Evoluce českého veřejného zdravotního pojištění


			Evoluce českého veřejného zdravotního pojištění
20.2.2019 Téma

Český systém veřejného zdravotního pojištění vznikl na začátku 90. let 20. století ve snaze transformovat socialistické zdravotnictví. Určitou inspirací pro jeho konstrukci byly dva podobné systémy: prvorepublikový systém nemocenských pokladen a tehdejší německý systém zákonného zdravotního pojištění (Busse, Blümel, Knieps a Bärnighausen, 2017). Po jeho zavedení došlo poměrně rychle k nárůstu počtu pojišťoven (až na 27) a spolu se zavedením tzv. „bodového systému výkonových plateb“ celý systém vykazoval značnou finanční nestabilitu. To bylo řešeno změnou úhradových metod, centrální regulací a postupným posilováním původně jen částečného přerozdělení pojistného. Více se dočtete v článku, který vyšel v odborném časopise Pojistné rozpravy.


Pojistné rozpravy jsou k přečtení ZDE


Poté došlo ke konsolidaci počtu pojišťoven na stávajících sedm; základní prvky financování systému však i přes řadu reformních návrhů zůstaly zhruba stejné až do současnosti. Zprvu se předpokládalo, že pojištěnci zaměstnaneckých pojišťoven budou především zaměstnanci příslušných podniků či odvětví a jejich rodinní příslušníci, avšak tento princip nedošel důsledného naplnění a v praxi se volba pojišťovny na zaměstnání často přestala vázat. Pojištěnec tak může jednou ročně přestoupit k jiné pojišťovně. Epizodou zůstalo zavedení zdravotnických poplatků v roce 2008, z nichž setrvává v platnosti poplatek za pohotovostní službu.

S využitím znalosti sociální teorie a politiky (Krebs, 2015) můžeme na české veřejné zdravotní pojištění nahlížet poměrně kriticky, neboť původně zvolená konfigurace už v řadě ohledů neodpovídá současným poznatkům, prostředí ani nárokům. Cílem tohoto článku je zmapovat významné prvky veřejného zdravotního pojištění, ukázat hlavní možnosti volby, které jsou k dispozici, a návaznost na volitelnou část zdravotní péče či formulovat některá doporučení do budoucna.

Financování zdravotnictví a počet zdravotních pojišťoven

Primární volbou každé konfigurace financování zdravotnictví v jeho univerzální části je otázka, zda mít „jednu pojišťovnu, nebo víc“. Jde o zjednodušené vyjádření dilematu, zda má stát financovat zdravotnictví přímo přes veřejné rozpočty, obvykle v rámci regionálních zdravotních autorit (a tedy de facto bez pojišťovny), nebo zda mít v systému více plátců – zdravotních pojišťoven hradících péči svým pojištěncům. Model jednoho plátce (single-payer) je technicky jednodušší, více spoléhá na kvalitu veřejné správy a mívá o něco nižší správní náklady. Model více plátců (multi-payer) pak skýtá prostor pro regulovanou konkurenci zejména směrem ke zdravotnickým zařízením, úhradám a organizaci zdravotní péče, v určité míře i k pojištěncům (Zweifel, 2004).

Dále vnáší do systému určitou dynamiku, vykoupenou vyššími náklady na správu a složitějším regulatorním nastavením, včetně rozhodnutí veřejné volby o tom, v čem se pojišťovny mohou lišit, a v čem nikoli. Navzdory obecnému povědomí však není podmínkou existence multi-payer systému cenová konkurence v sazbách pojistného. Multi-payer systém má také významně vyšší self-governance (Greer, Wismar a Figueras, 2015), tedy autonomii řízení systému a menší závislost na politickém cyklu. V teorii i praxi existují samozřejmě skalní zastánci každé z variant, komparativní analýzy (např. OECD, 2010; OECD, 2015; WHO, 2012) však ukazují, že a priori „lepší“ není ani jedna z nich, tudíž si můžeme vybrat podle priorit veřejné volby v dané zemi; podstatná je hlavně důsledná kvalitní implementace a stabilita zvoleného řešení. Lze uvažovat i o tom, aby základní parametry konfigurace zdravotnického systému byly schváleny kvalifikovanou většinou v parlamentu a nebyly tak předmětem změn a politického boje každé volební období.


Mohlo by vás zajímat: ČAP: Pojistný trh meziročně narostl o 6 miliard korun!


S tím souvisí i otázka zdravotního pojištění samotného – obecně ho lze rozdělit na sociální a soukromé (Vostatek, 2000), jenže typické prvky sociálního zdravotního pojištění, jako jsou strop na pojistné, diferenciace sazby podle sociálních skupin / pojišťoven a rozsah plnění ve vazbě na zaplacené pojistné, se s univerzalitou dostupnosti zdravotní péče fakticky vylučují, a proto je jeho využití ve zdravotnictví v současné době velmi omezené. I když česká terminologie v souladu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod a dalšími právními předpisy používá pojem „veřejné zdravotní pojištění“, pojistné na veřejné zdravotní pojištění technicky odpovídá účelové („omašličkované“) proporcionální zdravotní dani ze mzdy (angl. earmarked proportional payroll health tax) (Bloom, Cashin a Sparkes, 2017). S původním sociálním zdravotním pojistným, jak ho zavedl kancléř Bismarck a rozvíjelo se v Německu, včetně odlišných sazeb u jednotlivých pojišťoven, má tak málo společného.

Graf 1 Výdaje zdravotních pojišťoven

Během 2. poloviny 20. století k tomu přistoupily i rostoucí rozdíly v nákladech na zdravotní péči na skupiny pojištěnců, příp. i jednotlivce se vzácnými onemocněními a léky (tzv. „orphan drugs“). Výsledkem je, že i pouhé rozdíly mezi věkovými skupinami jsou v současné době zásadní, jak znázorňuje graf 1.

Postupně se ukázalo i v ČR, že bez (optimálně stoprocentního) přerozdělení vybraného pojistného nemůže systém více pojišťoven stabilně fungovat, neboť dochází k tzv. „cream-skimmingu“ (Beck a Zweifel, 1998), kdy pojišťovny jsou motivovány k selekci zdravých a méně nákladných pojištěnců. Tím postrádá smysl, aby se pojistné posílalo jednotlivým pojišťovnám: dosavadní systém výběru pojistného je možno zrušit a transformovat stávající systém přerozdělení pojistného, spravovaný VZP, na tzv. „centrální fond zdravotního pojištění“, jehož příjmem bude výnos z účelové („omašličkované“) zdravotní daně a fiskální dotace odpovídající výši současné platby za tzv. „státní pojištěnce“ (tedy osoby, u nichž se nepředpokládá zdanitelný příjem). Z tohoto fondu pak jednotlivé pojišťovny dostanou odpovídající částku pojistného po přerozdělení, podobně jako dosud, při snížení administrativních nákladů a značném zjednodušení plateb pojistného pro firmy a občany.


Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Brexit, aneb dost bylo fňukání


V roce 2016 činil úhrn příjmů zdravotních pojišťoven 272,2 mld. Kč (ÚZIS, 2017), tím je orientačně dán fiskální objem prostředků, které by tento fond alokoval v průběhu jednoho roku. Zda zmíněná fiskální dotace má být hrazena ze všeobecných daní, nebo z podílu na spotřebních daních z tabáku, alkoholu a minerálních olejů ve smyslu vazby na negativní externality, či mít vazbu na počet osob bez výdělku, jde mimo rámec tohoto článku a patří to do kompetence daňových odborníků. Nicméně mechanismus stanovení této dotace je žádoucí inovovat, neboť se po celou dobu stanovuje zcela arbitrárně politickým rozhodnutím, a proto je vliv politického cyklu a veřejné volby na tuto částku maximální.

Obecně platí, že mezi výší této dotace a sazbou zdravotního pojištění existuje inverzní vztah: čím nižší bude úhrnná platba ze státního rozpočtu do centrálního zdravotního fondu, tím vyšší za jinak stejných podmínek bude sazba zdravotního pojištění. Historicky se však manipulovalo prakticky výhradně s výší platby za státní pojištěnce; sazba pojistného 13,5 % z výdělku zůstala od svého zavedení na počátku 90. let stejná, neboť má vazbu na náklady práce a jako taková je politicky velmi citlivá.

Diskutabilní je otázka případné diferenciace nároků pojištěnců v rámci univerzálního systému. Čistě teoreticky je to protimluv: je-li systém univerzální, pak by i nároky pojištěnců měly být stejné ve smyslu jednotného rozsahu hrazení nutné a potřebné léčebné a preventivní péče. V praxi však existuje u českých zdravotních pojišťoven tzv. „fond prevence“, naplněný zejména z pokut a penále, z něhož mohou pojišťovny financovat preventivní programy, do kterého se pojištěnci zapojují podle kritérií behaviorálního nebo administrativního typu. Tyto programy jsou někdy chápány kontroverzně (viz např. diskuze o programu VZP Mořský koník), zejména pokud se základní fond zdravotního pojištění v minulosti ocitl v deficitu.


Mohlo by vás zajímat: Přikryl a Čechová: Co přináší revize motorové směrnice?


Opět však existuje možnost volby: buď uplatníme striktní pojetí univerzálně dostupné péče, její jednotný, zákonem definovaný rozsah, a pak nemá smysl, abychom umožnili diferenciaci nároků některých pojištěnců, nebo umožníme vyčlenit malý podíl rozpočtu veřejného zdravotního pojištění (zdravotních pojišťoven) na behaviorálně podmíněná nebo chronickým onemocněním zdůvodněná čerpání péče, jakož i další zvýhodnění spojená s prevencí onemocnění. Takové programy existují např. u zákonných zdravotních pojišťoven v SRN (něm. Gesetzliche Krankenkassen) a poskytují pozitivní motivaci či specifickou péči pro vybrané skupiny pojištěnců.

Dostupnost zdravotní péče

Systémy financování zdravotnictví ve vyspělých zemích mají dvě části: univerzální a volitelnou. Jakkoli byla volitelná část z etických i ideologických důvodů v minulosti chápána jako problematická, s rozvojem ekonomiky i medicíny se ukazuje, že dostupnost různých metod léčby, potřeby jednotlivých sociálních skupin a diferenciace nároků pacientů vedou k akceptování možnosti nabízet i takové zdravotnické služby, které nejsou přímo vyžadovány z hlediska udržení a zlepšení zdravotního stavu, a mohou být tedy poskytovány volitelně. Současně však trvá urgence a nepominutelnost potřeby všeobecné dostupnosti zdravotní péče v populaci, a to jak z důvodů medicínských (efektivní prevence a léčba onemocnění), tak i z důvodů sociálních.

V situaci rostoucí příjmové a majetkové diferenciace (IMF, 2015) nelze očekávat, že by si každý občan mohl potřebnou zdravotní péči individuálně obstarat na trhu, ani akceptovat redukci zabezpečení univerzální zdravotní péče na hrazení základní, život zachraňující péče pro chudé ve smyslu liberálního sociálního modelu (Titmuss, 1974) nebo tzv. „katastrofického zdravotního pojištění“, známého z USA (Healthcare.gov, 2018). Takové trendy by znamenaly systémovou tvorbu tzv. „dvojkolejného“ či „vícekolejného zdravotnictví“, s negativním dopadem na zdravotní stav obyvatelstva, dostupnost péče, ale i na výkon lékařských praxí samotných. Určité signály v tomto směru lze vnímat např. ze stomatologie, kde samotní představitelé stomatologické komory vidí jako problém, když mezi stomatology existují značné rozdíly ve standardech a cenách poskytované péče, a to i v závislosti na lokalitě, individuálním přístupu daného lékaře a bonitě klientely (Šmucler, 2016).


Mohlo by vás zajímat: Je škodlivý software „Notpetya“ válečnou zbraní?


Lze si jen těžko představit akceleraci těchto trendů v dalších oborech medicíny; jakkoli jistě vždy nějaké rozdíly budou, jde o jejich míru a také o průběžnou kultivaci univerzálně dostupného standardu zdravotní péče. Univerzální část systému proto nesmí být předmětem trvalého tlaku na erozi medicínsky úplného standardu, který obsahuje. Není pravda, že neexistují možnosti pro nadstandard; současná medicína a rozvoj s ní spojených služeb nabízí řadu možností pro soukromé výdaje, i když jejich rozsah se mezi jednotlivými obory medicíny liší a k jejich poskytování je potřeba vynaložit lékařské i manažerské úsilí.

Stejně tak nelze akceptovat často slýchanou tezi, že je nutno připlácet si za banální léčbu, aby bylo dost peněz na vážná onemocnění. Vážná onemocnění často vznikají v souvislosti se zanedbáním prevence, nerozpoznáním raného stadia nemoci či „podléčením“ nemocí banálních. Rovněž náklady na léčbu vážných onemocnění jsou tak zásadním komponentem úhrad, že případné úspory nákladů na běžnou péči pokrytí výdajů na nákladnou léčbu nijak zásadně neřeší.

Obecně je nutné zachovat medicínsky úplný standard léčby všech onemocnění, s vědomím toho, že se jedná o velice nesnadný úkol ve vazbě na dostupné zdroje, demografický vývoj, poznatky medicíny a prospěch pacientů. V univerzálním systému navíc trvale hrozí, že dostupnost péče se bude v určitém segmentu zdravotnictví, regionu či diagnóze stávat jen formální. I to je však lepší, než když je péče nedostupná zjevně a ex ante, neboť v tomto případě se vždy lze domáhat příslušných práv pacientů, která jsou v komerčních systémech odmítána z prostých finančních důvodů při absenci garance státu za poskytování objektivně nutné a potřebné zdravotní péče.


Mohlo by vás zajímat: Video: Hackeři ovládli Jeep Cherokee na americké dálnici


Ukázkou kontroverznosti mezi univerzální a volitelnou částí systému v českém veřejném zdravotním pojištění byl význam tzv. „paragrafu Fischerové“, kdy poslankyně Fischerová v roce 1997 prosadila do zákona č. 48/1997 § 11 odst. 1 formulaci, že „lékař či jiný odborný pracovník ve zdravotnictví ani zdravotnickém zařízení nesmí za tuto zdravotní péči – ani v souvislosti s poskytnutím této péče – přijmout od pojištěnce žádnou úhradu“, včetně souvisejících sankcí za jeho porušení v rámci smluvního zdravotnického zařízení. Je jasné, že to bylo myšleno jako ochrana pojištěnců před tlakem na rozmach přímých plateb a doplatků za různé služby „navíc“, současně to ale celkem spolehlivě zablokovalo oficiální možnost soukromých úhrad péče ve smluvních zařízeních.

ž cca po 10 letech došlo k úpravám: nejprve k vypuštění pasáže „ani v souvislosti s poskytnutím této péče“ (s cílem umožnit soukromé výdaje za zdravotnické služby související s poskytováním zdravotní péče); posléze k úpravě znění na „nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu“, kdy bylo přesněji vymezeno, že zákaz soukromých plateb se týká péče a služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Trend je tedy zřejmý: zatímco ještě v 90. letech byl velký tlak na to, aby zdravotnická zařízení mající smlouvu se zdravotní pojišťovnou poskytovala péči v podstatě výhradně v rámci této smlouvy, a tedy s vyloučením soukromých plateb nebo jejich nabízení pojištěncům, v současné době se rozlišuje mezi péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a navazujícími či nadstandardními službami, které předmětem těchto úhrad nejsou, a tudíž spadají do soukromých úhrad.

Volitelná schémata financování

Uvedený příklad dokumentuje, že vývoj medicíny a socioekonomického prostředí s sebou přinesl nové možnosti léčby i služeb pro pacienty, na něž musela legislativa a nastavení systému postupně reagovat. Stejně tak rostou nároky některých pacientů na komfort, čas zdravotníků i rozsah spotřebovávaných služeb. Jakkoli to má řadu etických souvislostí, ve vyspělých zemích se v současné době uznává, že zdravotníci se mohou věnovat i těm pacientům, kteří mají požadavky vyšší než jiní, a přitom nejsou tyto požadavky vynuceny jejich zdravotním stavem. Tím se posouváme z kategorie péče, která musí být poskytována univerzálně, do kategorie péče, kterou pacient může nebo chce spotřebovávat. V této souvislosti lze tvořit schémata financování volitelné zdravotní péče propojená s jejím poskytováním. Z ekonomického hlediska nejjednodušší jsou přímé platby, jež však mají nejméně funkcí, a při spotřebě zdravotní péče proto nejsou ve vyspělých zemích preferovány.


Mohlo by vás zajímat: „Nahý“ skandál v hotelu může Hilton přijít až na 100 milionů $


V okamžiku spotřeby klient často stojí před rozpočtovým omezením, rozhoduje se v časové tísni, má oproti zdravotnickému zařízení málo informací a jeho schopnost vyhledat si na trhu nejvýhodnější cenu je velmi omezena (Arrow, 1963) – proto přímé platby nebývají efektivní. Lze je využít při jednorázových výdajích, není-li dostupné jiné schéma úhrad. Další možností je klasické rizikové soukromé pojištění zdraví, určené ke krytí výdajů spojených se změnou zdravotního stavu a léčbou. Jeho využití je však rovněž poněkud limitováno, a to z důvodů popsaných ve světové literatuře jako „tržní selhání zdravotního pojištění, adverzní selekce“ (Cutler a Zeckhauser, 1997) a „informační asymetrie na tomto trhu“ (Cutler a Zeckhauser, 1999).

Nejvýznamnější problém je nezbytnost zdravotní taxace při vstupu do pojištění, která omezuje možnost využití produktů pro chronicky nemocné a starší klienty; nese s sebou značné riziko následných právních a medicínských sporů a významně snižuje transparentnost produktů, i z hlediska situací, v nichž pojistné plnění nastane, nebo naopak nenastane a které jsou zejména v oblasti zdravotního stavu leckdy daleko pestřejší, než definují pojistné podmínky. Dále se u nadstandardní péče v některých případech obtížně hledá potřebný prvek nahodilosti, jenž je pro soukromé pojištění nezbytný. Pokud si klient zvolí např. nadstandardní typ léčby, použité materiály nebo zdravotní pomůcky, může být obtížné integrovat to do pojistného krytí, neboť může jít do značné míry o jeho subjektivní preferenci v dané situaci anebo nelze dostatečně objektivizovat potřebu takové léčby ve vazbě na pojistné podmínky.

Nicméně řadu produktů soukromého pojištění lze nabízet, zejména pro náhodné situace spojené se spotřebou zdravotní péče a s vyššími výdaji: Na 1. místě je to úrazové pojištění, které může mít soubor kritérií a tím i vstup do pojištění poměrně jednoduché (typicky věk, povolání, dominantní ruka, předchozí úrazy) a kde vedle klasických rizik (smrt, trvalé následky / invalidita, denní odškodné a hospitalizace následkem úrazu) lze uvažovat i o optimalizaci propojení těchto produktů s poúrazovou a rehabilitační péčí v příslušných zdravotně-sociálních zařízeních.


Mohlo by vás zajímat: Revize Solventnosti II standardního modelu 2018


Dále se jedná o obvyklá pojištění vážných onemocnění a pojištění hospitalizace následkem nemoci. Tyto produkty mohou poskytnout zájemcům finanční podporu a případné asistenční služby při výskytu vážnějších zdravotních problémů. Do produktů soukromého pojištění lze zahrnout i odborné konzultace u vybraných specialistů a další formy nadstandardní péče, která není hrazena v rámci univerzálního systému, s vědomím již uvedených omezení.

Poslední možností, která je doposud v ČR využívána pouze málo a v nepříliš rozvinuté formě na úrovni jednotlivých poskytovatelů (např. některých větších nemocnic), jsou předplacené programy zdravotní péče (Mertl, 2017). Jejich ekonomická konstrukce není složitá a spočívá v pravidelné alokaci zvolené částky (např. měsíčně nebo ročně), za kterou klient dostane balíček nadstandardních zdravotnických služeb podle svých preferencí a potřeb, jedná se tedy o předplatné. Není proto potřeba na vstupu kvantifikovat zdravotní riziko ani jinak komplikovat vstup do produktu. Je však vhodné přizpůsobit obsah balíčku potřebám, nárokům a zdravotnímu stavu klienta podle jeho preferencí, příp. jako výsledek odborného poradenství při nákupu produktu. Jednotliví klienti nebo jejich skupiny mohou mít za stejné peníze různé balíčky, a to i v čase tak, jak se jejich potřeby vyvíjejí.

Mezi přínosy těchto programů patří zejména:

  • synergický efekt s univerzálním zdravotním pojištěním, při zachování oddělení veřejných a soukromých zdrojů;
  • nediskriminační přístup ohledně zdravotního stavu klientů; • možnost konkrétní volby obsahu a rozsahu poskytovaných služeb;
  • snížení transakčních nákladů a zvýšení úspor z rozsahu ve srovnání s individuálním obstaráváním jednotlivých služeb – tvorba efektivních balíčků péče nakupovaných pojišťovnou dávkovým způsobem v síti poskytovatelů;
  • možnost individuálního nebo skupinového zacílení těchto schémat, např. na mladé lidi, zaměstnance určitých profesí, občany starší 50 let…;
  • možnosti pro zdravotní pojišťovny a poskytovatele zdravotní péče být kreativní v obsahu těchto balíčků a zajistit pokrytí personálních a organizačních nákladů spojených s poskytováním volitelných služeb.

Mezi jejich slabší stránky, resp. rizika patří:

  • konstrukce a spotřeba balíčků může být vnímána jako nepotřebná pro zdravé a nedostatečná pro nemocné;
  • objem zdrojů, které je klient ochoten zaplatit za zvolený program, může být příliš nízký na to, aby program byl pro něj užitečný;
  • nekryjí vyšší, resp. katastrofické náhodné výdaje – fungují pouze „průběžně“; • některé odbornosti medicíny mohou nabídnout do balíčků více než jiné;
  • nejasný vliv na efektivnost celého systému – při špatné organizaci mohou omezit dostupnost péče pro běžné pacienty.

Mohlo by vás zajímat: Pět rad, jak se dobře pojistit proti rakovině


Z organizačního hlediska mohou tyto programy na celostátní bázi v budoucnu poskytovat primárně zdravotní pojišťovny jakožto specializované instituce v sektoru zdravotnictví, neboť mají nejlepší přehled o možnostech zdravotnických zařízení a o poptávce pacientů. Nutnou podmínkou je účetní, příp. i institucionální oddělení (např. formou dceřiných společností) programů od veřejného zdravotního pojištění, aby nedocházelo k přelévání veřejných zdrojů a byla zachována transparentnost příslušných produktů. Příp. je mohou nabízet také běžné komerční pojišťovny; u nich však budou synergické efekty pro klienta a návaznost na zdravotnický systém nižší. V single-payer systému by pro nabídku těchto produktů nebylo účelné zřizovat samostatné zdravotní pojišťovny – avšak pokud existuje multi-payer systém, je vhodné jeho instituce a prvky využít také pro nabídku a organizaci těchto programů.

Z hlediska klientů pak mohou programy fungovat jako volitelná extenze systému zdravotního pojištění s věcnou návazností na čerpání univerzálně dostupné péče. Tím se také zásadně liší od někdy navrhovaného dvousložkového (nominálního) pojistného po holandském vzoru, jež pro české podmínky nelze doporučit, a kde je naopak platba absolutní (nominální) částky pojistného i v univerzální části systému povinná, což způsobuje nutnost speciálních dávek ze státního rozpočtu pro velké skupiny populace, aby si ji mohly dovolit zaplatit. Tento systém je významně nákladnější (10–11 % HDP), než je objem prostředků, který na zdravotnictví vydává ČR. Mezinárodní srovnání objemu výdajů ukazuje graf 2.

Graf 2 Výdaje na zdravotnictvíZávěr

České veřejné zdravotní pojištění je i přes popsané problémy nesporně solidním a garantovaným (Krebs, 2015) systémem financování zdravotnictví s poměrně nízkými náklady. Tudíž není vhodné při případných úpravách „vylévat s vaničkou i dítě“ a je žádoucí jeho základní funkce a principy zachovat. Pro další období tak lze v oblasti zdravotního pojištění doporučit následující kroky:

  • neobjeví-li se v dohledné době jasná politická vůle a konsenzus kvalifikované většiny v parlamentu pro přechod na přímé financování ze státního rozpočtu, tj. jedním plátcem s regionálními pobočkami (poměrně nepravděpodobné), přestat oscilovat mezi modely a nadále rozvíjet multi-payer systém zdravotního pojištění;
  • zřídit centrální fond zdravotního pojištění spravovaný Ministerstvem zdravotnictví ČR či Ministerstvem financí ČR, jehož příjmem bude pojistné na veřejné zdravotní pojištění (technicky proporcionální zdravotní daň z výdělku placená přímo do tohoto fondu) a fiskální dotace ze státního rozpočtu;
  • zvážit rozsah a charakter pozitivních motivačních nástrojů behaviorálního a preventivního charakteru v univerzální části systému, a bude-li zájem nadále je rozvíjet, změnit zdroje fondu prevence zdravotních pojišťoven na malý podíl z celkového pojistného (nevázat jen na výnos z pokut a penále);
  • oslabit etické námitky ohledně nabídky nadstandardů a transformovat je v garanci medicínsky úplného rozsahu univerzálně hrazené péče;
  • umožnit zdravotním pojišťovnám – při (účetním, resp. i institucionálním) oddělení veřejných a soukromých prostředků – nabízet volitelné produkty, např. předplacené programy zdravotní péče;
  • své produkty v oblasti zdraví mohou nabízet rovněž běžné komerční pojišťovny.

Mohlo by vás zajímat: Co stojí za nárůstem fatálních následků dopravních nehod?


 Je vhodné vyhnout se postupnému snižování rozsahu univerzálně dostupné péče, aby se touto cestou vytvořilo více prostoru pro individuální výdaje. Opačný přístup je správný, tedy vzhledem k rychlému rozvoji dnešní medicíny a navazujících služeb vytvářet dodatečné volitelné balíčky a plány zdravotní péče ve vazbě na produkty umožňující jejich financování a zpřístupňovat je těm, kteří chtějí a mohou za ně platit. Takto lze zajistit, že poskytnou dodatečnou hodnotu pro zájemce a současně neohrozí kvalitu a bezpečnost péče pro občany, kteří nechtějí nebo nemohou platit více, než jsou povinné platby na zdravotnictví (a těchto osob bude v národním hospodářství vždy mnoho). Poměr mezi veřejnými a soukromými výdaji na zdravotnictví se může v dlouhodobém horizontu změnit o něco více ve prospěch soukromých, ale veřejná část bude schopna pokrýt nutnou a objektivně potřebnou péči, aniž by se snížila její kvalita nebo dostupnost.

Předplacené programy se jeví jako perspektivní možnost financování zdravotní péče, a to zejména formou volitelného rozšíření univerzálního systému pro konkrétní spotřebu a financování zdravotních balíčků šitých na míru jednotlivým klientům, resp. jejich skupinám, zejména pokud jejich potřeby lze odhadnout dopředu. Tak by mohly pomoci získat individuální užitek ve zdravotnictví podstatně lépe než přímé platby, především pro lidi, kteří chtějí a mohou investovat do svého zdraví, a průběžně je udržovat s pomocí sociálních a zdravotnických služeb. Mají však také své slabiny a rizika, proto pro některé scénáře mohou být vhodnější jiné způsoby financování. Zvláště u náhodných vzácných událostí s vyššími náklady (jako je úraz, závažné onemocnění nebo hospitalizace) může být pro zájemce vhodné soukromé pojištění s peněžním plněním.


Pojistné rozpravy jsou k přečtení ZDE


Ing. Jan Mertl, Ph.D.
Vysoká škola finanční a správní


Článek byl zpracován v rámci projektu Fiskální dimenze a determinanty efektivnosti sociální politiky IGA VŠFS 7429/2018/07. 

Použité zdroje:

  • Arrow, K. (1963). Uncertainty and the Welfare Economics of Medical Care. American Economic Review, 53(5), s. 941–973.
  • Beck, K. – Zweifel, P. (1998). Cream-Skimming in Deregulated Social Health Insurance: Evidence from Switzerland. Získáno 21. září 2018 z: https://ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/ 10662405.
  • Bloom, D. – Cashin, C. – Sparkes, S. (2017). Earmarking for health. Theory and Practice. Geneva: WHO.
  • Busse, R. – Blümel, M. – Knieps, F. – Bärnighausen, T. (2017). Statutory health insurance in Germany: a health system shaped by 135 years of solidarity, self-governance, and competition. Lancet (390), s. 882–897.
  • Cutler, D. M. – Zeckhauser, R. J. (1997). Adverse selection in health insurance. Cambridge: NBER Working paper 6107.
  • Cutler, D. M. – Zeckhauser, R. J. (1999). The Anatomy of Health Insurance. Handbook of Health Economics, 1, s. 563–643. Získáno 13. března 2018, z: http://nber.org/papers/ w7176.
  • Greer, L. – Wismar, M. – Figueras, J. (2015). Strengthening health system governance: better policies, stronger performance. Brussels: European Observatory on Health Systems and Policies.
  • gov. (2018). Catastrophic health plans: For people under 30 or with certain exemptions. Získáno 21. září 2018 z: A federal government website managed and paid for by the U. S. Centers for Medicare & Medicaid Services; https://www.healthcare.gov/choose-a-plan/plans-categories/# catastrophic.
  • IMF (2015). Causes and Consequences of Income Inequality: A Global Perspective. Washington: IMF.
  • Krebs, V. (2015). Sociální politika. Praha: Wolters Kluwer.
  • Mertl, J. (2017). Private prepaid health financing schemes‘ role in health system. Conference Proceedings RELIK 2017, s. 297–304. Praha: VŠE. Získáno 21. září 2018 z: https://relik. vse.cz/2017/download/pdf/136-Mertl-Jan-paper.pdf.
  • OECD (2010). Health care systems: Getting more value for money. Získáno 15. února 2018 z: OECD Economics Department policy notes: https://www.oecd.org/eco/ growth/46508904.pdf.
  • OECD (2015). Fiscal Sustainability of Health Systems: Bridging Health and Finance Perspectives. Paris: OECD.
  • OECD (2018). OECD Health Data Statistics. OECD ILibrary: OECD.
  • Šmucler, R. (2016). Naše stomatologie je několik rozdílných vesmírů. Získáno 15. února 2018 z: Medical Tribune; https:// www.tribune.cz/clanek/40339-nase-stomatologie-je-nekolik -rozdilnych-vesmiru.
  • Titmuss, R. (1974). Social policy: an introduction. London: Allen & Unwin.
  • ÚZIS (2017). Zdravotnická ročenka ČR 2016. Praha: ÚZIS.
  • Vostatek, J. (2000). Sociální a soukromé pojištění. Praha: Codex Bohemia.
  • WHO (2012). Health policy responses to the financial crisis in Europe. Získáno 3. září 2018 z: http://www.euro.who.int/ en/data-and-evidence/evidence-informed-policy-making/ publications/2012/health-policy-responses-to-the-financial -crisis-in-europe.
  • Zweifel, P. (2004). Multiple Payers in Health Care: A Framework for Assessment. Washington: World Bank. Získáno 21. září 2018 z: https://openknowledge.worldbank.org/handle/ 10986/13704.

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články