Vyrovnat se s vědomím vlastní konečnosti i odcházením blízkých patří k nejtěžším lidským zkouškám. Při konfrontaci s vážnou nemocí nebo stářím máme přirozenou tendenci se tématu smrti vyhýbat a utíkat k falešným nadějím na zázračné uzdravení. Podle odborníků však toto „vzájemné chránění v rodině“ nemocným nepomáhá a často obě strany připravuje o vzácný čas.
„To nejhorší, co můžeme pro člověka na konci života udělat, je ‚hrát hru‘ a tvářit se, že se nic neděje, když on sám ví, jak na tom je. Často nemusíme hledat složitá řešení – klíčem je upřímně prožívaná empatie. Obyčejná schopnost soucítit a nabídnout přítomnost uvolňuje nemocnému i pečujícímu ruce,“ vysvětluje renomovaný psychiatr a neurovědec profesor Jiří Horáček. Podle něj stačí říct: „Nevím, co bych měl říct, ale chci být s tebou.“ To samo o sobě otevírá prostor pro opravdové lidské setkání.
Mohlo by vás zajímat: TOP 30 pojišťovacích makléřů za rok 2025 v Česku dle oPojištění.cz
Onkologické pacienty někdy postihuje existenciální deprese
Během života lidská mysl využívá obranné mechanismy, jako je popření či racionalizace, které nám umožňují na vlastní konečnost nemyslet a normálně fungovat. Problém nastává ve chvíli vážné diagnózy, kdy tyto obrany náhle selžou a člověk je vystaven plné nahotě vlastní konečnosti.
Podle prof. Horáčka přibližně 40 % onkologických pacientů v této situaci propadá do specifické existenciální deprese. „Tato deprese má jiný důvod než ta klasická v medicínském smyslu – jde o psychologickou reakci na tísnivou skutečnost konečnosti. Proto na ni běžná antidepresiva ani klasická psychoterapie často nezabírají. Pacient potřebuje pomoci nahlédnout na svůj život v širším rámci a najít úlevu v tom, že je součástí většího, smysluplného celku,“ doplňuje profesor Jiří Horáček.
Náročným psychickým stavům často čelí i pečující rodiny v úplné izolaci. Velký průzkum rodin UNIQA ukázal, že péče o vážně nemocného leží v drtivé většině na bedrech samotných příbuzných:
- 80 % pečujících (čtyři z pěti) zvládá každodenní péči o umírajícího bez odborné asistence.
- Pětina pečujících (20 %) kvůli péči o blízkého obětuje svou vlastní kariéru.
- Pečujícím chybí nejen psychická podpora, ale i zcela praktické návody – jak zvládat hygienu na lůžku, co dělat při odmítání stravy či jak používat pečovatelské pomůcky.
„Dobrá vůle a láska k blízkému jsou obrovské, ale samy o sobě často nestačí. Lidé u lůžka umírajících čelí extrémnímu fyzickému i psychickému vyčerpání. V Nadačním fondu UNIQA věříme, že o těchto věcech nesmíme mlčet. Naším cílem je nabídnout pečujícím odbornou navigaci, psychickou oporu i praktické návody, jak tuto těžkou životní fázi zvládnout s důstojností,“ říká Katarína Strýčková z Nadačního fondu UNIQA.
Mohlo by vás zajímat: Počty poradců ve 3Q 2026: Trh i nadále rychle roste!
Mluvit o smrti je normální
Aby Nadační fond UNIQA pomohl prolomit mlčení a nabídl rodinám dostupnou oporu, podpořil vznik nové podcastové série O smrti a umírání, kterou připravili odborníci z Linky bezpečí ve spolupráci s Cestou domů a Fórem mobilních hospiců. Podcasty se věnují všem klíčovým fázím závěru života – od komunikace o přáních nemocného přes možnost dožití v domácím prostředí, řešení existenciální tísně až po rituály rozloučení a truchlení dětí i dospělých.
Vedle podcastů Nadační fond UNIQA dlouhodobě rozvíjí také webový portál www.umirani.cz. Ten slouží jako ověřený průvodce paliativní péčí, obsahuje adresář téměř tisíce služeb po celé ČR a nabízí i praktickou příručku Pečujeme v závěru života s názornými videonávody pro péči v domácím prostředí. Ve spolupráci s Fórem mobilních hospiců navíc fond pomáhá zlepšovat propojení nemocniční a domácí paliativní péče po celé České republice.
„Chceme, aby rodiny měly v náročných životních situacích dostupnou pomoc a věděly, kam se obrátit. Podporujeme proto projekty, které posilují jejich psychickou odolnost a pomáhají jim zvládat péči o blízké i vyrovnávat se se ztrátou. Jejich společným smyslem je, aby rodiny na své starosti nezůstávaly samy,“ uzavírá Katarína Strýčková z Nadačního fondu UNIQA.
Komentáře
Přidat komentář