Publikaci Dějiny českého pojišťovnictví je možné získat ZDE.
Pamatujete si ještě na onen okamžik, kdy jste se rozhodl pro kariéru v pojišťovnictví?
Do oboru jsem přišel jako čerstvý absolvent vysoké školy, když mi bylo 23 let. Tehdy, v roce 1995, mě známý doporučil na pohovor s Vladimírem Mrázem, tehdejším šéfem Kooperativy, který hledal tiskového mluvčího. Po hodině rozhovoru jsem věděl, že pro tohoto člověka chci pracovat. Nevěděl jsem sice nic o pojišťovně, nevěděl jsem nic moc o práci tiskového mluvčího, ale řekl jsem si, že to zkusím. No a dnes jsem v Kooperativě 30 let a od roku 2008 mám tu čest ji řídit jako generální ředitel.
Co se vám na pojišťovnictví tak líbí, že jste mu zůstal věrný?
Je to finančnictví, takže jde samozřejmě o peníze. Ale já tu práci dělám hlavně proto, že je to prospěšná věc pro lidi. Na rozdíl od ostatních finančních služeb o pojištění můžeme mluvit jako o službě, která nade vší pochybnost pomáhá. Snad to nezní jako fráze, ale pro mě není zisk na prvním místě. Na prvním místě je dobrá služba pro klienta a z toho pak plynoucí úspěch. Náš obor je navíc nesmírně zajímavý tím, jak je multidisciplinární.
Jeden člověk nemůže obor pojišťovnictví obsáhnout, pojišťovna zaměstnává právníky, matematiky, marketéry, manažery, ale také stavaře, technology, lékaře a třeba i veterináře. A pak mám také štěstí, že Vienna Insurance je skupina, která dává velký prostor lokálnímu managementu. Když se nám nedaří, nemohu se vymlouvat na centrálu, že akcionář nám něco vnutil. Je to vždy na mně a mém týmu. Náš obor se navíc prudce vyvíjí – a to je pro mě jakožto relativně konzervativního člověka výzva: nebořit, co funguje dobře, ale zároveň umět reagovat na řadu změn a pořád se učit. A nebát se zkoušet nové věci.
Mohlo by vás zajímat: Václav Křivohlávek: Dohled i pojišťovny mají společný cíl. Kultivovaný trh
Hovoříme spolu na podzim 2024, v době, kdy republiku postihly velké povodně.
Ráno už mi volali dva ministři. Konzultujeme vše s nimi, musím vládu pochválit, že je aktivní. Víte, když jsem dnes šel na tento rozhovor, uvědomil jsem si, že připravujeme knihu o třiceti letech pojišťovnictví – a čeká nás víkend, který nám připomene události let 1997 nebo 2002. Zároveň chci dodat, že tyto velké povodně jsou sice obrovský problém, ale z dlouhodobého hlediska pozoruji ještě jeden fenomén: růst bleskových, lokálních povodní. Těch je totiž nyní kvůli změnám klimatu mnohem více než před dvaceti lety.
Proč jsou lokální povodně a bouřky takový problém, když jsou jen „malé“?
Bleskové povodně nastanou třeba jen v jedné obci, kde se rozlije místní potok. Jenže ten jí spláchne půlku. Nebo na tom místě padají obrovské kroupy. Přitom ve vedlejší obci se nic neděje. A takové události se dnes dějí minimálně dvakrát častěji než dříve. Když sečtete škody z lokálních povodní za několik let, jsou řádově stejné jako škody z velkých povodní. Navíc, na rozdíl od velkých povodní se na tyhle lokální ničivé události špatně připravuje. Vy prostě nevíte, kde ta lokální bouřka udeří. Lokální katastrofy budou čím dál větší problém. Třeba i kvůli tomu, že je u nás kvůli extenzivnímu zemědělství vyschlá půda a voda se do ní nevsakuje. Navíc čelíme jevům, které u nás dříve nebyly – jako například tornádu na jižní Moravě v červnu 2021.
Kvůli povodním vznikly povodňové mapy. Co umožňují?
ČAP do tohoto projektu hodně investovala a díky tomu je Česká republika dnes dobře zmapovaná. Je to velmi sofistikované, počítá se tam třeba i s typem podloží. Protože nehraje roli jen to, jak daleko jste od řeky, ale na čem váš dům stojí. Tyto modely jsou samozřejmě užitečné i pro stát a municipality, kterým je poskytujeme.
Díky takovým nástrojům poskytují pojišťovny klientům lepší produkt. A také spravedlivější – můžeme lépe vyhodnotit riziko. Ale s lepšími daty, s lepší znalostí přírody souvisí i respektování principu nahodilosti. Samotné pojišťovnictví stojí na tomto principu. Smysl pojištění je v tom, že se zváží pravděpodobnost nějaké ničivé události, která se někdy někde stane. Ve chvíli, kdy ale celkem s jistotou víte, že ona nahodilost se děje pravidelně, tedy že se jistá oblast rok co rok zatopí, není to již téma pro pojišťovnu. Škody již nejsou nahodilé, ale vlastně jisté. To je téma spíše pro stát, aby na tom místě nepovoloval stavby. To byl ostatně konflikt právě při minulých povodních, kdy my jako pojišťovny jsme říkali, že určité oblasti jsou a budou nepojistitelné. Přesto stavební úřady stavby v těchto místech povolovaly. To je opravdu nerozum. Ale musím říci, že i toto se zlepšilo a v rizikových oblastech se dnes staví minimálně.
Rozhovor jsme dodělávali pár týdnů po povodních, takže jsme mohli vidět, jak na ně pojišťovny reagovaly…
Mohu říci, že povodně z podzimu 2024 ukázaly, že jsme se jako obor za poslední dekády hodně naučili. Produkty jsou mnohem lépe nastavené a také funguje systém varování, na němž pojišťovny spolupracují s meteorology a se státem. Díky tomu jsme mohli v první fázi formou SMS varovat i naše klienty. Během živelních katastrof je důležité pochopit, že lidé jsou v dané chvíli ve složité psychické situaci. Proto posilujeme nejen likvidace, ale i call centra, jsme připraveni lidem poradit, jak co nejrychleji škodu nahlásit a zdokumentovat a také jak co nejrychleji dostat zálohy. Důležité je zmínit, že dnes v Česku máme naprosto srovnatelné produkty s vyspělými evropskými zeměmi. Nemáme se vůbec za co stydět. Pojišťovny i stát začaly téma povodní brát vážně a začaly investovat do infrastruktury. V Praze se po povodních 2002 postavily protipovodňové hráze, ale nejde jen o velké projekty. Existuje také řada českých firem, které vyrábějí malé protipovodňové zábrany do domů.
Zkrátka celá naše země se učí žít s rizikem povodní. Zároveň ale bohužel platí, že míra propojištěnosti je stále nízká. Přijde mi těžko uvěřitelné, že v současné době je v České republice pojištěna jen zhruba polovina domácností a pouhé dvě třetiny rodinných domů. Při každých živelních pohromách si bohužel řada lidí až pozdě uvědomí, jak je špatné šetřit na pojištění. Když jim voda spláchne dům, oprávněně si vyčítají, že nezaplatili 4000 korun ročně za pojištění majetku. Přitom ta částka odpovídá ceně jednoho většího nákupu v supermarketu.
Mohlo by vás zajímat: Jaroslav Daňhel: O transformaci pojistného trhu a dilematech současnosti
Proč je stále část veřejnosti tak lehkovážná, i když všude v médiích vidí důsledky přírodních katastrof?
Pořád se učíme žít se svobodou. Stále je tu část lidí, která vlastně svobodu a s ní jdoucí odpovědnost tak úplně nepřijala. Když nejsou pojištění a přijdou o majetek nebo o zdraví, čekají, že stát se postará. Ale to přece není automatické a nemá to tak být. Všichni musíme přijmout svůj díl odpovědnosti, přinejmenším za sebe a svoji rodinu. Naštěstí vidíme u klientů, že mladší generace už si více uvědomuje, že se v těchto věcech musí umět postarat sama o sebe. Někdy se říká, že mladí lidé jsou zhýčkaní, že nechtějí pracovat. Někteří možná ano, na druhou stranu vidím, že mladší generace je jaksi prozíravější. Například mnohem méně potřebuje vlastnit – dům, auto, kolo… Raději si pronajímají, sdílejí. Nejsou tak pak vystaveni riziku, které jde ruku v ruce s vlastnictvím či hypotékami. Jsou také obezřetnější vůči kyberpodvodům a podobně.
Jak se inflace – což je od covidu celosvětový problém – promítá do pojišťovnictví?
Velmi. Všechno zdražuje. Automobily, pohonné hmoty, energie, stavebnictví… Takže to je jednoduchá matematika: když roste průměrná škoda, musíte adekvátně upravit pojistné. Třeba v Rakousku nebo v Německu mají toto řešeno do značné míry automatickou indexací – existuje například index cen v autoopravárenství, index stavebních prací, které vyhodnocuje hospodářská komora. Tak je jasnější, jak kde ceny rostou, a to se pak automaticky projeví v ceně pojištění, tedy v pojistném. U nás tento nástroj nemáme – a o to opatrnější musíme být. V rámci konkurenčního boje jsou pojišťovny tlačeny s cenami co nejníž, ale někdy to mohou „přestřelit“ a potom mohou mít problém se solventností, protože se nezvedá jen průměrná výše škod, ale – třeba kvůli změnám klimatu – i četnost pojistných událostí.
Jak vám pomáhá váš koníček, pilotování? Je neobvyklé, aby šéf pojišťovny pilotoval letadlo, dokonce dopravní, se stovkami lidí na palubě.
Mnoho let se zabývám oběma obory a pojišťovnictví a letectví spojuje až překvapivě hodně paralel. V létání například musíte umět pracovat s počasím, protože je to jeden ze základních faktorů bezpečnosti. Létání je také podobné managementu. Musíte mít, když to řeknu obrazně, nadhled a zároveň stát nohama pevně na zemi. Máte přece obrovskou odpovědnost. Musíte se umět rozhodnout a jako kapitán také řídit tým lidí. Pilotování také učí pokoře. I když jste velmi zkušený, musíte jít každý půlrok na simulátor, který vám – to mi věřte – dokáže, že se pořád máte co učit. Dostane vás do situací, kdy se pěkně zapotíte a víte, že vaše chyba může být opravdu fatální.
Takový simulátor by se ostatně hodil i pro manažery nebo politiky. Aby si nikdo nemyslel, že když má funkci, je něco víc, než byl včera… To přece není pravda. Máme stejné zkušenosti i stejné schopnosti jako včera. Lidé u moci opravdu potřebují zpětnou vazbu. Jinak se uzavírají do sebe a často se bojí přiznat chybu. Ale přiznat chybu není slabost, i když je člověk ministr. Musí se z ní ovšem umět poučit. V létání opravdu musíte mít pokoru. Jakmile ji ztratíte, riskujete životy stovek lidí. A v managementu je odpovědnost taky obrovská. Pýcha a „neomylnost“ manažerů můžou mít za následek krachující firmy a zkaženou práci mnoha lidí.
Jak to časově zvládáte – řídit velkou pojišťovnu a pilotovat velká letadla?
Třeba dnes jsem v pojišťovně brzy od rána a odpoledne letím z Ruzyně do Bruselu a hned zpátky, v deset večer budu doma. Bydlím kousek od letiště, čili mi to celé zabere pár hodin, dost možná méně, než nějaký jiný ředitel stráví na golfu. A pro mě je letadlo něco jako pro jiného golf. Jsem třeba po dni v práci plném porad mentálně unavený, ale jen co sednu do letadla, úplně přepnu. Často se z kanceláře do letadla vyloženě těším, protože vím, že v kokpitu mi organismus funguje jinak, restartuje se a večer po letu jsem skvěle odpočatý.
Mohlo by vás zajímat: Václav Křivohlávek: Dohled i pojišťovny mají společný cíl. Kultivovaný trh
Co je pro vás na práci ředitele pojišťovny nejtěžší?
Těžké chvíle mám často, proč bych to zastíral. Já se ke Kooperativě chovám, jako by to byla moje firma, cítím opravdu velkou odpovědnost. A problém je, že jako ředitel jste často na složitá rozhodnutí sám. Kolegové vám pomohou, poradí, ale rozhodnout musíte vy. A uděláte to správně? Od šéfa tým čeká, že šéf vždycky ví – a to je někdy problém. Mám v Kooperativě skvělé kolegy, ale stejně mám někdy pocit, že mi v kanceláři jaksi nechají své problémy. Nevědí, jak se rozhodnout, tak to nechají na mně. Jenže já často taky nevím. Prostě nevím, co dělat. Věra Chytilová říkala: „Všichni jsme amatéři života.“ My totiž nevíme, ale stydíme se, že nevíme. Nevědět ale není trestné! Jak jsem starší, už s tím umím lépe pracovat. Je pro mě opravdu důležité, abych byl hlavně věrný sám sobě, svým zásadám. Protože několikrát jsem se nechal dotlačit do rozhodnutí, které bylo v rozporu s mým vnitřním přesvědčením, jen proto, abych splnil očekávání okolí. A vždycky se mi to vymstilo. Je pro mě důležitější zvolit si podle sebe, podle svého pocitu, i když třeba riskuju, že udělám chybu.
Ano, v Česku se často v rodinách říká: Hlavně aby se nic nestalo… Lidé se tolik bojí chybovat, tolik se bojí stát si za svým, že se pak v jejich životě opravdu „nic nestane“. Život jaksi propluje kolem nich…
Přesně tak. Riziko k životu patří. Mám ho vnímat, mám se na něj snažit připravit – třeba i pojištěním –, ale nemám se strachem z rizika nechat brzdit. A to platí i pro manažerské strategie. Možná se mi někdo bude smát za to, co řeknu, ale já si myslím, že management firem to se vším tím plánováním často přehání. Já jsem si totiž jist, že ten náš svět se svou obrovskou dynamikou bude za deset let zase někde jinde. Někde, kde si to ani neumíme představit. Takže plánovat ano, ale nedělat si z plánů vězení.
Co děláte ve vaší firmě pro to, abyste udržoval tu přiměřeně optimistickou náladu a chuť riskovat?
Jednou z mých klíčových rolí je, aby ve vedení byli lidé, kteří jsou ostatním příkladem v tom, že se nebojí převzít odpovědnost. Ne že „někdo rozhodl a my to vykonáme“. Musíte mít v týmu lidi, kteří „chtějí“, kteří mají vnitřní motor. Proto taky novým zaměstnancům opakuji: Berte za svou práci odpovědnost. To znamená, nebojte se zkoušet nové cesty. Samozřejmě někdy zvolíte špatně a uděláte chybu. Z chyby se ale musíte poučit. Ale mít strach, strach z šéfa, strach, abych něco nepokazil, to je jed, kterým je zamořena řada korporací, kde se pak autonomie, odpovědnost a tím i aktivita jaksi ztrácejí ve složitém systému řízení.
Jak se staráte o to, aby byla vaše pojišťovna atraktivní pro mladé talenty?
S některými mladými lidmi mám problém. Stačí jim totiž málo. Ve stylu: Tato, já ten náš grunt nechci, co bych se dřel na poli jako ty…? Já jsem převzal Kooperativu od generace pana Mráze a jednoho dne ji chci předat další generaci. Ale není to snadné. Příležitosti jsou, ale není dost lidí, kteří by v práci chtěli jet na sto procent. Přitom máme v Kooperativě dobrou vizi rozvoje, a jsme navíc součástí silné mezinárodní skupiny. Takže když někdo opravdu chce, je kam růst.
Jaká by měla být pojišťovna 21. století?
Jsem přesvědčen, že pojišťovna má nabízet i produkty a služby, které nejsou „čisté“ pojištění, ale s pojištěním přímo souvisejí. Kooperativa tak vlastně buduje jakýsi ekosystém, v jehož centru je pojištění, ale obsahuje vše – od prevence přes odškodnění pojistných událostí až po následnou pomoc, jako je asistence, řešení mobility, obnova bydlení, pomoc ve zdravotní péči a podobně. Prostě dnes už nestačí zaplatit škodu, skutečně moderní pojišťovna chce klientům vyřešit problém. Dalším trendem posledních let je rozvoj oblasti společenské odpovědnosti. A jsem rád, že tady jsou pojišťovny aktivní, pomáhají, přispívají, investují do filantropie a dávají celkově najevo, že jim na světě kolem záleží. A budování ekosystémů je samozřejmě příležitost k růstu. Ale musíte na to mít lidi, kteří chtějí práci odvést co nejlépe – nejen kvůli tomu, že za to dostávají peníze, ale prostě proto, že je práce baví.
Takže se rozrůstáte i do jiných oborů?
Určitě. Investujeme do autoservisů nebo sanačních firem. Do prevence škod na silnicích i do sociální péče. A například i do nájemního bydlení. V této souvislosti se ještě vrátím k otázce mladé generace. Právě tyto firmy, které vyhledáváme a snažíme se začlenit do naší skupiny, mají často také problém s nastupující generací. Chybí kontinuita. Dědeček byl automechanik, táta byl automechanik, ale syn už automechanik být nechce. Syn nechce po tátovi převzít firmu. Protože díky penězům, které rodiče vydělali, má dobrý život. Nechce řídit firmu. Úspěch firmy ale znamená tvrdou práci. Takže syn řekne: Táto, mámo, raději tu naši firmu prodejte. Já nechci dřít jako vy – vždyť jste skoro nebyli doma. Já si chci svých vlastních dětí užít! A ten syn má jistě ze svého pohledu pravdu, akorát to není moc dobré pro byznys. Bojím se, že v dnešním náročném a konkurenčním světě to podnikatel s work-life balance a wellbeingem daleko nedotáhne.
Taky proto si my v Kooperativě raději vychováváme své lidi, než abychom kupovali hotové profesionály odjinud. My se jim totiž už v tom mladém věku snažíme vštípit naši DNA: proč je práce v Kooperativě něco víc než jen práce. Ostatně většina našeho představenstva začínala ve firmě jako mladí.
Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Povodňové mapy a analýza rizik patří v Česku k evropské špičce
To ale zároveň znamená, že vaši firmu řídí padesátníci…
To je druhá strana mince. Musíme se snažit, abychom neměli klapky na očích, potřebujeme do vedení firmy dostat co nejvíc mladých. A já nepotřebuju supervzdělané lidi, já potřebuju hlavně nadšení a odvahu. Prostě někoho, jako jsem byl já, když jsem jako to ucho do Kooperativy přišel. Někoho, kdo se jednoho dne nebude bát vzít maršálskou hůl do ruky a jít s ní dál. Ne že by dnes takoví mladí nebyli, samozřejmě jsou, ale myslím, že jich je méně než dřív.
Mladí lidé jsou potřeba i kvůli tomu, že se rychleji adaptují na technologie.
Ano, vývoj jde opravdu rychle dopředu. V řadě věcí nám data zvyšují efektivitu – v likvidaci škod, komunikaci s klientem a podobně –, takže je třeba pořád inovovat, investovat, adaptovat se. Na druhou stranu nesmíme ztratit cit pro to lidské. Za technologiemi totiž vždycky jsou a budou lidé. Důležitá rozhodnutí za nás technika neudělá. Současná horečka kolem AI je pochopitelná, na druhou stranu, jak to říkal Werich? „Tři věci jsou důležitý: klid, rozvaha a neztratit glanc.“ A to platí třeba i ve věcech udržitelnosti a klimatické změny. V posledních letech vidíme, jak se masivně propagují určité novinky – třeba elektrická auta –, aby se pak zjistilo, že je potřeba směr poněkud revidovat. Takže ano, technologie mění pojišťovnictví, ale základ naší práce je v lidech.
Jste také prezidentem České asociace pojišťoven a jako takový řešíte i oblast regulace, které neustále přibývá.
Jak zní ta stará anekdota? „Odnaučoval jsem koně pít vodu, a když už to skoro uměl, tak mi chcípnul…“ Musím říci, že současná tendence v Evropě vede k neúměrné byrokratické zátěži pojišťoven a firem obecně. Vytvářejí se reporty pro úředníka, které nakonec ani nikdo nečte, zatěžuje to naši každodenní práci. Samozřejmě, dohled nad trhem být musí, ale teď se to opravdu přehání. Navíc já nemám rád, když někdo omezuje mou svobodu, ať už v životě, nebo v byznysu. Ještě si pamatuju dobu, kdy se nám režim snažil všechno nalajnovat. A víme, jak to dopadlo.
Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Geopolitická nejistota mění pravidla hry i pro pojišťovnictví
Jste stále ještě mladý, ale v pojišťovnictví už jste veterán. A jste příslušníkem generace tzv. Husákových dětí, která pomalu stárne – a kolem ní vlastně celý svět. Protože u nás i celosvětově demografický vývoj vede k tomu, že se rodí méně dětí a přibývá seniorů. Jak se tohle všechno projeví do budoucna?
Z hlediska ekonomiky tento trend samozřejmě souvisí hlavně se zajištěním na stáří a s nároky na zdravotní péči, která se s prodlužujícím věkem čím dál většího počtu lidí logicky prodražuje. Takže musíme veřejnosti stále opakovat: kdo nespoří, nebude mít na stará kolena životní úroveň, na jakou je zvyklý.
Podstatné ale je, že se mění náš náhled na život jako takový. Už neplatí ohraničené kapitoly: dětství, škola, práce, důchod. Spousta lidí například nebude trávit desítky let v penzi, jako to bylo obvyklé. Už proto, že dnes když je vám šedesát, jste obvykle v mnohem lepší kondici, než jak tomu bylo u předchozích generací. Do budoucna tedy budou starší lidé zůstávat mnohem aktivnější. Někteří proto, že budou kvůli penězům muset pracovat, ale mnozí prostě proto, že budou chtít. Budou pracovat třeba méně nebo v jiném oboru, ale budou aktivní. Nebudou to „jen důchodci“. A řada z nich má co nabídnout. Ve všech oborech lidské činnosti potřebujeme nadhled plynoucí z životních zkušeností. Jak to říkal jeden moudrý muž? „Starý sice běží špatně, ale radí dobře.“
Děkuji vám za rozhovor.
Jan Müller
Creative Director
Dějiny českého pojišťovnictví
Dějin českého pojišťovnictví si můžete objednat také na v těchto knihkupectvích:
Martin Diviš
Martin Diviš je absolventem Západočeské univerzity se zaměřením na management a marketing a rovněž Prague International Business School. Svou profesní dráhu spojil s pojišťovnictvím už v roce 1995, kdy nastoupil do pojišťovny Kooperativa na pozici tiskového mluvčího. Od roku 2001 pak působil jako ředitel odboru marketingu a vývoje produktů.
V roce 2006 byl jmenován náměstkem generálního ředitele a členem představenstva. Ve své gesci měl pojištění vozidel, marketing, vývoj produktů, spolupráci s asistenčními službami i strategickou spolupráci s Finanční skupinou ČS. O dva roky později, v roce 2008, se stal předsedou představenstva a generálním ředitelem Kooperativa pojišťovny. Ve stejném období zastával také funkci předsedy správní rady České kanceláře pojistitelů a viceprezidenta České asociace pojišťoven. V roce 2013 byl zvolen prezidentem České asociace pojišťoven a v této roli působí dodnes. Martin Diviš je zároveň členem vedení koncernu Vienna Insurance Group, předsedou dozorčí rady ČPP a stojí v čele skupiny VIG ČR.
Vedle vrcholového managementu je jeho velkou osobní vášní také létání. Ve volném čase pilotuje menší dopravní letadla a je plně kvalifikovaným obchodním pilotem.
Komentáře
Přidat komentář