ČBA: Proč je sektorová daň špatný nápad


			ČBA: Proč je sektorová daň špatný nápad
2.4.2019 Téma

Zlepšování výběru daní je jistě záslužná činnost, bohužel jednou za čas se na scéně objeví nápad na jakousi „zkratku“, která naplnit státní kasu. Jedná se o dnes snad už i téměř legendární sektorovou daň. Aktuálně se skloňuje zacílení daně na bankovní sektor, Česká bankovní asociace proto zpracovala zajímavý dokument, který vysvětluje nerozumnost tohoto odvodu. Některé body jsou shodné také s pojišťovnictvím.

Jak se k zavedení sektorové daně v Česku staví Česká bankovní asociace?

Návrhy na sektorové zdanění bank nejsou rozumné. Nejenže jsou tyto daně nesystémové, ale z pohledu růstu ekonomiky, udržení zaměstnanosti a koneckonců i z pohledu celkových příjmů státního rozpočtu by byly ve svém důsledku pro stát i jeho občany nevýhodné. Vážit je třeba také dopady na stabilitu podnikatelského prostředí a rovnost podmínek pro podnikání – tedy na to, co bylo dosud vnímáno jako jedna z dlouhodobých předností české ekonomiky.  

Sektorové zdanění bank bývá často odůvodňováno odlivem dividend k jejich zahraničním vlastníkům. Tento argument je však lichý. Motivem jakéhokoli podnikání a tím i motorem hospodářství je zisk, zahraniční vlastníci se v tomto ohledu chovají stejně jako ti domácí. Vzhledem k vlastnické struktuře české ekonomiky by stejný argument bylo možné použít i ve prospěch zavedení sektorové daně např. na automobilky či vodárny.


Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Nespravedlnost spravedlivých důchodů


Kdy a proč se o sektorových daních začalo hovořit?

Sektorové zdanění bank se dostalo do popředí zájmu a bylo zavedeno v mnoha zemích po finanční krizi 2008/2009. Velké – takzvaně systémově významné banky (*systémově významná banka je taková, jejíž pád by vyvolal zhoubnou řetězovou reakci v národním hospodářství) – se v řadě zemí dostaly do problémů a byly zachraňovány z peněz daňových poplatníků. Důvodem zavedení sektorových daní pak bylo buď vytvoření finančních rezerv pro zvýšení odolnosti systému, nebo aby banky zaplatily svůj podíl na nákladech na své ozdravení, které hradily státy, respektive jejich daňoví poplatníci.

V České republice byla ovšem situace jiná – banky byly dostatečně kapitálově silné, krizi přestály bez pomoci daňových poplatníků, a naopak v nejtěžších chvílích hospodářského poklesu prokazatelně pomáhaly hospodářský pokles i jeho důsledky zmírňovat.

Nutno dodat, že na základě zkušeností s finanční krizí byly v zemích Evropské unie, tedy i v České republice, zavedeny tzv. rezoluční fondy, do nichž banky přispívají nemalými částkami jako „pojištění“ právě pro případ krize. Zároveň byly zvýšeny požadavky na vlastní kapitál bank a byla sjednocena pravidla pro úhradu ztrát v případě insolvence banky (tzv. pravidlo bail-in, kdy ztrátu uhrazují v první řadě akcionáři, pak nezajištění věřitelé a teprve poté, je-li banka systémově významná a není tedy žádoucí ji nechat zbankrotovat, přichází na řadu rezoluční fond). Banky také přispívají finančními prostředky do fondu pojištění vkladů.


Mohlo by vás zajímat: Jak na scoring kybernetických rizik v pojišťovnictví?


Kde, kdy a proč byla sektorová daň zavedena a jak se vyvíjela?

Uvádí se, že sektorové bankovní daně existují v 15 zemích EU. Sektorové daně byly zavedeny převážně jako reakce na poslední finanční a ekonomickou krizi v letech 2010-2013. Jen dvě země zavedly daň později, tj. Polsko v roce 2016 a Rumunsko ve snaze o snížení rozpočtového schodku daň od roku 2019. A naopak Finsko daň zrušilo v roce 2015 a další země ji snížily. Rakousko přistoupilo nejen ke snížení celkového výnosu sektorové daně z původních 640 milionů eur na 100 milionů eur, ale také upravilo základ pro výpočet daně – nově jím je zisk, nikoliv bilanční suma bank. Sazbu daně snižovali z 0,4 procenta na 0,2 procenta i na Slovensku K radikálnímu snižování bankovní daně přistoupila v posledních dvou letech i vláda v Maďarsku.

Jaké modely sektorové daně přinesla praxe?

Způsob konstrukce bankovních daní je dle dostupných informací různorodá. Základem bývají například rozvahové položky, tj. upravená pasiva, vklady nebo vlastní kapitál banky, finanční transakce nebo zisk banky. Některé modely této daně, zejména pokud nejsou napojeny na tvorbu zisku, jsou pro banky a ekonomiku škodlivější než jiné, ale škodlivé jsou všechny do jednoho. Necitlivé zavedení bankovní daně může dokonce vést k chaosu, jaký jsme viděli nedávno v Rumunsku.


Mohlo by vás zajímat: 2018: Zurich s vysokým ziskem. Aegon zvyšuje mírně dividendu


Jaké dopady na banky, jejich klienty i na celou ekonomiku by mělo zavedení sektorové daně?

Sektorová daň na banky by významným způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, omezila by disponibilní zdroje bank na poskytování úvěrů a tím by vyvolala nebezpečí oslabení ekonomického výkonu a zvýšení nezaměstnanosti. Zdražily by se úvěry firmám i individuálním klientům. Daň by negativně ovlivnila důvěru investorů v ekonomiku a stabilitu podnikatelského prostředí.

Promítly by banky náklady daně do cen a nechaly tyto náklady dopadnout na klienty, nebo tomu zamezí konkurenční prostředí?

Objevil se názor, že prostředí v českém bankovnictví je velmi konkurenční, a proto vlastníci bank nepřenesou dopad daně na své klienty ani partnery. Skutečnost, že tržní prostředí je vysoce konkurenční, potvrzuje i výše tzv. Herfindahl-Hirschmanův indexu koncentrace trhu. Ten se používá pro vyjádření intenzity konkurenčního prostředí a v naprosté většině oblastí bankovní aktivity se pohybuje hluboko pod limitně přijatelnými hodnotami koncentrace, a to podle přístupů Evropské komise (DG Competition). Navíc tento ukazatel ve většině oblastí dlouhodobě soustavně klesá – to znamená, že intenzita konkurence v českém bankovním systému v průběhu času narůstá.

Je však iluzí si myslet, že konkurence odvrátí dopad daně na klienty. Mezinárodní zkušenosti, zmapované studiemi renomovaných institucí na více než reprezentativním vzorku evropských bank, ukazují, že bankovní daně na klienty dopadají zcela jistě v oblasti cenotvorby produktů a služeb.

Ostatně i obecnější pohled na daně říká, že přenos rostoucího daňového břemene na spotřebitele je běžným jevem – viděli jsme to třeba u spotřebních daní na paliva nebo cigarety (kde stát dokonce daně zvyšoval i proto, aby cenu cigaret zvýšil).

Současně by však bylo přílišným zjednodušením redukovat otázku dopadu daní pouze na cenu produktů a služeb. V žádném případě totiž nelze odhlédnout od dalších souvislostí, jako je negativní dopad na finanční obslužnost ekonomiky, na výkon ekonomiky, na nezaměstnanost a v neposlední řadě v konečném důsledku i na oslabení příjmů státního rozpočtu. Pominout nelze ani nepříznivý dopad sektorové daně na vnímání země a jejího trhu zahraničními investory.


Mohlo by vás zajímat: Autonomní vůz Uberu zabil chodkyni. Jak rozhodl soud?


 Posílí sektorová daň příjmy státního rozpočtu?

Existují také případy, kdy státy bankovní sektorovou daň zavedly s vizí zvýšení obecných rozpočtových příjmů, v konečném důsledku však tento krok nesplnil očekávání. Mnohé respektované mezinárodní instituce navíc zastávají názor, že zavedení daně za účelem podpory státního rozpočtu může významně narušit finanční stabilitu systému. Takovéto kroky by měly být pečlivě zváženy, respektive porovnat veškeré náklady a rizika.

Získat dodatečné příjmy do rozpočtu je motivací návrhů na sektorovou daň i v České republice. Ti, co bankovní daň chtějí zavést, argumentují zejména tím, že bude zdrojem pro zvýšení sociálních plateb – jednou důchodcům, jindy rodinám... Tato argumentace je však čistě populistická a zavádějící. České právo nezná účelovou vazbu státních rozpočtových příjmů na rozpočtové výdaje a ani neexistují žádné kontrolní mechanismy, které by dokázaly ohlídat, aby výnos jakékoliv nové daně byl použit na slíbený účel.


Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Klienta nejlépe ochrání vzdělání zprostředkovatele


 Jak je to s odlivem dividend do zahraničí a zpětnými investicemi?

Z databáze České národní banky ARAD lze vyčíst, že do zahraničí v letech 2000-2017 odešlo ve formě dividend z českého finančního sektoru 595 miliard korun. Naleznout zde lze i údaje o tom, že z vytvořeného zisku bylo ve stejném období zpětně investováno do posílení tuzemského finančního sektoru téměř 533 miliard korun. Pokud k tomu přičteme i vstupní investice, vychází z toho, že do dnešního dne zahraniční vlastníci do českého finančního sektoru investovali více, než z něj formou dividendy získali.

Nicméně, mluvíme-li o bankách, zúžit jejich ekonomický přínos na otázku zisku, resp. dividendy, by bylo krátkozraké. Na podnikání bank je navázáno několik set tisíc dalších pracovních míst. Jsou tedy činitelem, který napomáhá tvorbě zdrojů. Banky se starají o to, aby české podniky měly za co nejlepších podmínek k dispozici potřebné financování pro svůj rozvoj.

Tvrzení o údajné nadměrné repatriaci zisků směrem k vlastníkům bank neobstojí ani v mezinárodním srovnání. S využitím metodiky z analýzy Úřadu vlády k otázce odlivu zisků do zahraničí lze odvodit, že v období 2000-2017 bylo ve finančnictví kumulativně reinvestováno 47 % celkového zisku. Průměrný podíl reinvestovaného zisku v tranzitivních ekonomikách se přitom v dlouhém období dle statistik UNCTAD pohybuje od 23 % do 32 %. V ČR jsou tedy reinvestice ve finančním sektoru vysoce nadprůměrné. Součet vstupních investic a reinvestic přesahuje odliv zisků o 52 % - vlastníci zde proinvestovali o polovinu více než si vyplatili dividendou. V tomto smyslu lze české finančnictví označit nikoliv jako kapitálově „odtokový“ sektor ale naopak jako sektor “přílivový“.


Mohlo by vás zajímat: Portál Právo pro všechny: Co se děje po způsobení škody zaměstnavateli?


Kolik za stejnou dobu (od r. 2000) zaplatily banky se zahraničními vlastníky na dani ze zisku v Česku? 

Za období 2008-2017 to bylo více než 120 miliard korun. V průměru pak více než 12 miliard ročně.

Jakým způsobem by sektorová daň ovlivnila kapitálovou přiměřenost?   

Měřeno ukazatelem kapitálové přiměřenosti, patří české bankovnictví v evropském kontextu spíše mezi ty kapitálově silné a mělo by to tak zůstat. Udržování této komparativní výhody je důležité pro důvěryhodnost bankovního systému a finanční stabilitu. Neděje se tak samo od sebe, ale znamená to, že banky musí investovat nemalou část vytvořeného zisku zpět do posílení svého kapitálu. Například skupina velkých bank v letech 2008-2017 investovala do vlastního kapitálu zhruba 160 miliard korun.

Jen díky tomu, že banky dlouhodobě udržují svou kapitálovou přiměřenost nad úrovněmi požadovanými regulatorními předpisy a dohledovým orgánem, mohly v minulosti plynule reagovat na měnící se potřeby ekonomiky a finančně ji saturovat jak v časech prosperity, tak v čase recese potažmo ekonomické krize.

Je zájmem nejen bank, ale celé ekonomiky, aby si banky tuto flexibilitu i do budoucna uchovaly. Bude to ovšem velmi náročné. Dlouhodobě totiž klesá ziskovost bank, což je důsledkem neustále narůstajících nákladů regulace, vyšších nároků na regulatorní kapitálovou přiměřenost a mimořádných situací na finančních trzích s přetrvávajícími nízkými úrokovými sazbami. V neposlední řadě také s neustále se vyostřujícím konkurenčním prostředím na finančním trhu v souvislosti s digitalizací a technologickými inovacemi. To znamená, že v budoucnosti budou banky alokovat větší díl vytvořeného zisku na posílení kapitálu.

V tomto smyslu jsou úvahy o zavedení bankovní sektorové daně nejen věcně pochybené, ale navíc přicházejí ve zcela nevhodný čas. Její zavedení by ekonomiku proto poškodilo.

Zdroj: Česká bankovní asociace

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články