O „nespravedlivé“ (respektive „nekalé“) konkurenci hovořila například Ursula von der Leyenová ve svém úvodním projevu na lednovém summitu evropského průmyslu v Antverpách, nepřímo se o ní zmiňuje Draghiho zpráva a unijní politici se jí ohánějí i ve svém „kompasu konkurenceschopnosti“. Projevuje se různě. Třeba masivním dotováním výroby v zemích mimo EU (zejména v Číně), což umožňuje tamním firmám dodávat své výrobky na náš trh výrazně levněji.
Pak je to také tzv. „enviromentální dumping“, spočívající v tom, že firmy mimo EU nejsou svázány tak přísnými emisními a dalšími ekologickými normami. A nezapomínejme ani na to, že EU nedisponuje ani dostatečnými zdroji surovin nutných pro realizaci „dekarbonizačních“ projektů a musí je tedy dovážet. Což ji staví do značně nevýhodné pozice obzvláště tehdy, pokud je dováží od svých konkurentů. Třeba z Číny.
Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Geopolitická nejistota mění pravidla hry i pro pojišťovnictví
Levným dovozům zboží dotovaného nebo vyrobeného bez zátěže nákladů na dodržování emisních norem chce EU čelit zaváděním cel. Ta sice ztíží dovozcům uplatnit své zboří na unijních trzích, ale neřeší problém konkurenceschopnosti unijních firem na trzích mimo EU. Tam totiž tato cla nedosáhnou. Úplně jinou kapitolou je otázka znevýhodnění v důsledku „enviromentálního dumpingu“. Za ten si totiž může EU kompletně sama. Nikdo ji totiž nenutil vrhat se do „zelené transformace“ jejímž nejvíce viditelným důsledkem jsou drahé energie způsobující cenovou nekonkurenceschopnost unijních výrobků a zboží.
Což je přesně to, před čím její kritici varovali už dávno. Unijní politici jejich námitky odmítli tvrzením, že se EU stane pro zbytek světa vzorem „dekarbonizačního“ úsilí a ten bude jejího příkladu následovat. Jak se nakonec ukázalo, byla to představa značně naivní. Zbytek světa se EU akorát směje, až se za břicho popadá a mne si ruce nad tím, jak lehce se podařilo unijní firmy ze světových trhů vyšachovat. V tomto případě zkrátka nejde o žádnou „nespravedlivou“ konkurenci, ale o vlastní blbost.
Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Povodňové mapy a analýza rizik patří v Česku k evropské špičce
A podobné platí i pro závislost na dovozu surovin nezbytných pro realizaci „zelené transformace“. I do ní se EU vmanévrovala sama a je tak zásadně závislá na Číně, která ovládá jejich rozhodující zdroje a nadále svůj vliv posiluje. Takže místo, aby se EU poplácávala po ramenou, jak se zbavila energetické závislosti na Rusku, měla by si nafackovat za to, jak sama sebe uvrhla do závislosti na Číně. Zatímco totiž řešila otázky počtu pohlaví a podobné blbiny, Číňané objížděli Afriku a skupovali tam jedno ložisko surovin za druhým.
Ze ztráty konkurenceschopnosti zkrátka nemohou unijní politici vrchnost vinit „nespravedlivou“ konkurenci, ale pokud chtějí vidět toho, kdo je za ni skutečně odpovědný, stačí se podívat do zrcadla. Každým dnem se zkrátka ukazuje, jak nebetyčná blbost celá ta „zelená transformace“ je. Pravda chybu může udělat každý.
Ovšem jenom hlupák se jí drží…
Komentáře
Přidat komentář