Jak jste se, pane profesore, vlastně dostal k oboru pojišťovnictví? Kdy a jak vaše kariéra začala?
Bylo to zcela náhodné, i když nakonec osudové: když jsem v roce 1962 končil odborné studium na severu Čech, přišla mi ředitelka školy oznámit, že se jí podařilo pro mne získat umístěnku do mého rodného města, na inspektorát Státní pojišťovny Kutná Hora. Nastoupil jsem do oddělení likvidace pojistných událostí, po ukončení VŠE jsem přešel na generální ředitelství a následně mi tehdejší asistent katedry financí VŠE Jaroslav Vostatek nabídl možnost externího zapojení do výuky předmětu pojišťovnictví.
Po „Listopadu“ jsem v podniku přešel do exekutivních funkcí a podnik jsem opustil až po převzetí České pojišťovny skupinou PPF v roce 1996 – přešel jsem na Katedru bankovnictví a pojišťovnictví VŠE. Vše v mém profesním životě se tudíž odvinulo od historické umístěnky, která v administrativně příkazovém systému záhy ztratila své místo.
Jak hodnotíte vývoj českého pojišťovnictví od roku 1990?
Odvětví komerčního pojišťovnictví muselo vzniknout úplně od začátku. Před rokem 1990 existovala jediná monopolní státní pojišťovna jako nemonetární instituce přímo řízená ministerstvem financí. Bylo tudíž třeba nejprve zrušit monopol, vymezit legislativní rámec pro vznik konkurenčního prostředí a znovu zřídit regulátora dohlížejícího na tržní korektnost.
Průběh transformace na tržní trajektorii byl bolestný, zejména deetizace a následná privatizace majetku, který byl do té doby nás všech a ničí, byly provázeny tlakem na dobývání renty včetně kriminálních činů, vládních selhání při přímém prodávání úspěšných firem a dalších defaultů, které se nevyhnuly ani bankovnímu sektoru, který v polovině devadesátek prošel vážnou krizí. Vcelku klidněji probíhala první dekáda transformace segmentu pojišťovnictví. Obor vykazoval dobrou stabilitu a bezpečnost pro klienty a v dalších obdobích si ji uchoval.
Mohlo by vás zajímat: Výroční konference pojistného trhu: Odolnost společnosti jako nový pilíř stability
Jak se podle vás proměnila poptávka po životním pojištění v ČR od roku 1990?
Proměnila se zásadně. Sentiment společnosti se změnil jednak v souvislosti s tím, jak se postupně dostával do problémů s ufinancovatelností státní penzijní systém, jednak se zvyšováním povědomí společnosti o pozitivním působení životního pojištění na měnovou a obecně finanční stabilitu.
Jaké jsou hlavní strukturální problémy, jimž české pojišťovnictví čelí, zejména v kontextu zadlužení státu?
Českého pojišťovnictví se v souvislosti se strukturálními problémy veřejných financí vážně dotýká trend růstu počtu starších věkových kategorií. V produktech rizikových životních pojištění přitom tento problém prakticky nemá vliv na ekonomiku tohoto pojištění, trend stárnutí populace se projevuje jako typicky gaussovský, modelově matematicky zvládnutý, navíc v životním pojištění jeho vnitřní ekonomiku dále stabilizuje rezervotvorná složka, pokud je do konstrukce produktu zakomponována.
Větší problém představuje politický populismus vytvářející tlak na výši mandatorních výdajů a valorizaci ve prospěch seniorů. Ten je, jak ukazují volební průzkumy, jako kalkul mimořádně efektivní. Rubem je ovšem zadlužování generace našich potomků, ostatně k módní nárokové doktríně bez vazeb na tvorbu zdrojů má v současnosti sklon většina společnosti.
V této souvislosti si nemohu odpustit zmínku o události z konce druhé dekády, kdy došlo i k jevu v tomto ohledu silně připomínajícímu nemonetární zásahy do fungování pojistně technických rezerv z administrativně příkazové doby, kdy byly státem pojišťovnám odebírány prostředky technických rezerv k vykrytí děr ve státním rozpočtu: roku 2020 bylo tehdejší vládou odebráno zhruba 10 miliard korun z matematicky stanovené rezervy životního pojištění na dárky pro volební elektorát.
V posledních letech se stále více mluví o digitalizaci v pojišťovnictví. Jaký vliv mají nové technologie, jako je umělá inteligence?
Vliv bude zcela zásadní, dokládají to úspěchy startupů InsurTech v konkurenci s kamennými pojistiteli. Z modelu fungování nových platforem plyne, že jejich zdroje pro výplatu odškodného jsou limitované. Pro případy, kdy nastane škoda, která může potenciálně přesáhnout běžné příjmy, je nutné do byznysu zapojit klasickou pojišťovnu nebo zajišťovnu. Nové platformy mají ovšem oproti kamenným komerčním pojišťovnám nižší náklady správní režie, fungují zásadně online, nemají pobočky ani získatelské náklady na pojišťovací zprostředkovatele.
Významnou předností je, že komunikace probíhající na principu sociálních sítí jim zajišťuje rychlou výměnu informací. Ve svém výsledku mohou být tudíž pojistné produkty nabízeny ve více transparentní podobě, jsou tedy srozumitelnější a přehlednější pro klienty – a také výrazně levnější. Navíc na rozdíl od komerčních pojišťoven, kdy zisk patří pojistiteli, se například v pojišťovně typu peer to peer kladný pojistně technický výsledek zpětně rozděluje mezi pojištěné, případně se použije třeba na charitu.
V tom však je i jisté nebezpečí. Pro vnitřní ekonomiku peer to peer platformy může dojít k porušení principu ekvivalence mezi příjmy a výdaji a následnému defaultu. Kardinální otázkou v tomto ohledu je, jednak zda startupy a podobné platformy sázející na hladké provádění platebního styku a datových transakcí budou hlavními devízami dalšího rozvoje finančního sektoru, jednak zda udržení si jisté míry exkluzivity v poskytování finančních služeb tradičními finančními institucemi je v jejich historickém know-how.
Ekonomické prostředí se bude nepochybně v digitálním čase i nadále dynamicky měnit, tradiční poskytovatelé pojišťovacích služeb se budou muset v rámci udržení konkurenceschopnosti snažit najít potřebný prostor nejen pro hladké zabezpečování datových transakcí a hladkého platebního styku, ale také – a možná především – pro invenci v nabídce produktů, které budou klientům dobře srozumitelné, snadno distribuovatelné, a tedy i levnější, a hlavně budou přizpůsobeny aktuálním potřebám a novým technologickým možnostem.
Specifikem pro odvětví pojišťovnictví pak bude zásadní vymezení míry finanční eliminace dopadů realizace nahodilých nebezpečí, včetně katastrofických, v inovovaných pojistných produktech. V těchto souvislostech bych ještě rád vyzdvihl výsledky práce „ajťáků“ v době covidu, kdy dokázali prakticky ze dne na den spustit funkční systémy práce online, takže bylo v inkriminované době možno například pokračovat bez přestávky ve vysokoškolské výuce.
Velkou výzvou je také vývoj demografické křivky. Jakým způsobem by pojišťovny měly přizpůsobit své produkty, aby vyhovovaly potřebám starších klientů?
Je to velmi vážný problém, s prodlužováním lidského života se stále více členů společnosti dožívá své nesoběstačnosti, celospolečensky je zatím řešení nedostatečné. Komerční pojištění, zatím v tomto ohledu využívané jen velmi sporadicky, by mohlo pomoci.
Myslíte si, že se v Česku do budoucna nějak výrazně změní míra propojištěnosti?
Myslím, že hlavní příčinou určité diskontinuity ve vývoji pojistného trhu u nás, ale i v ostatních zemích někdejšího socialistického bloku bylo čtyřicetileté zcela nemonetární netržní prostředí, kdy se například prostřednictvím pojištění přerozdělovaly zdroje od segmentu socialistických organizací ve prospěch pojištění domácnosti, které bylo prakticky celou dobu ztrátové. K nápravě disproporcí a změně pohledu na pojištění jako na tržní kategorii došlo až po „Listopadu“, od té doby dochází ke sbližování ukazatelů pojištěnosti například u zemí dnešní EU. Je ovšem pravda, že u nyní obzvláště aktuálního povodňového rizika došlo v posledních dekádách ke kvalitativním změnám v jeho podstatě, a tudíž i častější úpravě pojistných podmínek ze strany komerčních pojišťoven jako reakci na růstový trend škodních náhrad.
Jak byly pojišťovny připraveny na třetí velké povodně – ty v roce 2024?
Připravenost na povodně byla v roce 2024 oproti předchozím vlnám v letech 1997 a 2002 nesrovnatelně vyšší, zejména v oblasti včasného varování pro exponované lokality. Z toho plynoucím pozitivem byl menší počet škod na zdraví, a hlavně životech lidí, škody na majetku naopak vzrostly geometricky, což je na prvním místě dáno skutečností, že společnost v čase materiálně bohatne. Přes devastující rozsah katastrofy byly krizové situace na postižených územích organizačně zvládnuty, na tom mělo svůj podíl i odvětví pojišťovnictví. Na Opavsku a Krnovsku měl negativní podíl na rozsahu katastrofy ekologický aktivismus, který blokoval dlouhodobý záměr vybudovat ochrannou přehradu Nové Heřmínovy.
Jaké jsou obecně největší výzvy pro pojišťovny v souvislosti s klimatickými změnami? Jak budou do budoucna pojišťovny vyhodnocovat rizika spojená s extrémními přírodními událostmi?
Otázkou je, jestli trend růstu objemu škod z živelních katastrof má korelaci s klimatem, každopádně růstový trend škod začíná narážet na bariéru schopnosti eliminace jejich dopadů systémem komerčního pojištění. Pro kompenzaci katastrof bude třeba dál hledat efektivní formu vícezdrojového řešení. Problém je aktuální. Kam až může dojít ambivalence komerčního způsobu provozování pojištění, který nemůže překročit základní princip ekvivalence mezi příjmy a výdaji finanční instituce?
Tím se začali pojistní teoretici intenzivněji zabývat na konci minulého století a problém se začal výrazněji diskutovat v odborné literatuře. V následujících dekádách se otázka dále vyostřovala, aktuálně je po komerčním pojišťovnictví společností kontroverzně požadováno v rámci „nových výzev“ pojišťování škod na životním prostředí či IT rizik, tedy vesměs záležitostí s možností katastrofální realizace. Zahrnout finanční důsledky katastrof do tarifních modelů pro apriorní stanovení pojistného neživotního pojištění bylo historicky vždy velmi subtilní záležitostí, v současné době se stává limitním faktorem. Neživotní pojistitelé se nejvíce obávají tzv. neznámých neznámostí (unknown unknowns), které se v minulosti zatím nevyskytly, a tedy nemají ani žádné historické pravděpodobnosti, které by bylo možné dosadit do modelů, i pokud bychom připustili jejich funkčnost.
U malých pravděpodobností chyby matematických modelů narůstají. Čím vzácnější je určitá katastrofická událost, tím méně o jejím výskytu víme – a tím menší šanci máme zahrnout ji do jakékoliv smysluplné predikce. Problematičnost usuzování z historických časových řad v kontextu nepředvídatelnosti talebovských „černých labutí“ a jejich matematické neuchopitelnosti lze názorně ukázat na fukušimské katastrofě. Projekt atomové elektrárny v jedné z technologicky nejvyspělejších zemí světa byl z bezpečnostního hlediska postaven jako efektivní obrana proti příčinám největší poslední katastrofy toho druhu. Reaktor ve Fukušimě byl postaven tak, aby odolal těm nejhorším zemětřesením, jaká byla v minulosti zaznamenána, a jeho konstruktéři s žádnými výrazně horšími nepočítali.
Tsunami, která elektrárnu zničila, však znamenala další upgrade „černé labutě“, historická data o něčem takovém žádnou informaci neobsahovala.
Vidíte nějaké řešení? Jak má pojišťovnictví pojišťovat neznámá rizika?
Pro lepší zvládání katastrofálních živelních rizik je potenciálně možné více využívat vícezdrojové financování, například zapojením finančních trhů katastrofickými bondy s vysokým kuponem, když nebude katastrofa, a naopak bez kuponu, když bude. S ohledem na realitu, kdy má odvětví problémy ufinancovat zatím pojistitelné živelní škody, by asi nebylo rozumné rozšiřovat nabídku o další rizika.
Čím je způsoben trend růstu objemu škod z živelních katastrof?
Růst velikosti škod z živelních katastrof souvisí především s růstem bohatství ve vyspělých ekonomikách. Je to vidět na údajích o škodách po floridských hurikánech; každý rok poničí více majetku. Přispívá i inflace, hodnota nemovitostí roste, vývoj kopíruje inflaci. Navíc u floridských hurikánů a podobných opakujících se katastrof se diskutuje metodologická otázka, zda je splněna podmínka pro pojistitelnost komerčním pojištěním, kterou je nahodilost události.
Jak v této souvislosti hodnotíte vliv tzv. Green Dealu a ESG na pojišťovací trh? Pojišťovny a banky začínají odmítat klienty, kteří nejsou v souladu s těmito principy…
S tímto tématem mám velký problém. Pro mne překvapivě se – tradičně apolitičtí bankéři a pojišťováci – chovají ideologizovaně a v rámci akceptování Green Dealu a ESG politiky EU porušují principy tržní spontaneity. Osobně zcela souzním s názorem „skeptického ekologa“ Bjorna Lomborga, že zdaleka nevíme všechno o fenoménu oteplování a nebudeme to vědět určitě ani příštích sto let, ale víme dost, abychom mohli konstatovat, že problém s oteplováním existuje, ale taky víme dost, abychom už teď odhadli, že leccos z toho, co dnes zkoušíme, nebudou postupy účinné, jen ohromně drahé. Do diskuse s těmito tezemi se zeleným aktivistům a investorům závratných částek například do elektromobility a dalších projektů ESG evidentně nechce.
Jak zelená politika vlastně vznikla, si pamatuji jako starší ročník velmi dobře. Když v polovině osmdesátých let vypukla v Anglii masová stávka horníků, Margaret Thatcherová jim neustoupila, a naopak založila výzkum škodlivosti spalování uhlí. S nezaměstnanými horníky jsme tenkrát soucítili a oni pak jezdili do Krkonoš na rekreaci. Z takto relativně nevinných počátků se vyvinulo současné hnutí Green Deal, kde se do čela boje za dekarbonizaci pasovala Evropská komise. Je nepochybné, že problém s oteplováním zeměkoule existuje, na druhé straně je zřejmé, že řada z toho, co se dnes zavádí, nebudou postupy účinné, jen velmi nákladné. EU v rozporu se zakládacími dokumenty ohledně cílů integrace ztrácí konkurenceschopnost a životní úroveň obyvatel klesá. Ekonomika společenství je přeregulovaná, vytrácí se tržní spontaneita.
Mnoho odborníků dnes soudí, že Evropa je po letech míru a blahobytu jaksi zlenivělá a její produktivita a konkurenceschopnost oproti zbytku světa klesají…
Osobně si myslím, že hlavní příčina je pokračující vyostřování dilematu příjmové polarity, bohatí se stávají bohatšími a chudí chudšími, a zatím se nikomu zleva ani zprava politického spektra nepodařilo vymyslet smysluplný recept, jak svět vracet do rovnovážnějších poloh.
Stále složitější globální svět trpí zostřujícím se geopolitickým napětím, prošel covidovou krizí a trh s energiemi se zcela odpoutal od kotvy vlastních nákladů na výrobu. Podíl na ekonomických nerovnováhách má i u nás současná znovu ožívající populistická nároková doktrína, kdy se v celé společnosti vytrácí vazba mezi výkonem a odměnou a vlastně znovu ožívá požadavek odporující ekonomickým zákonům a už jednou zcela neúspěšně zkoušený – „každému podle jeho potřeb“ –, bez ohledu na reálnou tvorbu zdrojů v ekonomice. Výsledkem je současný rozvrat veřejných financí a žití na dluh.
Mohlo by vás zajímat: Zemřel Jaroslav Daňhel. Osobnost, která pomohla definovat české pojišťovnictví
Jaký je podle vás dlouhodobý dopad globalizace na pojišťovnictví? Jak ovlivnily globální ekonomické krize, jako například ta v roce 2008, vývoj českého a světového pojišťovnictví?
Ekonomická a finanční krize 2008 se v odvětví pojišťovnictví na rozdíl od fatálních dopadů na bankovnictví a kapitálové trhy projevila jen okrajově. Znovu se potvrdila nižší rezistence odvětví na krizové impulzy a účinnost vnitřních stabilizátorů vůči systemickému riziku. Přesto následná iracionální regulační smršť, mající iluzorní cíl napříště krizím zabránit, byla v EU realizována napříč celým finančním trhem, tedy včetně odvětví pojišťovnictví.
Došlo k nadměrnému zextenzivnění dohledu, k vyšší míře improvizace byrokracie – na úkor zdravého rozumu. Příklad za všechny: regulatorní projekty Solvency a IFRS jsou navzájem nekompatibilní. IFRS podle mne představuje klasický orwellovský text a z porovnání dokumentů je znát, že každý z obou projektů si žil vlastním životem.
Otázka závěrem: Po těch mnoha letech v pojišťovnictví – co vás dodnes na vaší práci nejvíc baví a proč?
Pojištění je deklarováno jako účinný nástroj eliminace finančních dopadů fenoménu nahodilosti
na lidskou společnost. V posledních dekádách došlo k výraznému posunu v poznání nahodilosti jako kvalitativní vlastnosti stavů světa a vlivu na rozhodování lidí v nejistých podmínkách. Byla zpochybněna, ne-li vyvrácena teorie racionální volby. Všechna tato témata zasahují do moderní politické ekonomie, potažmo do pojistné vědy a pojistné teorie. Bylo a je pro mne velkou ctí a dobrodružstvím účastnit se výzkumu a výuky těchto oblastí na Vysoké škole ekonomické a také praktické aplikace z pozic podnikové exekutivy.
Jan Müller
Creative Director
Dějiny českého pojišťovnictví
Komentáře
Přidat komentář