Tomáš Lébl: Měnová politika EU se nejspíš bude i nadále deformovat

31.7.2019 Spektrum

Tento týden trhy upírají svou pozornost směrem k čtvrtečnímu zasedání Rady guvernéru Evropské centrální banky. Po delší době se jedná o událost s potenciálem rozbouřit relativně klidné vody, kterými trhy během prázdnin proplouvají. V říjnu končící prezident ECB Mario Draghi totiž svým nedávným projevem v portugalské Sintře trhy přesvědčil, že je ECB v reakci na slabou inflaci v eurozóně ochotna nadále uvolnit svou již tak extrémně uvolněnou měnovou politiku.

V poslední době tak stále častěji zaznívá otázka, zda ECB ještě disponuje nástroji k dalšímu uvolnění své monetární politiky. Na rozdíl od amerického Fedu či ČNB si totiž ECB nevytvořila prostor pro výraznější snižování úrokových sazeb, protože svou depozitní úrokovou sazbu drží již více než pět let hluboko v záporu. Navíc centrální bankéři z Frankfurtu ještě ani nezačali s odtučňovací kůrou rozvahy ECB, značně zbytnělou v důsledku předchozího kola kvantitativního uvolňování.

Odpověď na tuto otázku je ano. ECB má v záloze řadu nástrojů, které může využít včetně těžkých kalibrů, jakými jsou např. nakupování akcií, nebo připisování peněz na účty občanů. Čistě teoreticky je tak měnově politický „arzenál“, který má ECB k dispozici omezen pouze představivostí bankéřů. Ve skutečnosti existují technické a politické překážky, které využití podobných nástrojů doposud brání.

Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Nový impuls v boji proti diskriminaci

Vývoj měnové politiky od počátku finanční krize však ukazuje, že nikdy není dobré říkat nikdy a do budoucna může více platit oblíbené heslo potulných motivátorů, že podobné překážky jsou tu od toho, aby se překonávaly.

Ale žerty stranou. Už v současnosti se ukazuje, že příliš uvolněná měnová politika časem možná způsobuje více problémů, než kolik jich řeší. Centrální bankéři totiž nedokáží v dlouhém horizontu zvyšovat hospodářský blahobyt. Pouze poskytují za poměrně vysokou cenu více času pro prosazení hospodářských reforem, které mohou mít potenciál pozitivně ovlivnit ekonomický vývoj eurozóny.

Je možné, že tyto reformy nepřichází právě proto, že ECB tlumí příznaky, které zdůrazňují potřebu jejich provedení. Proto bychom si měli raději položit otázku, zdali není na čase dosavadní přístup přehodnotit.

Mohlo by vás zajímat: Počet neschopenek stále roste

Současné hospodářství eurozóny lze totiž přirovnat ke zraněnému závodnímu běžci. Zlomí-li si běžec nohu, jsou přípravky k utlumení bolesti vhodné pro to, aby se relativně v klidu dostavil do nemocnice, kde mohou být provedeny potřebné zákroky. Eurozóna však bere experimentální léky, které ji za cenu dosud neznámých vedlejších účinků dočasně zbavují její bolesti. Proto má pocit, že může dál běžet i se zlomenou nohou. Není tak divu, že se pomyslný čas na kolo Evropě zhoršuje a příště už si možná nezaběhá.

Vzhledem k nastaveným tržním očekáváním Mario Draghi na čtvrteční tiskové konferenci zřejmě nastíní další uvolnění měnové politiky. Těžko totiž bude prezident ECB riskovat, že předá za pár měsíců své nástupkyni žezlo s oslabenou důvěrou trhů v její schopnost a ochotu učinit „cokoliv bude třeba“. Tato důvěra totiž představuje tu nejcennější komoditu, kterou dosud Evropská centrální banka disponovala. Měnová politika eurozóny se tak bude i nadále deformovat a vzdalovat se představám o konvenční monetární politice.

Tomáš Lébl
analytik skupiny AXA ČR a SR