. Ve věci bylo následně podáno dovolání s otázkou, která právní úprava se použije v případě, kdy k porušení po­ vinnosti stanovené právními předpisy došlo do 31. prosince 2013, zatímco k úmrtí poškozeného po tomto datu.

Nejvyšší soud ČR zde dovodil, že pokud k porušení po­vinnosti řidiče došlo za účinnosti zákona č. 40/1064 Sb., občanského zákoníku, řídí se základ a výše nároků poško­zené tímto zákonem. Okolnost, že po uplatnění nároku u soudu žalobkyně zemřela za účinnosti nového občanské­ho zákoníku, pak znamená, že nedošlo k zániku jejích práv na náhradu újmy na zdraví a v otázkách dědění se uplatní přechodné ustanovení § 3069 nového občanského záko­níku, podle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Jde o princip nepravé retroaktivity. Nárok na náhradu škody na zdraví tedy přešel v tomto případě na dědice a stává se předmětem dědického řízení.

Mohlo by vás zajímat: Směrnice IDD a její transpozice z hlediska dohledu pojišťoven

Překážka litispendence

Otázkou, která byla v nedávné době zřejmě v souvislosti s rozhodováním většího množství nároků na náhradu nema­jetkové újmy trestními soudy dovolacím soudem řešena (byť se po právní stránce nejedná o právní otázku novou, přijetí nového občanského zákoníku nemá na tento právní problém vliv), je vztah rozsudku trestního a dalšího řízení o nárocích na náhradu újmy. K této otázce se Nejvyšší soud ČR vyjádřil v rámci rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1689/2017 ze dne 25. května 2017. V daném případě se také jednalo o dopravní nehodu, při níž došlo k usmrcení sestry žalobců. Bratři uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy v rámci trestního řízení a soud jejich nárokům vyhověl v rozsahu 50 % (ve zbývající části dovodil spoluzavinění poškozené).

Se zbytkem nároků soud poškozené odkázal na občansko­právní řízení. Civilní soud 1. stupně následně na základě znaleckého dokazování vyloučil spoluzavinění zemřelé a po­zůstalým bratrům přiznal zbývajících 50 % jejich nároků.

Odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně zrušil, když dovo­dil, že v rámci trestního řízení bylo o nárocích pozůstalých rozhodnuto v úplnosti (tím, že je soud snížil na polovinu, s ohledem na spoluzavinění poškozené). Podle názoru soudu je odkaz na řízení ve věcech občanskoprávních v dané věci pouhým deficitem trestního práva procesního, které neumožňuje nepřiznanou část nároku zamítnout, ačkoliv o ní bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto, když trestní soud nevyhověl zbývající části nároku žalobců ze zcela urči­tého důvodu (a tím bylo spoluzavinění poškozené), a tedy se i v tomto rozsahu jedná o věc pravomocně rozhodnu­tou, kterou nelze znovu projednat v řízení občanskopráv­ním s ohledem na zásadu ne bis in idem.

Mohlo by vás zajímat: Méně nehod s autonomními auty? Výzkum AXA to nepotvrdil

V návaznosti na podané dovolání se problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že z ustálené judikatury to­hoto soudu vyplývá, že výrok rozsudku, jímž soud v trestní věci odkáže poškozeného s jeho nárokem (částečně či zcela) na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 trestního řádu, nelze považovat za výrok, jímž by soud de­klaroval „neopodstatněnost“ nebo „nezákonnost“ nároku. V případech, kdy trestní soud provedeným dokazováním zjistí, že nárok poškozenému nevznikl nebo že není pro­kázán, nemůže, a to ani zčásti, zamítnout návrh poškoze­ného.

Soud také odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 987/2015, v němž uvedl, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Překážka věci rozsouzené by byla dána tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným při­znáním nároku na náhradu škody v trestním řízení, v řízení o přestupku nebo pravomocným rozhodnutím vydaným v rozhodčím řízení. V rozsahu, v jakém byl poškozený odká­zán trestním rozsudkem se svým nárokem na řízení ve vě­cech občanskoprávních, překážka věci rozsouzené není dána. V dané věci pak soud dovodil, že civilní soud není vázán závěrem trestního soudu o spoluzavinění poškozené.

Náklady trestního řízení

S trestním řízením souvisí otázka, která se na první pohled (ve srovnání s rozhodováním o vině a trestu a o právu na náhradu újmy) může jevit minoritní, nicméně v kon­krétním případě nemusí být zanedbatelná, a to náhrada nákladů na uplatňování práv. V této souvislosti připomeň­me, že z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla má podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. pojištěný právo, aby pojistitel za něho uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a–c); v souvislosti se škodou podle písm. b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí nebo krácení pojistného plnění pojistitelem.

Mohlo by vás zajímat: ČPP: Pojistným podvodům loni opět „kralovalo“ pojištění vozidel

V rámci řešení ná­roku na náhradu škody nebo újmy však může vznikat celá řada nákladů, ať už v mimosoudním řešení nároku, nebo v rámci jeho projednávání soudem, trestním nebo civilním. K nákladům na uplatňování práv poškozeného v rámci trestního řízení se vztahuje poměrně nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 ze dne 11. dubna 2018, kdy se v rámci soudního řízení poškození domáhali z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla proti pojistiteli nároku na úhradu nákladů, které vynaložili na své právní zastoupení v trestním řízení, v němž se připojili jako poškození z dopravní nehody s nárokem na náhradu škody proti škůdci.

Škůdci byla trestním soudem uložena povin­nost zaplatit poškozeným náklady na jejich zastoupení ve výši 177 023 Kč. Soud 1. stupně nárok poškozeným nepři­znal s tím, že žalovaná pojišťovna nebyla účastníkem trest­ního řízení, spor nevyvolala a trestní rozsudek ji nezavazuje. Odvolací soud zamítavý rozsudek ohledně úhrady nákladů právního zastoupení potvrdil. Soud považoval za správné, že žalovaná pojišťovna zaplatila žalobcům náklady právní­ho zastoupení spojené s uplatněním nároku na pojistné plnění u ní, nicméně uvedl, že z tzv. „povinného ručení“ se nehradí veškeré újmy, ale pouze ty, které jsou zákonem taxativně vypočtené. V rámci podaného dovolání byla ná­sledně vznesena otázka, zda lze nárok na náhradu nákladů vynaložených v adhezním řízení podřadit pod § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

Mohlo by vás zajímat: Allianz: Přes 250 tisíc nových klientů platí podle ujetých kilometrů

Dovolací soud v uvedené problematice zaujal názor, že po­jistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provo­zu vozidla není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vymezené v § 6 odst. 2 daného zákona. Soud opět konstatoval, že je nutno rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu škody a právem na po­jistné plnění. Plnění pojistitele není plněním z titulu odpo­vědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou je pojištěný. Plnění pojistitele má charakter pojistného plnění. Uplatně­ním nároků je nutno rozumět jejich uplatnění vůči pojis­titeli; to, zda poškozený uplatnil nárok na náhradu škody proti pojištěnému u soudu, je pro pojistitele bez významu. Rozhodnutí v takovém řízení nezakládá pojistiteli povinnost plnit poškozenému. Náklady podle § 6 odst. 2 písm. d) je tedy třeba vyložit jako náklady účelně vynaložené s práv­ním zastoupením při uplatňování nároků na pojistné plnění.

Nemravnost účelového navyšování nákladů na odstraňo­vání škod v systému povinného ručení

Dobré mravy byly předmětem přezkumu Ústavního soudu v případě nároku uplatněného proti pojistiteli z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. V daném případě se žalob­ce, na něhož byla poškozenou majitelkou vozidla postoupe­na pohledávka spočívající v nenahrazené části tvrzené ško­dy na vozidle, domáhal proti pojistiteli vyplacení pojistného plnění v dané výši (když pojistitel uznal nárok na náhradu škody pouze z části). Soud 1. stupně nárok žalobci nepři­znal, když došel k závěru, že na opravu vozidla byly použity i neoriginální díly nižší hodnoty, proto nemohla vzniknout škoda v dané výši a pohledávka následně nemohla být po­stoupena na žalobce. Odvolací soud rozsudek změnil, když uvedl, že na stanovení výše škody nemá vliv, zda bylo vozi­dlo vůbec opravováno, zda byla oprava provedena kvalitně a kolik za ni poškozený zaplatil (příp. zda vůbec). K námitce pojistitele ohledně parazitování na systému povinného ručení uvedl, že je možná pochopitelná z lidského hlediska, nemá však věcné opodstatnění.

Mohlo by vás zajímat: ESET: Co na závěr roku 2018 potrápilo Čechy na internetu nejvíce?

Ústavní soud však následně věc posoudil odlišně, když uvedl, že závěry odvolacího soudu nelze považovat za dostatečné a ústavně konformní. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2043/17 soud uvedl, že judikatura k problematice objek­tivizované náhrady škody směřuje primárně k ochraně poškozených jakožto slabších stran a k plnému odstraně­ní škodlivých následků dopravních nehod. V posuzované věci však šlo o vztah mezi dvěma podnikateli. Z výpovědi majitelky vozidla vyplynulo, že s méně kvalitní opravou vozi­dla nebyla předem srozuměna – naopak byla od počátku informována, že vše „půjde přes pojišťovnu“. Autoservis vyfakturoval za méně kvalitní opravu částku odpovídající kvalitní opravě. Vozidlo tedy bylo opraveno méně kvalitně, s nižšími náklady, ale odpovědnostnímu pojistiteli bylo vyfakturováno více, přičemž rozdíl nebyl vyplacen ani jinak kompenzován poškozené majitelce vozidla (ani nebylo projevem vůle poškozené rozdíl ponechat např. autoservi­su); nešlo o ochranu poškozené, ale o příjem z podnikání autoservisu nebo žalobkyně.

K tomu Ústavní soud uvedl, že systém povinného ručení chrání primárně poškozené, potažmo viníky nehod (tedy pojištěné osoby), a „nelze připustit, aby byly účelovým navyšováním nákladů na od­straňování škod čerpány finanční prostředky, které by při poctivém jednání čerpány nebyly, což by nakonec mohlo jít k tíži všech pojistníků“, neboť „povinné ručení by podražilo“. V daném případě šlo podle názoru Ústavního soudu pouze o maximalizaci příjmu autoservisu či žalobkyně ze systému povinného ručení a lze mít pochybnosti o tom, zda nejde o jednání nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy. Takovým způsobem vytvořená pohledávka by podle názoru soudu jen stěží mohla být postoupena platně. Ústavní soud tedy konstatoval porušení ústavního práva pojistitele a rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Pojistné rozpravy jsou k přečtení ZDE

Lucie Jandová
Generali Pojišťovna