Publikaci Dějiny českého pojišťovnictví je možné získat ZDE.
Hned v roce 1990 jste s kolegy založil první soukromou pojišťovnu v zemi. Jaké byly milníky toho překotného vývoje v 90. letech?
Nejtěžší byl první krok, rozhodnutí opustit dobré místo v České pojišťovně a pustit se do dobrodružství, tedy do zakládání pojišťovny. Nicméně dostali jsme dobrou nabídku a s kolegy jsme cítili, že je ta správná chvíle. Bylo mi padesát a měl jsem mnohaletou praxi ze státní pojišťovny. Řada okolností nám přála a musím říct, že rozjezd nové pojišťovny byl až překvapivě dobrý. Je s tím spojena řada vzpomínek na důležité kroky – první velká pojistka, první velká škoda, první miliarda předepsaného pojistného… Chci pochválit své tehdejší kolegy – byli to schopní a pracovití lidé. Bylo pro mě také zadostiučiněním, že ti, kteří se mnou nastoupili do Kooperativy, zůstali.
Kooperativa původně vznikla na principu družstevního podnikání, že?
Ano, na počátku devadesátých let se to jevilo jako rozumný způsob podnikání, známý ze zahraničí. Fungovala tak i naše spřízněná COOP banka, která však později zkrachovala, vytunelovaná tzv. Litoměřickými fondy. Byla to škoda, protože byla dobře nastartovaná a pojišťovna a banka dohromady dávaly smysl.
A nebyla to zdaleka jediná banka, kterou v devadesátých letech potkal rychlý konec. Slouží ke cti našemu pojišťovacímu sektoru, že vlna krachů, známá z bankovnictví, se pojišťovnictví vyhnula. Existovaly pojišťovny, které měly problémy, například Morava nebo Union, ale trh se o ně vždy postaral. Klienti nikdy nepřišli k újmě – ostatní pojišťovny převzaly jejich klientské kmeny.
Mohlo by vás zajímat: Václav Křivohlávek: Dohled i pojišťovny mají společný cíl. Kultivovaný trh
Jak do Kooperativy vstupoval zahraniční kapitál?
Získali jsme za akcionáře a partnera rakouskou pojišťovnu Wiener Städtische, která je dnes součástí skupiny Vienna Insurace Group. Zkušenosti jejích profesionálů pro nás byly klíčové. Zpočátku měla v Kooperativě menší podíl, který se postupně navyšoval až k rozhodující majoritě. S růstem Kooperativy souviselo i rozhodnutí skupiny založit nové pojišťovny v Polsku, Maďarsku, Chorvatsku a mnoha dalších zemích. Dnes je VIG desátou největší skupinou v Evropě v oblasti neživotního pojištění. Skupina VIG se zaměřila na region střední a východní Evropy a je jasné, že se jí to vyplatilo. Kooperativa rostla – jednak vlastním obchodem, vlastní aktivitou, jednak tím, že fúzovala s řadou společností anebo koupila klientské kmeny. A tak jsme se dostali k obratu kolem 40 miliard.
Získávali jste zkušenosti i z jiných zemí západní Evropy?
Historicky jsme měli dobré kontakty s Velkou Británií, kolébkou pojišťovnictví. Velmi nám pomohl „Know How Fund“, který postkomunistickým zemím nabízel své služby. Využili jsme toho a tato pomoc byla v začátcích neocenitelná. Mladý makléř Bruce Selby Bennett z londýnské firmy Harris & Dixon Insurance Brokers byl sociálně naladěný a chtěl pomoci kolegům z východní Evropy, která se právě otevírala kapitalismu. Šest lidí, včetně mě, mohlo postupně odjet na jazykovou a odbornou stáž do Velké Británie. Byl jsem za to velmi vděčný.
Jak to na stáži vypadalo?
Začínala jazykovým kurzem a kurzem základů zajištění. Následovaly krátké stáže v několika družstevních pojišťovnách, a nakonec v Lloyd’s. Myslel jsem si, že po dvaceti letech praxe toho vím o pojišťovnictví dost, ale tady jsem zjistil, že se toho musím ještě hodně naučit.
To musel být skvělý zážitek, získávat zkušenosti ve světovém finančním centru…
Ano, byla to mimořádná příležitost. Lecjaká zkušenost z té doby se mi dodnes hodí. Jinak ale byly podmínky poměrně skromné. Mohl jsem si do Česka zavolat jednou týdně, tehdy nebyly žádné mobily, a i diety byly velmi omezené, musel jsem si hlídat každou libru. Ale to byla prostě taková doba a mně to nijak zvlášť nevadilo. Původně jsem měl být na stáži půl roku, ale zkrátila se na polovinu, protože jsem cítil, že se musím vrátit a pomoci při rozjezdu naší pojišťovny.
Nebyl to však můj první kontakt se zahraniční pojišťovnou. Už za socialismu jsem se dostal na Západ. V pojišťovnictví totiž vládla víc kolegiální atmosféra než třeba v bankovnictví, kde všichni soupeří za každou cenu. Už tehdy platilo, že zahraniční pojišťovny, se kterými jsme měli kontakty, byly vždy otevřené a ochotné nám předat své know-how, ukázat nám, jak to dělají a proč.
Dalším milníkem rozvoje Kooperativy byla jistě liberalizace pojištění vozidel...
Demonopolizace povinného ručení na přelomu tisíciletí byla bezpochyby jedním z největších úspěchů Kooperativy. Ve velmi krátké době dvou měsíců jsme dokázali pojistit přes milion vozidel! Byla to hektická doba, ale každý zaměstnanec pojišťovny měl svůj úkol a všichni ho splnili velmi zodpovědně. Všichni jsme cítili, že to je velká chvíle. Výkonnost a motivace zaměstnanců byly obrovské. Vzpomínám si, jak mi můj šéf a velká osobnost evropského pojišťovnictví Günter Geyer řekl: „Vladimíre, tohle je jedinečná šance, kterou si každý šéf přeje zažít. A když uspěje, nezapomene na to po celý zbytek života!“ A přesně to se stalo. Pracovní entuziasmus mých kolegů a celého pojistného trhu byl neskutečný.
Mohlo by vás zajímat: Jaroslav Daňhel: O transformaci pojistného trhu a dilematech současnosti
Co byste řekl na občasný kritický názor laiků, že pojišťovny vydělávají na riziku, protože vždycky vyberou mnohem víc, než kolik vyplatí?
Většinou lidé příliš nevědí, jak funguje ekonomika pojišťoven. Samozřejmě největší část peněz spotřebujete na škody a také na zajištění. Část peněz potřebujete na to, abyste jako pojišťovna získali klienta, tedy na obchod, část pak máte na provozní náklady. A teprve poslední část tvoří zisk, který musí pokrýt náklady kapitálu a podpořit další rozvoj.
Co jste dělal po odchodu z funkce generálního ředitele Kooperativy?
Ctil jsem zásadu, že když generál skončí ve funkci, neměl by do toho novému vedení zasahovat. Což jsem ani neměl v úmyslu. Věděl jsem, že můj nástupce Martin Diviš je šikovný, a nehledě na to jsme byli i po mém odchodu z čela Kooperativy stále v neformálním kontaktu. Centrála mě nicméně požádala, abych pomohl s konsolidací celé řady pojišťoven, které Vienna Insurance Group postupně nakupovala po Evropě. Takže jsem nějakou dobu pracoval v dozorčích radách jednotlivých společností od Albánie a Turecka přes Chorvatsko či Polsko až po Bělorusko, Rusko a Gruzii.
Takže můžete porovnávat. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Českem a ostatními zeměmi v Evropě v přístupu k riziku a pojištění?
Především je výrazný rozdíl mezi východem a západem Evropy. Na západ od nás je pojištění považováno za běžný a užitečný finanční nástroj, lidé vnímají riziko jako součást běžného života. V Česku je dodnes více preferované majetkové pojištění oproti pojištění osob nebo pojištění odpovědnosti. Pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se u nás bere jako nutné zlo. A ani životní pojištění není pro řadu lidí samozřejmost, což je třeba v Německu nebo ve Švýcarsku úplně jinak. Síla životního pojištění směrem na východ obecně slábne, ještě méně přemýšlejí o životním pojištění Rusové. Když jsem chvíli pracoval v Rusku, žasl jsem nad tím, jak si muži pořizují drahá auta, ženám kupují kožichy a klavíry, a přitom si půjčují na obrovský úrok. Pro ně to bylo normální. Co bude zítra, jak splatím dluhy, to je moc nezajímalo.
My jsme někde uprostřed mezi Ruskem a Švýcarskem. Bohužel. Míra pojištěnosti domácností či nemovitostí roste velmi pomalu, bez ohledu na povodně či tornáda. Věřím, že další vývoj podpoří změny, zejména ve vnímání rizika, a v pojištěnosti nás posune více k západu Evropy.
Když pojišťovnictví zasadíme do kontextu vývoje celé společnosti, jak se díváte na cestu České republiky v rámci Evropy od konce socialismu a rozjezdu volného trhu?
Náš vstup do Evropské unie musíme považovat za velmi úspěšný krok. Dodnes si myslím, že projekt Evropské unie je ve svém jádru chytrý a efektivní a celé Evropě hodně pomohl. Přešli jsme od pojištění provozovaného monopolem k rozvinutému trhu s řadou domácích i zahraničních pojistitelů, makléřů, sítí a fondů. Jsme plně konkurenceschopní, se všemi výhodami, které z této rozmanitosti plynou. Nicméně dnes vidím určité tendence, kterým úplně nerozumím. Jsou to rostoucí regulace, byrokracie, snaha všechno možné ovlivňovat a kontrolovat. A s tím související snaha žít a pracovat na politicky korektní až superkorektní bázi. Problémy Evropy aplikace taxonomie nebo genderové ideologie a další nové „ismy“ nevyřeší. Pro mě je tématem pro Evropu především její konkurenceschopnost. Evropský parlament nefunguje efektivně, Evropa stagnuje. To je realita. Vytyčují se cíle, například v oblasti ochrany životního prostředí, které nejsou realistické.
Nebo jsou realistické pro jednu zemi, a ne pro 26 zemí EU. Dnes se těžiště světa posouvá jinam. Kdysi bylo v Evropě, pak ve Spojených státech, dnes míří do Číny, ale i Indie a dalších zemí. A my v Evropě někdy máme pocit, že bychom těm novým mocnostem měli říkat, co by měly dělat, jak by to měly dělat, že bychom je měli umravnit. Že se nám nelíbí, že nemají stejný názor na spoustu věcí, jako máme my. Ale Číňanů je miliarda a 300 milionů. A jsou ekonomicky stále silnější. Oni jsou v progresu, zatímco my stagnujeme. Tak jak to může dopadnout? Jako jsme my v Evropě řídili svět včera, oni ho budou řídit zítra, ať se nám to líbí, nebo ne. Přimlouval bych se za návrat k racionálnímu pohledu na svět, svobodnému trhu a omezení regulací na nezbytnou míru.
Mohlo by vás zajímat: Václav Křivohlávek: Dohled i pojišťovny mají společný cíl. Kultivovaný trh
Jak ovlivní budoucnost stárnutí populace?
Zdravotnictví má lví podíl na tom, že se prodloužil lidský život. Ne vždycky ovšem tak, že výsledkem je život v plném zdraví. Proto potřebujeme a budeme stále více potřebovat adekvátní sociální služby pro ty občany, kteří jsou invalidní, dlouhodobě nemocní nebo i jen příliš staří. Takové služby jsou u nás zatím obtížně dostupné.
Samozřejmě že část odpovědnosti v péči o staré lidi má nést stát. My jsme v Evropě sociálnější než třeba v USA, je to naše tradice – a je to tak v pořádku. Nemůžeme nechat nikoho na ulici, je jistě správné mít vybudovanou síť zdravotnických a sociálních zařízení pro všechny. Není však správné spoléhat na to, že vše zařídí stát. Vzpomínám si znovu na svou dávnou stáž v Británii, kdy mi jeden ze zkušených pojišťováků řekl: Když člověk přijde do pracovního procesu, má si začít spořit na stáří. A ne až v padesáti, to už potřebnou částku dospořit nedokáže. K řešení budoucnosti musí přispět i životní pojištění. To má vytvářet dlouhodobé rezervy a být přiměřeně sociální.
Je důležité, aby stát, společnost a pojišťovny neustále vzdělávaly veřejnost ve finanční gramotnosti a v podpoře spoření. Reforma důchodového systému je nekonečné téma a samozřejmě musíme prodlužovat dobu odchodu do důchodu, ale nemůžeme ji prodlužovat donekonečna, protože to nebude fungovat. Sedmdesátiletí lidé nebudou schopni zastat celou řadu prací. Ale v některých profesích vyšší věk není překážkou a také bychom měli podporovat zkrácené pracovní úvazky a daňové úlevy pro pracující seniory. To vše souvisí s tím, jak se adaptovat na budoucnost, kdy bude stále více starých a stále méně mladých lidí.
Navíc je otázka, jak výkonná naše ekonomika do budoucna bude vzhledem ke změně preferencí mladších generací. Všímám si, že stále více mladých lidí chce pracovat jen tolik, aby jim to umožnilo dobrý a pohodlný život. Nejde jim o to, něčeho dosáhnout, něco vybudovat. Nemají v sobě tu dravost, jakou jsme třeba měli my v devadesátých letech. My jsme byli hladoví po úspěchu a po vybudování něčeho nového. Dnes vidím jiný trend – hlavně být v pohodě. Já to nekritizuji, jen si kladu otázku, kam se potom naše společnost bude vyvíjet. Jak bude konkurovat třeba asijským ekonomikám, kde jsou lidé ochotni pracovat od rána do večera.
Co vás motivovalo k riskování a pracovnímu nasazení v oné době „budování kapitalismu v Čechách“?
Je to prosté. Mě pojišťovnictví bavilo. A baví mě dodnes. Ale samozřejmě ne vždy a všechno, člověk si musí zvyknout, že občas musí dělat to, co nechce, aby pak mohl dělat to, co chce. Pravda je, že mnoha lidem vyhovuje být dvojka, jet v závěsu za jedničkou, nemít odpovědnost šéfa. Ale mně vyhovovalo být vepředu a pořádně zabrat.
V poslední době je ale to „dopředu“, tedy idea pokroku a růstu, trochu problematické v tom, že čím víc lidí a čím větší výkon ekonomiky, tím větší tlak na životní prostředí.
Souhlasím. Není moc populární to říkat, ale hlavní problém lidstva spočívá v tom, že je nás moc a že plýtváme zdroji. Tento prostý fakt je a bude zdrojem řady geopolitických a ekonomických problémů, které nás čekají. Nás v Česku moc není, porodnost je už léta nižší než úmrtnost, ale v jiných částech světa je lidí hodně a stále tam rychle přibývají, zatímco podmínky pro život se tam zhoršují. Nerovnováha v životní úrovni v různých částech světa vyvolává migraci.
Evropa se snaží migraci bránit, ale je otázka, jak úspěšně to bude fungovat do budoucna. Úplně zastavit pohyb obyvatel není možné. Jednak z ekonomických důvodů, protože mladou sílu stárnoucí ekonomika potřebuje, jednak z hlediska etického. Na druhé straně ale vidíme, jak dopadá v praxi snaha o multikulturní společnost.
A co vývoj klimatu? Ten je také považován za klíčový faktor pro budoucí vývoj Evropy a celého světa…
To jistě, ale otázkou je, co o klimatu víme – a co si jen myslíme, že víme. Když jsem v roce 1968 vstoupil do České státní pojišťovny, dozníval problém s povodněmi na Slovensku z roku 1965, kde byl pod vodou celý Žitný ostrov. To byla největší povodeň, kterou lidé široko daleko zažili. Nenapadlo by mě, že zažiju ještě větší povodně. Když jsem potom jezdil po zajišťovnách po světě, prezentoval jsem, že my v Československu a později v České republice jsme velmi bezpečná země. Že dobře známe naše počasí, a kromě dvacetiletých či padesátiletých povodní, na které jsme ostatně připraveni, se u nás nic neděje. Říkal jsem, jak jsme prozíravý a pracovitý národ, že u nás je všechno v bezpečí.
No, povodně v letech 1997 a 2002 mě z těchto úvah vyléčily. Nikdo nic takového nepředvídal, ani odborníci, protože to byl jev, který se nevyskytl několik set let. Ty povodně opravdu zahýbaly naším světem pojišťovnictví. Byly to obrovské události a bez pomoci našich západních zajišťoven bychom to nepřežili. Právě zajišťovny zaplatily zdaleka největší podíl. Taky nám to potom samozřejmě trochu vyčítaly. Daly nám najevo, že bychom jim to měli vrátit. „Payback,“ říkali. To znamenalo, že nám potom zvedly sazby a v této formě jsme jim to řadu let spláceli. Je třeba si uvědomit, že české pojišťovny jsou malé na to, aby samy zvládly takto velké živelní nebo jiné pohromy. Vždy musejí být zajištěné. A protože svět je kvůli změnám klimatu, vývoji technologií i geopolitickým tenzím stále méně předvídatelný, je zajišťovnictví čím dál dražší. Tak to prostě je.
Se změnou klimatu je ovšem zejména oblast zemědělství stále hůře pojistitelná. Uvedu příklad: Je spočítáno, že v Česku je dlouhodobým průměrem, že meruňky jednou za tři roky zmrznou. Nevíte přesně, který rok zmrznou, ale z dlouhodobého hlediska je pravděpodobné, že to bude jednou za tři roky. Z toho pak vychází cena pojištění a cena zajištění. Pokud se však mění i ta dlouhodobá časová řada příliš rychle, pak vypočítat pojistné je těžší, ne-li nemožné – a klesá i míra pojistitelnosti takových rizik.
Mohlo by vás zajímat: Jaroslav Mesršmíd: Dějiny pojišťovnictví jsou dokladem o vyspělosti oboru
Při zpětném pohledu – jste rád, že jste si v tom roce 1968 zvolil právě kariéru pojišťováka?
Když jsem začínal pracovat v pojišťovnictví, díval jsem se na ten obor trochu přezíravě, přišel mi málo atraktivní. Ale později jsem zjistil, že jde o zajímavou spolupráci mnoha profesí s důležitým společenským posláním. Pojišťovnictví musí vytvářet zisk, je to byznys, ale stále je to především služba. Služba lidem. Pojišťovny nejsou podniky, kde vedení zajímá jen zisk a růst. Mají v sobě zakódováno vyhledávání a sdílení řady rizik pro případy nahodilých událostí tak, aby pomáhaly lidem či firmám, když se dostanou do potíží. A taková práce mě vždy uspokojovala.
Děkuji vám za rozhovor.
Jan Müller
Creative Director
Dějiny českého pojišťovnictví
Publikaci Dějiny českého pojišťovnictví si můžete objednat také v těchto knihkupectvích:
Vladimír Mráz
Čestný prezident České asociace pojišťoven zastával až do počátku května 2008 funkci generálního ředitele a předsedy představenstva Kooperativa pojišťovny, a. s., VIG. Vladimír Mráz patří k osobnostem, které se nesmazatelně zapsaly do novodobé historie českého pojišťovnictví. Po absolvování pražského ČVUT nastoupil v roce 1968 do České státní pojišťovny, kde začínal jako likvidátor. Už tehdy se tak dostal přímo k podstatě oboru, který se mu později stal celoživotním posláním. Rok po sametové revoluci byl spoluzakladatelem první soukromé pojišťovny na území bývalého Československa, respektive první soukromé pojišťovny v někdejším východním bloku.
Právě tím se zařadil mezi průkopníky proměny pojistného trhu ve střední Evropě. V čele Kooperativy pak stál v letech 1990 až 2008 a byl u celé řady klíčových okamžiků, které formovaly podobu moderního pojišťovnictví u nás. Po rozdělení federace se stal nejvyšším představitelem České Kooperativy, později Kooperativy, a výrazně se podílel na jejím růstu i strategickém směřování.
Významnou kapitolou jeho profesní dráhy bylo také partnerství se skupinou Vienna Insurance Group, které otevřelo Kooperativě další prostor pro rozvoj a přineslo cennou inspiraci ze zahraničí. K jeho profesnímu rozhledu přispělo i sbírání zkušeností v Londýně, odkud si odnesl řadu podnětů týkajících se fungování vyspělých pojistných trhů i rozdílů v přístupu k pojištění v různých zemích. Vladimír Mráz byl rovněž svědkem a spolutvůrcem zásadních změn na českém pojistném trhu, včetně demonopolizace povinného ručení, která znamenala jednu z přelomových etap ve vývoji celého odvětví. Silně se do jeho profesního uvažování promítly také velké povodně, jež se staly tvrdou, ale důležitou lekcí pro pojistný trh, pojišťovny i klienty samotné.
Ve světě pojišťovnictví se Vladimír Mráz pohybuje úctyhodných čtyřicet let a za svou práci získal řadu významných ocenění, mimo jiné titul Manažer roku 2007 a ocenění Osobnost pojistného trhu. Vedle profesních úspěchů si však uchovává i blízký vztah k hodnotám, které přesahují pracovní život. K jeho zálibám patří příroda, vážná hudba a umění.
Komentáře
Přidat komentář