Sloupek Kateřiny Lhotské: Lepší (ne)být velkým


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Lepší (ne)být velkým
19.12.2016 Komentáře

V minulém týdnu jsme si mohli přečíst, které světové pojišťovny byly prohlášeny „za příliš velké, než aby mohly padnout“ (too big to fail). Mezi nimi jsme mohli najít i ty, které působí, nebo působily, na našem pojistném trhu. Být na tomto seznamu ovšem není  žádná velká výhra.

Na takovou pojišťovnu jsou totiž kladeny přirozeně vyšší nároky. A tak, zatímco ostatním hráčům na trhu se nutnost vyhovět regulatorním požadavkům notně zajídá (čemuž se není možno divit), tak to není nic proti tomu, co absolvují ti „příliš velcí“. Jistě, dá se namítnout, že je to cena za to, že tyto společnosti mají jakousi „jistotu“ toho, že je nikdo nenechá padnout. Otázkou je, jestli je to ovšem cena přiměřená.

Z pohledu akcionářů nejspíš moc ne. Pokud by se totiž blížil nějaký problém, který by mohl mít pro jejich společnost fatální následky, tak ji nikdo nebude zachraňovat kvůli nim, ale kvůli tomu, aby nedošlo k rozklížení velkého segmentu trhu s vážnými dopady na velké množství klientů (= voličů). Akcionáři by totiž o společnost tak jako tak přišli. Z jejich pohledu je totiž celkem jedno, jestli by ji shabala nějaká vrchnost, případně jí nastrčený nový majitel, nebo jestli by to celé šlo „zu grunt“. Takže když už být velkou pojišťovnou, tak raději zase ne moc.

Máme i u nás nějaké pojišťovny v kategorii „příliš velká“? Samozřejmě z našeho českého pohledu. Působí tu sice hráči, jejichž hypotetický krach by určitě celým segmentem řádně zamával, ale je otázkou, jestli do skupiny „příliš velkých“ skutečně patří. Nemáme s tím totiž žádnou historickou zkušenost. Alespoň ne v pojišťovnictví. Bohudík. To v bankovním sektoru k takovému velkému pádu už došlo. Před šestnácti lety „Lev na vaší straně ve světě financí“ zavřel krám a klíče od něj předal ČSOB. A stát přitom sáhnul do kapsy pěkně hluboko…

V pojišťovnictví jsme byli naštěstí podobné atrakce zatím ušetřeni. Poslední pojišťovna „de jure“ zkrachovala po povodních na Moravě před necelými dvaceti lety (ironií osudu je, že se jmenovala také Morava) a od té doby se všechny její následovnice stačily vždy včas stáhnout rolety, a pokud je zase vytáhly, už tam svítilo logo někoho jiného. Navíc ve všech případech šlo o menší hráče a tak i případný „úplný krach“ by na stabilitu odvětí žádný dopad neměl.

V  souvislosti s tímto tématem si vzpomínám, jak jsem v nějakém komentáři k Solvency II četla, že cílem této regulace je dosáhnout pravděpodobnosti krachu pojišťovny v daném roce ve výši 0,5 %. Jinak řečeno, že každá pojišťovna zkrachuje jednou za dvě stě let. Když si vezmeme, že je u nás registrováno kolem padesáti pojišťoven a jejich hypotetické úpadky rozložíme rovnoměrně v čase, tak by to mělo každé čtyři roky některou z nich potkat. No a před Solvency II jsme to bez krachu vydrželi už dvacet let. Vida, jaký pokrok jsme udělali. Tak to aby to teď začaly pojišťovny honem honem napravovat. To víte, předpis je předpis a pořádek „muší bejt“. Kam bychom došli, kdyby si každý krachoval, jak se mu zamane…

 

Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

Související články