Tato otázka padla už mnohokrát a reakce na ní byla vždy stejná. Respektive byly dvě různé – buď ohlušující ticho, nebo opakování mantry o nutnosti Green Deal realizovat. Ono se na ni totiž odpovídá hodně těžko, protože chybí jakékoliv kvantifikovatelné vstupy. Podívejme se tedy alespoň na některé naprosto zřejmé náklady. Byť je tedy v tuto chvíli neumíme vyčíslit.
Mohlo by vás zajímat: TOP 30 pojišťovacích makléřů za rok 2024 v Česku dle oPojištění.cz
První na ráně je samozřejmě energetika, kterou čekají astronomické investice do výstavby nových bezemisních zdrojů. Vžila se pro ně zkratka OZE, což mělo znamenat Obnovitelné Zdroje Energie, ale mnohem přesněji je charakterizuje adjektivum Občasné. Právě z té občasnosti pak plynou další nutné a dosud nevyčíslené investice do řiditelných (a zároveň emisních) zdrojů, které musí být k dispozici pro situace, kdy ani nesvítí a ani nefouká. On je však problém i když svítí a fouká, pokud není právě v tom okamžiku tolik energie zapotřebí. Což sebou nese další náklady – je nutné tyto přebytky buď někde skladovat nebo přenášet tam, kde zrovna potřeba jsou. To první znamená nalít stovky biliónů do bateriových úložišť, to druhé obdobně velké částky do přenosových soustav.
Druhým postiženým je doprava, především ta automobilová. Nutnost zbavit se vozidel pohaněných spalovacím motorem znamená opět nevyčíslené přímé náklady související s obnovou vozového parku. Jenom pro představu, o jak obrovské číslo jde, tak bude třeba vyměnit cca 280 miliónů aut v tuto chvíli registrovaných v EU, přičemž téměř 90 % z nich jsou osobní. Pouhá obnova tohoto parku za elektromobily tedy obnáší náklady v řádu stovek biliónů korun. Což je číslo, které má čtrnáct nul. Pravda, je možné namítnout, že i bez elektromobility by bylo nutné investovat do obnovy vozového parku modernějšími vozidly se spalovacími motory. Jenomže ty jsou výrazně levnější. Hovoříme samozřejmě o jejich skutečné ceně, a ne o té, do které automobilky promítají vzhledem k nízkému zájmu o elektromobily své vysoké náklady na jejich vývoj. Do nákladů souvisejících s automobilovou dopravou je pak třeba započítat i ty, které jsou nutné pro vybudování celé nabíjecí infrastruktury a dražší bude také údržba a rozvoj té dopravní. Elektromobily jsou totiž výrazně těžší, takže bude nutné budovat odolnější vozovky a také je častěji opravovat.
Mohlo by vás zajímat: Česká podnikatelská pojišťovna slaví historický milník
Dalším „postiženým“ oborem je hornictví uhlí, které čeká konec. Ono by však stejně dříve či později zaniklo. Ložiska se totiž postupně vytěžují a náklady na těžbu rostou i bez jejich umělého navyšování o různé sankční poplatky. Green Deal tedy zánik tohoto oboru jen o desítky let urychlí. Co by ovšem bez něj nebylo nejspíš v ohrožení, je hutnictví. Vysoké ceny energií dělají z výroby kovů v EU zcela nekonkurenceschopný obor a ta se tak stěhuje do Asie. Soustředí se v Číně, odkud se pak na starý kontinent kovy dováží. Což má s tou neustále proklamovanou „udržitelností“ pramálo společného. Navíc se tím dostáváme i do strategické závislosti na režimu, se kterým nejsme zrovna kamarádi.
Výše uvedené obory jsou takříkajíc „první na ráně“. Ale protože bez jejich produkce není možné vyrobit cokoliv jiného, promítají se veškeré tyto dopady i do výrobků a služeb navazujících. Takže tak jak porostou ceny energií, porostou ceny úplně všeho. Drahé energie tak zaplatí spotřebitel nejenom přímo v účtech za elektřinu a teplo, ale také zprostředkovaně v cenách veškerého zboží a služeb.
Green Dealem vyvolané investice v řádech stovek biliónů až jednotek triliónů jsou tak obrovské, že si je člověk ani nedokáže představit a pouze tuší, že je to opravdu hodně. Nicméně mnohem bližší mu je dopad na jeho peněženku. Výhled do budoucna je sice také nejasný, ale v tomto případě alespoň něco specifikovat lze – jak nám Green Deal zdražuje život již dnes. Můžeme totiž udělat odhad částečný na základě známých parametrů. Jsou to jednak nechvalně proslulé emisní povolenky a jednak náklady na OZE, které se schovávají pod pojmem „regulovaná složka“. Dopad cen emisních povolenek do ceny elektřiny není konstantní a závisí na tom, jak moc se je zrovna podaří spekulantům vyhnat nahoru. Nicméně z dlouhodobého pohledu tvoří asi 10–20 % ceny silové elektřiny. A protože ta dělá zhruba polovinu její celkové ceny, pohybuje se tento dopad mezi 5–10 %. Podíl regulované složky na celkové ceně elektřiny pak činí aktuálně kolem 39 % pro maloodběratele a 29 % pro velkoodběratele. Jenom z těchto údajů jednoduše vyplývá, že Green Deal nám zdražuje energie téměř dvojnásobně.
Mohlo by vás zajímat: UNIQA meziročně posílila a vynikající hodnocení jí vystavili také zákazníci
To ale není všechno. Jak je uvedeno výše, rostoucí ceny energií zvyšují ceny úplně všeho. Jak moc, závisí na tom, jak energeticky náročná výroba příslušného zboží či poskytování dané služby je. Například u potravin tvoří její podíl něco mezi 2–4 % celkové ceny, u spotřebního zboží je pak zhruba poloviční. A pak tu jsou další dopady v důsledku vyšších nákladů na distribuci a obchodníků na skladování a prodej zboží (především u potravin). Ty se promítají do růstu konečné ceny pro spotřebitele v řádu jednotek procent. A nesmíme zapomínat ani na růst mzdových nákladů na straně výrobců i obchodníků vyvolaný tlakem na ně jako důsledku rostoucích životních nákladů. Ty tvoří nižší jednotky procent.
Suma sumárum lze tedy konstatovat, že Green Deal nám cenu elektřiny zhruba zdvojnásobuje a vedle toho nám navíc zvyšuje obecnou cenovou úroveň přibližně o 10 %. Někdo možná namítne, že to zase není tak strašné. Jenomže to je dopad pouhých dvou složek promítajících se přímo do ceny energií. O kolik nám zdraží život investice do energetické a dopravní infrastruktury, nových vozidel nebo náklady na import surovin a technologií, v tuto chvíli vyčíslit neumíme. Akorát tušíme, že to bude opravdu hodně. A to už naše peněženky secsakra poznají.
Komentáře
Přidat komentář