Rozhodl jsem se to zkusit, jednak pro poznání pocitu absolutní tmy, se kterou nevidomí žijí den co den, ale i trochu pomoci tomuto projektu. To jsem ještě netušil, jak hluboký zážitek to ve mně zanechá.
Lehce mě překvapilo, že když jsem tam v pátek k večeru přišli (pravda, byl to předposlední den), byla před vchodem do kavárny nevelká, leč dlouho trvající fronta. (Nu, chvilku to zabere, než se usadí čtyři lidé k jednomu stolu, když nevidí, pomyslel jsem si.). Rozhodnuti, že nás fronta neodradí, jsme se zařadili a vyslechli si, jak to v kavárně chodí. Poučovala nás nevidomá slečna jménem Míša. Dost mě překvapila její jistota, jak si brala sušenku nebo jak našla hrnek s kávou, aniž by zaváhala.
Další nevidomý mladík (Jirka) nám krátil čekání, když nám ukazoval pomůcky pro slepé. Byl tam „psací stroj“ na Breillovo písmo – jen se šesti klávesami, protože jedno pole pro znak se skládá z šesti dírek. Také tam ležel plastový pomocník pro určování hodnoty bankovek. Záleží na délce, poučil jsem se.
Naše čekání bylo u konce. Zařadil jsem se za Jirku. „Levou ruku na moje rameno a držte se,“ říkal. Vedl nás celkem čtyři. Už jak se za námi zavřely dveře do první předsíně, nastala tma, ale ještě ne ta absolutní. Jakmile se za námi zavřely druhé dveře a my jsme stáli v druhé předsíni (tolik předsíní tam je proto, aby náhodou nezkazila iluze pro návštěvníky), přišel ten velmi zvláštní a nejistý pocit. Následujete člověka, který se v tomto prostředí pohybuje s takovou jistotou a velmi ohleduplně, a vy se za ním plížíte malými nejistými kroky. Ruka na rameni člověka před námi byla jediným důkazem toho, že nejsme někde v neznámu úplně sami.
Otevírají se před námi poslední dveře a my vstupujeme do samotného prostoru kavárny. Ten hluk byl velký. Nenapadlo mě, že lidé i potmě dokážou nadělat tolik randálu, jen když si povídají. I samotný hluk dodával místu nádech nereálnosti. Ať se člověk otáčel na jakoukoli stranu a čekal, že uvidí toho pána, co si tak vehementně objednával kafe nebo paní, co se smála na celé kolo…neviděl prostě nic. Tma byla dokonalá.
Jirka nás jednotlivě posadil ke stolu. Po chvilce čekání přišla naše číšnice – Kamila. Objednávka byla jednoduchá, tři čaje a jedna káva pro mě. Jen káva se servíruje v hrníčku, který si pak odnášíte. Ostatní nápoje v kelímcích a hrníčky dostanete k tomu. Nikdy by mě nenapadlo, jak je složité si nalít smetanu do kávy a pak zamíchat. Proces, který většina lidí zvládne během minutky mi zabral nezvykle dlouho, ale podařilo se.
Tušili jsem, že okolo nás chodí číšnice a číšníci a nevidomí pomáhají lidem dostávat se z a do kavárny, ale nebylo vidět ani ten nejmenší záblesk světla. Dopili jsme a byli jsme pomalu odvedeni zase zpět na denní světlo. Velký šok pro oči. Rozloučili jsme se s Jirkou, který nás zas odváděl ven.
A tak si říkám, že setrvat v takové tmě celý život (nebo i část, což je možná ještě i horší) není vůbec jednoduché a jsem moc rád, že nám nevidomí a další lidé umožňují zkusit si, jaké to je. Určitě všem doporučuji zajít se do kavárny Světluška příští rok podívat. Zažijete krátkou paniku, jež ale bude vystřídána obdivem k těmto lidem. A navíc pomůžete i dobré věci.
Tedy alespoň pokud i příští rok pojišťovna AXA bude investovat do takové užitečné věci, jakou byla Kavárna potmě.
Komentáře
Přidat komentář