Zakladatel firmy (a mimochodem i spoluzakladatel AČPM) kupodivu není v důchodu. Ještě stále pracuje, ale současně si užívá života: hraje golf a cestuje.
*Přijměte gratulaci i od webových stránek oPojištění.cz. Udělalo vám ocenění Asociace českých pojišťovacích makléřů radost?
Velmi mě překvapilo a potěšilo. Měl jsem pocit, že když lidé přestanou s podnikáním, úplně se na ně zapomene.
*Pojďme se ohlédnout za vaší profesní dráhou. Co vás přimělo založit v České republice makléřskou firmu? V té době skoro nikdo nevěděl, co si pod pojmem makléř představit...
Začnu trochu oklikou. V pojišťovnictví pracuji od roku 1965, takže víc než 40 let. V roce 1991 zrušili můj "úřad" a musel jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Podle mínění kolegů mám obchodního ducha, tak jsem založil makléřskou firmu. Dělat makléře v době, kdy tu byla jen Česká pojišťovna a nesměle vznikala Kooperativa, bylo podivné. Makléř totiž vybírá z nabídek různých pojišťoven a vyhodocuje je pro klienta, kterého zastupuje. Prvního půl roku nebylo z čeho vybírat, ale v průběhu roku 1992 vstoupily na český trh konkurenční pojišťovny, situace se změnila. Od té doby jsme se začali chovat jako skuteční makléři.
*Kde jste vzal potřebný kapitál?
Vypadá to úsměvně, ale já v té době vlastnil pouze chalupu a tu mi žena zakázala ocenit a dát jako zástavu pro podnikatelské účely. Jediné, co jsem měl k dispozici, bylo pět platů, které jsem dostal za zrušené pracovní místo. Dohromady 35 000 korun.
*Vskutku úžasná finanční částka!
To svědčí o tom, jak byl tehdy velký ředitelský plat. S tím jsem začal podnikat docela sám, šlo o typické "one man show". Začínal jsem s malými obchody. Věděl jsem, kdo se dal na podnikání a postupoval jsem krůček po krůčku, až se mi v závěru roku 1991 podařilo pojistit firmu Martina Michala, který provozoval autodopravu. V té době to bylo něco mezi leasingovou společností a autodopravou. Šlo skutečně o pionýrské doby. Majitel firmy sehnal peníze, nakoupil auta a pronajal je jednotlivcům. Zpočátku měl okolo 30 aut, pak jich přikoupil dalších 30, možná 40. Auta jsem pojistil, dokonce jsem vymyslel množstevní rabat - chtěl jsem, aby byl obchod výhodný i pro pojišťovnu.
*Jak se v té době jmenovala vaše firma?
V té době jsem podnikal jako fyzická osoba. I v tomto směru je začátek mého podnikání úsměvný. Po sametové revoluci sice vznikl živnostenský zákon, ale podnikání makléře nešlo zařadit do žádné živnosti. Také v tomto ohledu jsem byl velký průkopník. MF a ČSÚ se musely dohodnout a dát této profesi nějaké číslo. A na jeho základě jsem byl zapsán.
Od roku 1992 jsem byl brokerem velkých firem: šlo o Stavby silnic a železnic, (dnešní Eurovia) a Dopravní podnik hl.m. Prahy. Mými klienty byly i chemické podniky, takže proces postupného růstu firmy byl zcela přirozený. Samozřejmě, že později jsem to již nemohl dělat sám, musel jsem přijmout další lidi. V letech 1993 až 1995 do ČR postupně přicházely zahraniční firmy, převážně anglické, teprve po nich i němečtí makléři.
*Ale pak vzniklo "eseróčko".
Obě dcery vystudovaly VŠE, takže jsem společně s nimi založil "eseróčko" a předpokládal, že mně pomohou. Jedna z dcer se na práci podílela až do doby, než jsme firmu prodali.
*Kdy vstoupil do firmy zahraniční kapitál?
Později jsme začali obsluhovat velké klienty, jako například Moravské chemické závody, kde jsou vysoká rizika a je potřeba vysoká odbornost. Začali jsme také pojišťovat doly, třeba Mosteckou uhelnou, a to nebylo možné bez kvalitního zajištění. Začal jsem hledat partnera. Požádal jsem generálního ředitele České pojišťovny pana Uzla, zda by mi někoho doporučil. Věděl jsem, že američtí brokeři chtějí koupit buď celou firmu nebo nic a to pro mne nebylo.
Našel jsem solidní anglickou brokerskou firmu a s ní jsme zahájili spolupráci, dlouhou a úspěšnou. V té době to byla pátá největší firma na světě (ve srovnání s AON a Marsh ale přece jen mnohem menší.) Když začala globalizace, dostali partneři strach, že je spolkne velký americký makléř. Navíc jejich firmu zatěžovaly úroky z venture kapitálu a já jsem jim navrhl, že jejich podíl odkoupím zpět, což se také stalo.
Zkoušeli jsme hledat dál, ale nabídky nám nevyhovovaly, protože jsme mezitím vyrostli ve velkou firmu s obratem v řádech miliard korun. Pár let jsme fungovali sami. Jenže přišla doba, kdy jsem začal vážně přemýšlet, co dál. Naše branže je velmi tvrdá, konkurenční boj je nelítostný, podniky tlačí náklady dolů, jak jen se dá. Je to jiné podnikání, než před 10 lety.
Proseděl jsem s dcerou několik odpolední a večerů a dohodli jsme se, že firmu prodáme. Dostali jsme nabídku velkých amerických firem, ale nabídka AON odpovídala naší kalkulaci a jednání bylo navíc velmi korektní. V roce 2006 jsme firmu prodali. Vznikla firma AON Stach. Tři roky jsem byl ještě ve firmě, loni jsem vedení předal Miroslavu Matochovi.
*Ale stejně vám to nedá a pořád pracujete.
Ono nejde ze dne na den "stáhnout roletu". Uměřeně to snižuji, abych měl čas hrát golf. Když jsem byl poprvé na jednání u předsedy představenstva anglických partnerů, dal mi vybrat z různých reklamních předmětů a řekl, že určitě hraju golf. To bylo v roce 1993 a já neřekl ani ano, ani ne. A začal jsem hrát golf. Bylo to jako s makléřstvím: tehdy hrálo golf jen pár lidí. V mé partě byli vyslanci a jejich manželky, jezdilo se do Mariánských Lázní a do Karlových Varů. Postupně jsme se golf učili. Teď mám na golf víc času a trocha pohybu je navíc nutná.
A protože manželka ráda cestuje, hodně jezdíme po světě.
*Co vám povolání makléře přineslo a co vám vzalo ? Mám na mysli něco víc než jen finanční zajištění, jestli mi rozumíte...
To nejvýznamnější asi bylo setkávání a možnost jednat s lidmi. Na starost jsme měli například celé impérium Andreje Babiše (Jde o podnikatele slovenského původu, majitele agrochemického holdingu Agrofert). Dceřinou společnost jsme založili také na Slovensku ve spolupráci s maďarskou firmou.
Lidi bylo velmi zajímavé pozorovat, když v roce 2002 došlo k povodním. Měli jsme pojištěný řetězec luxusních restaurací na Kampě včetně hotelu Hilton a mnohé hotely v Karlíně. Přišla velká voda a nastal průšvih. Přišel majitel jedné z restaurací, který měl všechno dobře pojištěné včetně pojištění přerušení provozu, a ptal se:" Doopravdy od vás dostanu peníze?" Dostal je a mohl si pořídit úplně nový podnik, dokonce na výrazně vyšší úrovni, než dřív. Tam jsem viděl, jak pojištění pomáhá, když je nejhůř.
Naopak přišla krásná dáma, bezvadně oblečená, která si čtvrt roku před povodněmi zredukovala obsah pojistné smlouvy. Zkoušela z nás něco po povodních "vyrazit" a ptala se, jestli by to přece jen nějak nešlo...
Musel jsem jí odpovědět, že to opravdu nejde.
Zajímavý byl i příběh hotelu Hilton. Tam byla technická konstrukce budovy udělaná tak, že když stoupl průtok ve Vltavě, musela se do budovy napustit voda. To jsme udělali, i když se každému klepala ruka se pod takové nařízení podepsat. Báli jsme se, že škody budou ještě větší. Ale čistá voda je těžší, než špinavá, takže špína rychle odtekla.
Vždy jsme chtěli vědět o firmě co nejvíc, abychom znali její hospodářský život, aby firmám pojištění pomáhalo a podniky nezůstaly na holičkách.
Obohatilo mě poznání, že pojistná branže dokáže firmám pomáhat. Je platná ve chvíli, kdy je firmám nejhůř. Mám dobrý pocit, že jsem nedělal zbytečnou práci.
*A co vám vaše podnikání vzalo?
Myslím si, že jsem měl věnovat víc času rodině. Moje žena je profesorka matematiky a fyziky. Máme pět vnoučat od 14 do 22 let. Od čtvrté třídy je žena všechny doučovala. A protože nemusela chodit do práce, věnovala se jim na plný úvazek. Vznikl tak mezi nimi velmi těsný vztah. To neplatí v mém případě a je to asi to jediné, co mi mé podnikání vzalo.
Děkuji vám za rozhovor.
Dagmar Šístková
Komentáře
Přidat komentář