Moje panička každý všední den ráno nasedne do červeného autíčka a odjede kamsi pryč. Mě to moc mrzí a vždycky teskně koukám, kdy se vrátí. Prý - jak mi říká - musí za prací, vydělávat penízky, abych měla na dobroty, které mi vozí a kterými si mě udobřuje.
Jenže já si o její práci myslím své. Prý vytváří jakýsi neviditelný časopis, říká mu "O pojištění". No, já o jistotě vím své, vždyť se o její jistotu starám už osm let. Aby mohla klidně spát, já v noci hlídám. No řekněte, jestli to není lepší, než nějaká úmluva, že když se cokoliv stane, kdosi vzniklé škody uhradí!
Víte, ono je to u nás psů zajímavě utvořené. Když kdokoliv přijde, já ucítím čumákem, zda má čisté či nečisté úmysly. Tohle žádná pojišťovna nepozná. Já ano. Zloděj voní jinak než kamarád. Prý se zloději potí strachem a tahle vůně je nám psům povelem, abychom začali hájit paniččin majetek. Pro mne je to jednodušší - když někdo v noci poleze přes plot nebo se bude snažit vylámat zámky, mám připravené zatraceně ostré tesáky a už vrčím a nadávám a ženu se na toho člověka s odvahou, kterou prý mají jen teriéři. A už mu natrhnu zadek, aby věděl, že tohle se nedělá!
Stejně - proč jsou lidé takoví? Proč jim nestačí to, co mají? Proč chtějí i to, co jim nepatří? A proč si pro to přicházejí v noci a někdy mají i takové malé kovové věci, které nadělají strašný rámus a hrozné škody? Vždyť kdyby pracovali pilně a poctivě, jako moje panička, měli by totéž, co má ona: Hezký malý domeček, kde je nám třem (mám totiž ještě pána, který je z nás tří nejstarší a je se mnou skoro pořád a vrtá se v hlíně a nadává mi, když mu skotačím po záhonech - nechápe, že to je z radosti, jak se po novém trávníku pěkně běhá) dobře, měkká křesla, na kterých nesmím spát, voňavou postýlku, kam mě vůbec nepouštějí, i když mi většina mých psích kamarádů říká, že to je teď móda, že tak spí většina psů!
Tuhle mi panička řekla, že poslední novinkou na něčem, co nazývá "pojišťovací trh" je zdravotní pojištění pro domácí mazlíčky. No dovolte, copak já jsem mazlíček? Možná ty protivné kočky, co je tak ráda (a většinou úspěšně, my teriéři jsme velmi rychlí a nebojácní!) proháním! Já se, pravda, taky občas ráda pošmajchluju, ale jinak? Běhat, čuchat, hrabat, ale především hlídat! No, budiž, když si myslí, že potřebuju i já pojistku, prosím. Co kdybych měla pracovní úraz?
Já chápu, že je nutné pojistit všechny ty malé lidské tvory, co tak pěkně voní, ať jsou v kočárku nebo capou okolo mne a strkají mi takové drobné prstíky do očí a do tlamy; to já musím být náramně opatrná, abych jim neublížila. Nechápu, jak někteří moji kolegové mohou takovému pěknému lidskému mláděti ublížit. Asi je jejich páníčkové špatně vychovali.
Tož tak to je. Moc vás zdraví a přeje, abyste si pěkně početli, jako já čtu při procházkách v lese s paničkou,
Vaše
Irča, maskot pojišťovacích makléřů.