Přitom provedení jen trošku razantnější penzijní reformy žádné jiné, než krajně nepopulární kroky neobsahuje.
Tři kyselá jablka – daně, výše penze a možnost jít do penze
Komu z politiků – bez rozdílu stranické legitimace – by se chtělo vytrubovat do médií, že je u nás zapotřebí a bez dlouhého otálení udělat hned tři kroky:
-
Zvýšit odvody na důchodové pojištění, když už tak se mnohým zdá dnešních 28 %, skládající se z 21,5 % odváděných firmou a 6,5 % zaměstnancem, skoro na hraně, protože s připočtením odvodu na nemocenské pojištění a státní politiku zaměstnanosti se dostáváme až na 34 %;
-
Připravit rodinné rozpočty důchodců na stav, kdy příjmová úroveň budoucích důchodců od úrovně zaměstnance s průměrným příjmem bude dál narůstat doby, kdy průměrný důchodce šel do penze se zhruba 50 procenty svého předchozího hrubého platu, jsou nenávratně pryč. Dnes jsme těsně nad 40 % a zřejmě už od roku 2008 spadneme pod tuto hranici (graf č. 1 to ukazuje ve variantách) a zdá se, že;
-
Připravit muže a bezdětné ženy, kterým je letos 53 a méně let na to, že dosud platná hranice možnosti odejít do starobního důchodu ve věku 63 let, by se mohla po roce 2015 postupně posouvat až na 65 let?
Přitom se zdá, že v případě, že již v dohledné době nebudou dramaticky zesíleny poměrně příznivé demografické trendy z posledních let, především pomalu se obnovující ochota žen mít dítě (pokud možno aspoň dvě a lépe tři, což asi pro většinu mladých manželství v klimatu reformy veřejných financí by často hraničilo s finančním kaskadérstvím), ani toto vše zcela jistě nebude stačit. A je jasné, že bude třeba najít pro důchodový systém brzy další miliardy (zprvu korun, po čase euro), nemá-li být trvale ve schodku a ohrožovat finanční stabilitu České republiky minimálně po příštích padesát let, spíše déle.
K daňovým záležitostem a dlouhodobému poklesu náhradového poměru mezi důchodem a mzdou a jiným pojistně matematickým souvislostem se můžeme vrátit někdy jindy; teď se soustřeďme na třetí otázku nároku na důchod podle toho, zda občan splnil podmínku věku. Jde o jeden z kontraverzních bodů novely zákona č. 155/1995 o sociálním pojištění, který vzbudil tolik pozornosti a nevole, především z řad odborářů horníků (a dodejme, že naprosto oprávněné).
Můžeme být výjimkou?
Stárnutí populace není českou specialitou, ale jev typický pro všechny státy, které zvládají civilizační procesy – netrpí ani občanskými válkami, ani epidemiemi z podvýživy, alkoholismem, či chybějící dobrou lékařskou péčí. Ale též platí, že spolu s bohatnutím společnosti obvykle klesá i porodnost a vůbec se mění demografický profil společnosti, zatímco jen málo se mění trh práce. Co horšího: Převládají plošné přístupy.
Je asi shoda na tom, že dnešní průměrný šedesátník je v lepší fyzické a duševní kondici, než byl jeho otec, či dědeček. A tak asi nebudou námitky proti vytváření podmínek pro posílení motivace udržení těchto osob v pracovním procesu (a třeba i proti posílení finanční vazby mezi jeho odvody a budoucími důchody), případně proti selektivnímu znevýhodnění předčasných důchodů. Lze dokonce odhadnout, že – zejména v případě osob pracujících převážně duševně, či tam, kde nejsou vystaveni ani extrémnímu stressu, ani nepříznivým povětrnostním či hygienickým podmínkám – budou mít lidé i vlastní zájem a dokonce i potřebu dále pracovat. Ostatně jestli se od skončení II. světové války u nás i jinde ve vyspělých zemích prodloužila průměrná doba dožití o více, než deset let – a je to dobře vidět z grafu – pak jde vlastně o dobu „navíc“, po kterou budou dnes do penze odcházející osoby pobírat starobní důchod déle, než jejich rodiče, či prarodiče. A lze asi úspěšně hájit názor, že je docela spravedlivé, aby si lidé mohli penze užívat přibližně stejně dlouho, jako jejich předchůdci, či spíše o něco v průměru déle.
Tuto zásadu přece již dávno uplatňuje většina (a hlavně) západoevropských zemí, byť s jistými odlišnostmi. I tak je příznačné, že věková hranice nároku na důchod se postupně posunula na 65 let (ze sousedů Německo, Rakousko, Polsko, dále i Finsko, Belgie, Řecko, Velká Británie, Irsko či Španělsko), a není to asi poslední meta.
Je třeba se divit, že s tímto „nápadem“ přichází i současná vláda? Pravda, tomuto návrhu se dá mnohé vytknout: Především nezohledňuje fakt, že se dnes v České republice pracuje extrémně dlouho – v průměru kolem 2000 hodin ročně. Jistě, jsou i „pracovitější“ státy, třeba Jižní Korea je na cca 2300 hodinách u průměrného zaměstnance. Stejně jako my jsou na tom i sousední Maďaři a Poláci. Ale třeba i to bude jeden z důvodů jejich vysoké emigrace na západ v poslední době, protože třeba v Rakousku či Belgii a Irsku se pracuje jen okolo 1700 hodin a v Německu, Norsko či třeba v Nizozemsku méně, než 1500 hodin. Nicméně je zcela zřejmé, že průměrný český zaměstnanec je vystaven většímu extenzívnímu pracovnímu zatížení, než většina jeho západoevropských kolegů. A na jeho opotřebovanosti, zvláště po šedesátce, je to obvykle lehce poznat.
Ještě závažnější námitku je třeba vznést proti necitlivosti návrhu v tom smyslu, že nerozlišuje skutečnou míru „opotřebovanosti“ zaměstnanců ať podle jednotlivých odvětví, či konkrétních profesí: Soudím, že zrušením pracovních kategorií na počátku 90. let se vylilo s vaničkou i dítě. Jistě, lze rozumět tomu, že v tržní ekonomice „bez přívlastků“ nemůže o ceně pracovní síly rozhodovat stát, ale trh. Ale copak je málo příkladů, kdy až bije do očí, jak je trh slepý? Proto lze soudit, že by to měl být zase jen stát, který – když už má jaksi „v popisu práce“ nastavení i pracovní legislativy – současně legislativně napravil neodůvodněnou tvrdost trhu všude tam, kde je to zjevné. Nemusí jít zrovna o horníky, kde jsou důsledky dlouhodobého fárání na jeho zdravotním stavu většinou poměrně zjevné a kde se řešení musí najít tak jako tak, ale jsou i další profese, kde dochází k nežádoucím dlouhodobým expozicím s devastujícími důsledky na zdraví a průměrnou dobu dožití (za všechny jmenujme některé chemické provozy či energetiku). To je třeba důkladně analyzovat včetně dlouhodobých trendů.
Nejspíš již není reálné se k pracovním a důchodovým kategoriím po patnácti letech vrátit (byť fakticky, a to jak v případě odvodového režimu OSVČ, tak u snížených nároků na starobní důchod a nároku na příslušné výsluhy u příslušníků ozbrojených složek kategorie fakticky zůstaly). To ale vůbec neznamená, že by se neměly hledat a urychleně najít cesty, jak pro ty profese, kde nikdy neplatily a pořád neplatí optimistické křivky narůstající doby dožití, jako tomu je u většiny populace, přijetí spravedlivého způsobu řešení jejich předčasného odchodu do důchodu: A to tak, aby to nebyla almužna, aby se na nákladech s tvorbou fondu dodatkových důchodů podílel zaměstnanec (zřejmě jen symbolicky), jak především zaměstnavatel, který by je výrazně financoval specifickým zaměstnaneckým připojištěním, tak stát, který pro to vytvoří příznivé klima, třeba formou příspěvku, či daňovým režimem, či propojením se systémem úrazového pojištění (variant je více, jen je otestovat).
Velký úkol pro pojišťovny
Pokud se takovéto koncepční řešení nalezne, a jeho obrysy jsou zde letmo naznačeny a nepochybně by velké pojišťovny se zázemím kvalifikovaných pojistných matematiků poměrně snadno našly řešení respektující pojistně matematické zásady u inkriminovaných profesí, lze ho považovat za systémové a tržně konformní, byť nepochybně i silně sociálně motivované. Mohlo by to odblokovat roztržku v komunikaci mezi sociálními partnery, která se naplno otevřela na posledním jednání tripartity, a pak by nepochybně byla průchodná i v parlamentu.
Pak – po vstupu „neutrálů“ – pojišťoven, kterým se zde otevírá docela zajímavá výseč trhu dosud prakticky panenského, lze snázeji pokračovat i v diskuzích o přijatelnosti nepřerušit i po roce 2015 proces postupného prodlužování věkové hranice.
Ostatně těm prvním, kterých by se zcela osobně týkala případná jistě nepopulární změna, která ale budoucímu penzijnímu systému nepochybně uleví (byť zcela jistě jeho rýsující se budoucí finanční krizi posun odchodu do důchodu sám o sobě nevyřeší, jen zmírní), je nyní něco přes padesát let a do penze o pár měsíců později by začali odcházet až po roce 2015. Doporučení Bruselu, abychom informace tohoto typu dávali příjemcům alespoň s desetiletým předstihem a ti měli možnost aspoň částečně reagovat, bychom už nesplnili v celém rozsahu, ale aspoň něco, než nic.
Protože jestli něco bude o vlídném přijetí penzijní reformy mezi lidmi rozhodovat, nebudou jen faktické změny parametrů (bohužel vždy k horšímu), ale také férovost s jakou budou její náklady rozděleny na generace a včasná a pravdivá informovanost.
