Již dlouhé roky varují kritici Green Dealu například před tím, že neřiditelné OZE budou způsobovat nestability v přenosové síti, které mohou vést až k blackoutům. Před nedávnem na jejich slova došlo, když přesně to se stalo ve Španělsku, Portugalsku a části Francie. A otazníky ohledně jeho příčin panují i u blackout, který v červenci postihl i nás. Kdyby u jakéhokoliv jiného „projektu“ došlo k takové závažné události, byl by pravděpodobně okamžitě zastaven, proběhla by důkladná analýza příčin incidentu a realizace opatření, která by jeho opakování zamezila. A pokračoval by až poté, co by byla veškerá rizika eliminována. V případě Green Dealu a s ním souvisejícím masivním přechodem k OZE jsme však žádnou podobnou sebereflexi nezaznamenali. Tedy až na volaní po dalších dotacích, jejichž pomocí by se postavila rozsáhlá bateriová úložiště. Tedy ta, na jejichž vybudování nemáme ani dostatek know-how, ani technologií a ani surovin.
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Green Deal jako ruská ruleta
Kritici také dlouhodobě varují před růstem cen energií, přičemž jeho příčinou je, kromě promítnutí nutných investičních nákladů, také umělé navyšování prostřednictvím emisních povolenek. Ty se totiž staly z nástroje regulace zdrojem zisků spekulantů. Když pak došlo před čtyřmi lety k nekontrolovatelnému růstu cen energií, reakcí bylo pouze hledání výmluv a viníků, místo aby proběhla analýza, zda systém povolenek plní svoji regulatorní funkci (což neplní) a zda jeho zrušením lze dosáhnout alespoň zmírnění zdražování energií. Ne, že by tedy Evropská komise jejich vysoké ceny ignorovala úplně. Jenomže místo odstranění alespoň jedné z příčin tohoto stavu (tedy například emisních povolenek) chce přesunout část nákladů na energie na státní rozpočty. Čímž se však nevyřeší vůbec nic, protože spotřebitel sice uvidí na účtech za energie nižší částky, ale o to víc zaplatí na daních. A o to právě jde – vytvořit zdání „levných energií“.
Jejich rostoucí ceny vedou logicky ke zdražování veškeré produkce a tím pádem ke ztrátě konkurenceschopnosti a následnému hospodářskému úpadku EU. I na to experti z řad ekonomů upozorňují už dávno. A i na tato jejich slova došlo. V žebříčku TOP25 největších firem podle kapitalizace bychom totiž hledali nějakou unijní marně. Ani před tímto problém však Evropská komise „nezavírá oči“, přestože by asi bylo lepší, kdyby to udělala. Jí navržené řešení totiž opět nezohledňuje příčinu, ale jde o příslovečné vytloukání „klínu klínem“. Podle jejího návrhu by měly unijní firmy znovu získat konkurenceschopnost díky výše uvedenému „zlevněním“ energií subvencemi ze státních rozpočtů a vytvářením umělé domácí poptávky. Tedy opět subvencováním.
Když vypukla válka na Ukrajině, začalo se odevšad ozývat, že je třeba „odstřihnout se“ od ruského plynu a ropy a najít jiné dodavatele. Pohříchu dražší. K čemuž sice formálně částečně došlo, ale ve skutečnosti vlastně skoro vůbec. Velká část toho „neruského“ plynu a ropy totiž pochází z Ruska a jenom je dražší o marže všech překupníků, přes které obě suroviny protékají, aby se očistily od svého ruského původu. Kromě důvodu „nekrmit ruského medvěda“ bylo však toto „odstřižení“ prezentováno jako opatření bezpečnostní. Tedy ukončení závislosti na režimu, který je vůči nám nepřátelský. Což je mimo prezentováno také jako jeden z důvodů nutnosti přechodu na OZE. O čem se však už moc nahlas nemluví je fakt, že zbavení se závislosti na Rusku je vykoupeno vytvořením závislosti jiné. Tentokrát na Číně, která je takřka monopolním dodavatelem technologií a surovin pro OZE. A ta také není zrovna náš kámoš.
Ve všech výše uvedených případech platí, že se takřka do písmene potvrdilo to, na upozorňují kritici Green Dealu už roky. A jak je to s těmi přínosy, které slibují naopak jeho zastánci? Vzhledem k tomu, že neexistuje ani mlhavá představa o výši jeho nákladů, tak asi nikoho nepřekvapí, že v této otázce je bezradná i křišťálová koule. Můžeme je však alespoň pojmenovat tak, jak jsou definovány v rámci jeho cílů.
Tím hlavním a primárním je zastavit klimatickou změnu, která je podle mainstreamově prezentovaných teorií způsobena spalováním fosilních zdrojů člověkem. Tuto teorii se však zatím nepodařilo věrohodně prokázat. Její propagátoři se obvykle opírají o korelaci mezi růstem emisí CO2 a teplot, ovšem chybí důkazy kauzality obou jevů. Tedy zda vůbec existuje a pokud ano, co je příčinou a co následkem. Dalším podpůrným často opakovaným „argumentem“ je tvrzení, že na antropogenní příčině změn klimatu existuje konsenzus 99 % vědců. Jenomže toto číslo je takříkajíc „cinknuté“. Vychází totiž z analýzy textů, která byly vybrány tak, aby se tam ty klimarealistické nedostaly. Pravdivost vědeckých hypotéz se navíc nepotvrzuje „hlasováním“, ale důkazy. A ty zatím předloženy nebyly. Když tedy za ně nebudeme považovat výrok, že „příčinou klimatických změn musí být člověk, protože se jiný důvod nepodařilo najít“.
Mohlo by vás zajímat: Ministerstvo vnitra a Hasičský záchranný sbor ČR představují projekt 72 hodin
Green Deal tedy nemůže klimatickou změnu zastavit ani zmírnit prostě proto, že necílí na její příčinu. Ale i kdyby tomu tak bylo, tak by s ní nepohnul ani o píď. Ona je totiž realizován v zemích, které dohromady produkují jenom něco kolem 8 % světových emisí CO2. A tak i kdyby je stlačily na nulu, globální klima to vůbec nepozná. Ona je vůbec otázka, jestli „nebojujeme“ proti ničemu, co je pro nás vlastně příznivé. Pro život je totiž vždy lepší, když je tepleji nežli naopak. Vždy se ostatně více rozvíjel a jeho formy byly pestřejší blíže rovníku, zatímco směrem k oběma pólům ho ubývalo. Takže proč vlastně proti oteplování „bojovat“? Nebylo by lepší se mu přizpůsobit a naučit se využívat výhody, které nám přináší?
A pak je tu ještě jeden argument, proč Green Deal realizovat, který však bývá zmiňován nejméně často, přestože je jako jediný relevantní. Tím je fakt, že dříve či později budou veškeré fosilní zdroje vyčerpány. Pravdou je, že tento okamžik se paradoxně s časem vzdaluje, protože se jednak objevují nová a nová ložiska a jednak se zdokonaluje technika, takže nám dnes umožňuje těžit i v místech, kde to bylo dříve nemyslitelné. Ale to nemění nic na tom, že jednoho den bude vytěžen i ten poslední kubík plynu či ropy a ta poslední tuna uhlí. V té době pak bude nutné mít vybudovanou energetickou infrastrukturu založenou na jiných zdrojích. Ten okamžik je ovšem ještě relativně daleko a do té doby není jediný důvod, proč fosilní zdroje nevyužívat. Získáme tím čas na vývoj technologií, které v tuto chvíli nemáme, a které nám v budoucnu umožní postupně na nefosilní zdroje plynule přejít. Bude to však bez hospodářských otřesů doprovázených snížením životní úrovně a sociálními dopady.
Těchto několik příkladů dostatečně ilustruje, že ony „benefity“ Green Dealu nejsou ničím jiným než zbožným přáním, zatímco jeho hrozby se naplňují až hrozivým způsobem. Jeho kritici se tak mohou se slovy „my jsme to říkali“ plácat po ramenou. Jenomže to je tak všechno, co můžou dělat.
Plácat je třeba totiž úplně někoho jiného a rozhodně ne po ramenou…
Komentáře
Přidat komentář